Vyhláška federálního ministerstva dopravy o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích

(8) Sedadla řidiče a cestujících mohou být vybavena hlavovými opěrkami, jež mohou být buď pevnou, popřípadě výsuvnou součástí sedadel nebo součástí doplňkového vybavení sedadla. Sedadla cestujících v dálkových autobusech musí mít buď opěradla v integrovaném provedení s opěrkou hlavy nebo musí být vybavena opěrkami hlavy. Od 1. 1. 1986 musí být opěradlo sedadla řidiče a spolujezdce u vozidel určených pro mezinárodní kamionovou dopravu a dálkových autobusů buď v provedení integrovaného opěradla s opěrkou hlavy nebo vybaveno opěrkou hlavy. Ode dne, který stanoví federální ministerstvo dopravy, musí být ve vozidlech kategorie M1 opěrky hlav (integrovaná opěradla s opěrkami hlav) alespoň na předních místech k sezení. Opěrky musí být konstruovány a provedeny tak, aby bylo účinně sníženo nebezpečí poranění hlavy a krčních obratlů při působení setrvačných sil ve směru podélné roviny vozidla. Opěrky musí splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^66) a musí být podle nich schváleny.

(9) Sedadla vozidel, za nimiž se nacházejí další místa k sezení, musí být provedena, zejména v horní části opěradla tak, aby nemohla zvýšit nebezpečí nebo vážnost zranění cestujících; tato sedadla vozidel kategorie M1 musí splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^67) a musí být podle nich schválena.

(10) V autobusech a osobních autobusových přívěsech vyrobených (dovezených) po 1. 1. 1985 musí sedadla vyhrazená pro osoby tělesně postižené splňovat tyto podmínky:

– před každým z těchto sedadel musí být volný prostor nejméně 600 mm ve směru sezení,

– v případě umístění sedadel proti sobě musí být tento prostor nejméně 1200 mm.

(11) Čalounění a potahové materiály použité v interiéru vozidla v ploše styku s tělem člověka musí být hygienicky nezávadné a prodyšné. Prodyšnost těchto materiálů vodní parou musí být

– na sedadlech vozidel kategorie M1 nejméně 140 g.m^-2.h^-1,

– na sedadlech řidičů a ostatních členů osádky vozidel kategorie M2, M3 a N nejméně 150 g.m^-2.h^-1,

– na sedadlech pro cestující ve vozidlech kategorie M2 a M3 s výjimkou městských a meziměstských autobusů nejméně 120 g.m^-2.h^-1; splnění těchto limitů se ověřuje podle zvláštních předpisů.^68)

Čalounění a potahové materiály musí odolávat běžným desinfekčním prostředkům, krátkodobě i palivům a mazivům. Potahy sedadel a jejich opěradel přímo vystavených povětrnostním vlivům musí být provedeny z materiálů, které nesají vodu.

(12) Pevná lůžka v kabině řidiče vozidel kategorie N a ve vozidlech kategorie M2 a M3 nesmí mít menší rozměry než 550 x 1900 mm a světlá výška nad nezatíženým lůžkem nesmí být menší než 550 mm. Lůžko musí být vybaveno zábranou proti možnému vypadnutí ležící osoby.

(13) Ustanovení tohoto paragrafu neplatí pro zvláštní motorová vozidla uvedená v části třetí a pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972. Ustanovení odstavců 6, 7 a 11 neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 1. 1985.

§ 32

Podlaha a bočnice karosérií vozidel

(1) Bočnice, podlahy a podlahové krytiny, pokud jsou ze dřeva nebo jiného hořlavého materiálu, musí být v místech, která mohou být vystavena vysokým teplotám při poruše funkčních částí vozidla (nezávislé topení, pneumatiky apod.) chráněny ohnivzdorným materiálem. Materiál bočnic, podlah a podlahových krytin musí též krátkodobě vzdorovat palivům, mazivům, vodě a běžným dezinfekčním prostředkům.

(2) Víka v podlaze i bočnicích musí dobře přiléhat a pohyblivé orgány^69) procházející podlahou musí být řádně utěsněny proti vnikání prachu, nečistot a hluku; musí být upraveny podle § 27 odst. 4.

(3) Podlahy a bočnice karosérií vozidel a jejich případné krytiny, potahy a rohože musí být řešeny tak, aby se daly snadno čistit. Podlahy karosérií vozidel kategorie M2 a M3 musí být potaženy vhodnou krytinou nebo rohoží zabraňující uklouznutí. Přechody u kloubových autobusů musí být provedeny tak, aby je mohli cestující za jízdy bezpečně přecházet a na nich stát.

(4) Dřevěné podlahy a bočnice karosérií vozidel musí být zhotoveny beze spár. Podlahy vozidel se sklápěcí karosérií, není-li karosérie celokovová, musí být oplechovány.

§ 33

Dveře, dveřní závěsy a závěry

(1) Dveře vozidel musí být při zavření zajištěny tak, aby se za jízdy samovolně neotevřely, ani nemohly být neúmyslně otevřeny. U bočních jednokřídlových dveří musí být dveřní závěsy vpředu ve směru jízdy; tato podmínka se nevztahuje na automobily, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 1. 1960, a zvláštní motorová vozidla uvedená v části třetí, u nichž je kabina řidiče nebo obsluhy z každé strany nejméně o 200 mm užší, než je největší šířka vlastního vozidla. Systémy dveřních závěsů a závěrů u bočních dveří osobních automobilů musí splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^70) a musí být podle nich schváleny.

(2) Zavřené dveře vozidel nesmějí být příčinou zvýšeného hluku při jízdě; dveře, dveřní závěsy a závěry musí být provedeny tak, aby při jejich zavírání nevznikaly rušivé zvuky.

(3) Dveře určené pro nastupování do prostoru a vystupování z prostoru pro řidiče nebo cestující musí mít zajištění proti otevření se dvěma jasně rozlišitelnými polohami ovladatelné zevnitř vozidla. Toto ustanovení neplatí pro nouzové dveřní východy vozidel kategorie M2 a M3 a pro dveře těchto vozidel, které jsou ovládány dálkově z místa řidiče a které musí mít automatické zajištění proti otevření.

(4) Vstupní dveře k místům řidiče a cestujících musí mít světlou šířku nástupního prostoru nejméně 650 mm;^71) toto ustanovení neplatí pro sportovní modifikace vozidel kategorie M1 a pro zvláštní motorová vozidla uvedená v části třetí. U bezkapotových automobilů musí mít dveřní otvor na úrovni podlahy světlou šířku nejméně 250 mm. V autobusech a osobních autobusových přívěsech musí být z vnější strany vozidla na dobře viditelném místě označeny dveře určené pro nástup osob tělesně postižených k sedadlům pro ně vyhrazeným (§ 31 odst. 10) a dveře určené pro nástup osob s invalidními vozíky a dětskými kočárky do prostoru pro ně vyhrazeného (§ 30 odst. 3).

(5) Dělené dveře autobusů a osobních autobusových přívěsů musí být uspořádány tak, aby cestující při nastupování nebo vystupování nepřišli do styku s jejich vnější stěnou; pokud jsou přidržovací tyče pro usnadnění vystupování a nastupování upevněny na dveřích, musí být na jejich vnitřní stěně. U autobusů a osobních autobusových přívěsů vyrobených (dovezených) po 1.1.1985 nesmějí být přidržovací tyče umístěny dále než 200 mm od roviny vymezující největší šířku vozidla v místě 1000 mm nad povrchem vozovky.

(6) Jsou-li dveře autobusů a osobních autobusových přívěsů dálkově ovládány z místa řidiče, musí zařízení pro dálkové ovládání dveří spolehlivě pracovat i za nepříznivých povětrnostních podmínek a za teplot až –15 °C. V případě potřeby musí být možno dveře otevřít i ručně, pokud nejsou zajištěny. Jsou-li dveře v pohybu, musí být možno je zastavit silou 147 N.

(7) Dálkově ovládané dveře autobusů a osobních autobusových přívěsů musí mít spáru mezi uzavíracími díly provedenou tak, aby nemohlo při přivření dojít ke zranění prstů ruky cestujícího a aby současně byla zaručena potřebná těsnost.

(8) Stav otevření či zavření dveří u autobusů a osobních autobusových přívěsů musí být řidiči spolehlivě oznámen zřetelným optickým znamením. Toto ustanovení neplatí pro vozidla, která jsou vybavena zařízením zamezujícím rozjezd vozidla při otevřených dveřích.

(9) U skříňových karosérií nesmějí zadní a boční dveře ve zcela otevřeném stavu přesahovat obrys vozidla o více než o vlastní tloušťku dveří v místě jejich uchycení.

(10) Ustanovení odstavce 1 poslední věty a odstavců 3, 4, 6 a 9 neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972.

§ 34

Zařízení pro nastupování a vystupování

(1) Do kabiny řidiče a do karosérie vozidel kategorie M musí být umožněn pohodlný a bezpečný nástup a výstup z nich. Nejnižší nástupní a výstupní schůdek do prostoru místa řidiče a spolujezdce u vozidel kategorie N nesmí být u nezatíženého vozidla výše než 650 mm nad vozovkou; u vozidel, jejichž technická způsobilost je schválena po 1. 1. 1973, s výjimkou vozidel terénních a se sklápěcí karosérií, nesmí být výše než 500 mm nad vozovkou. Schůdky musí být provedeny tak, aby zabraňovaly v co největší míře uklouznutí při nastupování a vystupování.^72)

(2) Madla pro usnadnění nastupování a vystupování u vozidel kategorie N musí být umístěna tak, aby jejich spodní okraj nebyl výše než 1650 mm nad povrchem vozovky.

(3) U trolejbusů a ostatních vozidel s elektrickým pohonem musí být nástupní a výstupní schůdky a madla elektricky odizolovány od skříně karosérie.

(4) Vozidla kategorie N a jejich přípojná vozidla, s výjimkou vozidel se sklápěcí karosérií, musí mít zařízení pro bezpečný vstup na ložnou plochu nebo do ložného prostoru a výstup z nich,^72) jestliže výška jejich podlahy nad vozovkou převyšuje 650 mm při pohotovostní hmotnosti vozidla.

(5) Vstupní dveře vozidel kategorie N a O se skříňovou karosérií musí být vybaveny pevným nebo snímatelným zařízením pro bezpečný a pohodlný vstup a výstup.

(6) Je-li autobus vybaven žebříkem pro výstup na střechu a sestup z ní, musí být žebřík na pravém boku nebo na zádi autobusu; je-li žebřík umístěn na boku autobusu, musí být odnímací.

(7) Ustanovení odstavce 2 se nevztahuje na vozidla uvedená do provozu před 1. 1. 1985.

§ 35

Nádrž na paliva

(1) Nádrž na kapalná paliva musí být těsná a odolávat přetlaku nejméně 30 kPa; musí vzdorovat vnější i vnitřní korozi a spolehlivě odolávat namáháním vznikajícím za všech provozních podmínek vozidla. Musí být provedena a umístěna tak, aby z ní palivo nevytékalo při šikmé poloze vozidla, při jízdě v zatáčce nebo při nárazu, při kterém nedošlo k převrácení vozidla nebo porušení (roztržení) vlastní nádrže. Měkce připájené díly na nádrži musí být současně přinýtovány, přišroubovány nebo jinak bezpečně připevněny.

(2) Přetlak v nádrži, který přesahuje hodnotu provozního tlaku, musí být snižován vhodným samočinným zařízením (otvory, bezpečnostními ventily apod.). Plnicí a odvětrávací otvory musí být vyvedeny mimo uzavřené prostory vozidla tak, aby se výpary nemohly shromažďovat v uzavřených prostorech (např. v zavazadlovém prostoru). Odvzdušňovací otvory musí být snadno přístupné pro čistění a nesmí jimi vnikat nečistota a při údržbě a mytí vozidla voda do nádrže.

(3) Vozidla kategorie M1, jejichž technická způsobilost je schválena po 1. 1. 1985, musí z hlediska ochrany proti vzniku požáru splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^73) a musí být podle nich schválena. Tyto předpisy se vztahují přiměřeně i na ostatní vozidla a na palivové nádrže nezávislých topení.

(4) Plnicí otvor nádrže musí být snadno přístupný a dimenzován tak, aby bylo možné bez obtíží ručně plnit nádrž z nádoby se záložním palivem. Při plnění nádrže palivem nesmí – s výjimkou jednostopých motorových vozidel – ani při jejím přelití dojít k polití horkých částí vozidla, výfukového potrubí nebo elektrického příslušenství. Plnicí otvor palivové nádrže u automobilů musí být opatřen zajišťovacím zařízením proti odcizení nebo znehodnocení jejího obsahu nepovolanou osobou.

(5) Plnicí potrubí palivové nádrže – s výjimkou palivových nádrží pro nezávislé topení a nádrže jednostopých motorových vozidel – musí být provedeno tak, aby nedocházelo ke zpětnému vystřikování paliva při rychloplnění u čerpací stanice u vozidel,

• a) jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 1. 1976,

– rychlostí nejméně 60 l.min^-1 u vozidel kategorie M1 a N1,

– rychlostí nejméně 100 l.min^-1 u vozidel ostatních kategorií,

• b) jejichž technická způsobilost byla schválena po 1. 1. 1976,

– rychlostí nejméně 75 l.min^-1 u vozidel kategorie M1 a N1,

– rychlostí nejméně 150 l.min^-1 u vozidel ostatních kategorií.

(6) Palivová nádrž nesmí být umístěna v kabině řidiče a obsluhy, v prostoru pro cestující, pro náklad, popřípadě pro zavazadla a v motorovém prostoru. Oddělení nádrže včetně potrubí od těchto prostorů – s výjimkou prostorů pro náklad u vozidel kategorie N, u nichž je dostatečná vzdálenost mezi dřevěnou podlahou ložného prostoru a palivovou nádrží – musí být provedeno pevnou stěnou z nehořlavého materiálu, která tvoří nedílnou součást konstrukce karosérie nebo je s touto konstrukcí pevně a vodotěsně spojena. U vozidel kategorie M1 nemusí být nádrž oddělena od zavazadlového prostoru pevnou stěnou za předpokladu, že při poruše nádrže (po nárazu apod.) nemůže palivo vytéci do zavazadlového prostoru.

(7) U motorových vozidel kategorie M a N musí být v palivové nádrži nouzová zásoba paliva, která umožní ujetí nejméně 50 km u vozidel kategorie M1 a 100 km u vozidel kategorie M2, M3 a N. Vozidla kategorie M a N musí být vybavena palivoměrem a nouzová zásoba paliva musí být řidiči jednoznačně a zřetelně signalizována optickým světelným zařízením umístěným v zorném poli řidiče. Různobarevné provedení ukazatele palivoměru se nepovažuje za optické světelné zařízení. Ustanovení tohoto odstavce neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 1. 1985.

(8) Palivová nádrž jednostopých motorových vozidel musí mít zařízení pro nouzovou zásobu paliva, která umožní ujetí nejméně 30 km. Po spotřebování hlavní zásoby paliva musí být tato nouzová zásoba paliva jednoznačně a zřetelně signalizována řidiči alespoň uspořádáním přepouštěcích kohoutů.

(9) Nádoby na záložní palivo musí být provedeny tak, aby palivo při jakékoli poloze nádoby nemohlo vytékat. Nádoby ve vozidle musí být umístěny tak, aby nepřesahovaly nebo netvořily obrys vozidla a aby byly od rovin vymezujících největší šířku vozidla vzdáleny nejméně 150 mm a od roviny vymezující délku vozidla vpředu nebo vzadu nejméně 250 mm.

(10) Ustanovení tohoto paragrafu neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972.

§ 36

Palivové potrubí

(1) Celistvost a těsnost palivového potrubí nesmí být porušitelná vibracemi, krutovým nebo ohybovým namáháním přenášeným z vozidla v normálních provozních podmínkách; potrubí musí být chráněno zároveň před mechanickým poškozením. Trubkové spoje musí být šroubené nebo spájené na tvrdo; přípustné jsou též přesuvné spoje s pružnými, palivuvzdornými hadicemi z těžko hořlavých materiálů zajišťujících těsnost při všech provozních teplotách.

(2) Palivové potrubí a všechny orgány, kterými prochází palivo, musí být chráněny před nadměrným teplem; je nepřípustné, aby palivo z potrubí, popřípadě ze zařízení namontovaných v jeho obvodu odkapávalo a odpařovalo se na horké části vozidla, výfukové potrubí a elektrické zařízení vozidla.

(3) Motorová vozidla, s výjimkou motorových vozidel uvedených v části třetí, u nichž se palivo dopravuje z nádrže ke karburátoru nebo vstřikovacímu čerpadlu vlastním spádem, musí mít u nádrže uzavírací zařízení pro přerušení dodávky paliva, které je snadno přístupné a lehce obsluhovatelné z místa řidiče.

(4) U vozidel kategorie M2 a M3 nesmí být palivové potrubí v prostoru pro cestující ani v prostoru řidiče; palivo nesmí být dopravováno vlastním spádem nebo přetlakem v palivové nádrži.

§ 37

Provozní hmoty

(1) K pohonu vozidel a k plnění mazacích, chladících a jiných podobných systémů se smí používat pouze provozních hmot takových složení, která byla schválena příslušným ústředním orgánem republiky z hlediska přípustných limitů znečisťování ovzduší provozem vozidel.

(2) Automobilové benziny a motorové nafty určené k pohonu spalovacích motorů silničních vozidel smí obsahovat nejvýše

• a) 0,15 g olova v 1 litru olovnatého benzinu,

• b) 0,005 g olova v 1 litru bezolovnatého benzinu,

• c) 0,3 g síry v 1 kg motorové nafty.

V 1 litru olovnatého benzinu musí být nejméně 0,03 g olova.

§ 38

Výfukový systém

(1) Každé motorové vozidlo musí být vybaveno výfukovým potrubím k odvedení výfukových plynů do atmosféry a účinným tlumičem k tlumení hluku vycházejících plynů; tlumič výfuku musí být trvale zapojen do výfukového potrubí.

(2) Výfukové potrubí musí být od podlahy a jiných hořlavých částí vozidla odděleno a k dílům spodku vozidla nebo karosérie připevněno tak, aby tyto díly byly zvukově i tepelně od výfukového systému izolovány.

(3) Je-li vozidlo vybaveno výfukovou odlehčovací brzdou, musí být výfukové potrubí včetně těsnění až k ovládacímu ventilu brzdy dimenzováno pro příslušný tlak a teplotu. Spojovací šrouby a matice výfukového potrubí musí být dostatečně chráněny proti korozi.^74)

(4) Koncová část výfukového potrubí musí být směrována vzhůru nad vozidlo nebo dozadu rovnoběžně s podélnou střední rovinou vozidla nebo dozadu vlevo pod úhlem až 45° k této rovině. U tahačů návěsů nesmí docházet k přímému ofukování návěsu výfukovými plyny. Koncová část výfukového potrubí (vyústění) nesmí přesahovat, s výjimkou jednostopých motorových vozidel, jinou pevnou část zadního a bočního obrysu vozidla. Osa vyústění koncové části výfukového potrubí, s výjimkou potrubí směrovaného vzhůru nad vozidlo, musí být rovnoběžná s vodorovnou rovinou nebo odkloněná od ní tak, aby prodloužená osa potrubí ve vzdálenosti 1 m od ústí byla nejvýše 200 mm nad rovinou vozovky, na níž stojí vozidlo o pohotovostní hmotnosti. Vyústění výfukového potrubí musí být vedeno tak, aby bylo co nejvíce omezeno vnikání výfukových plynů dovnitř karosérie a aby výfukové plyny neznehodnocovaly náklad.

(5) Pokud je výfukové potrubí vozidel vyvedeno svisle vzhůru, musí být jeho vyústění v levé polovině vozidla a nejméně 100 mm nad střechou kabiny řidiče nebo karosérie.

(6) Ustanovení odstavce 4 neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972.

§ 39

Emise škodlivin ve výfukových plynech

(1) Vozidla se zážehovými benzinovými motory musí při schválení z hlediska emisí škodlivin výfukových plynů splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy.^75) Množství oxidu uhelnatého (CO) a množství součtu nespálených uhlovodíků a oxidů dusíku (HC+NOx) ve výfukových plynech vozidel M1 a N1 se zážehovými motory, jejichž technická způsobilost bude schválena po 1. 10. 1992 nebo budou vyrobeny nebo dovezeny po 1. 10. 1993, nesmí být při schválení typu vyšší než 19 g/test CO a 5 g/test HC+NOx^75a) a pro kontrolu shodnosti výroby vyšší než 22 g/test CO a 6 g/test HC+NOx.

(2) Vozidla se vznětovými motory vyrobená nebo dovezená po 1. 1. 1976 musí z hlediska emisí škodlivin výfukových plynů splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^76) a musí být podle nich schválena. Vozidla kategorie M2, M3, N2 a N3 vyrobená nebo dovezená po 1. 1. 1985 musí kromě toho splňovat další podmínky stanovené zvláštními předpisy^76) a musí být podle nich schválena. Ve výfukových plynech vozidel o celkové hmotnosti nad 3,5 t, jejichž technická způsobilost bude schválena po 1. 10. 1992 a která budou vyráběna nebo dovážena po 1. 10. 1993, nesmí množství oxidu uhelnatého (CO) překročit 4,5 g/kWh, množství nespálených uhlovodíků (HC) 1,1 g/kWh, množství oxidů dusíku (NOx) 8,0 g/kWh; měrné množství pevných částic u těchto vozidel s motorem o výkonu do 85 kW nesmí překročit 0,63 g/kWh a u vozidel s motorem nad 85 kW nesmí překročit 0,35 g/kWh.

(3) Palivové vstřikovací čerpadlo smí seřizovat a opravovat jen opravna specializovaná na opravu palivových vstřikovacích čerpadel. Čerpadlo musí být plombováno proti neoprávněným zásahům.

(4) Opacita výfukových plynů (kouřivost) vozidel se vznětovými naftovými motory se v provozu zjišťuje metodou volné akcelerace podle zvláštních předpisů.^78) Před měřením kouřivosti musí být provedena kontrola a seřízení palivového zařízení vozidla podle dokumentace výrobce, popřípadě oprava a kontrola těsnosti a funkčnosti výfukového systému.

(5) Na orgánech motoru nesmějí být provozovateli vozidla prováděny takové zásahy, které by zvyšovaly emise škodlivin ve výfukových plynech.

(6) Škodlivé složky ve výfukových plynech u vozidel se zážehovými motory se ověřují po záběhu motoru^79) při volnoběhu. Koncentrace oxidu uhelnatého (CO) a nespálených uhlovodíků (HC) při tomto ověřování nesmí překročit hodnoty:

• a) 6,0 % CO a 2000 ppm HC u vozidel vyrobených do konce roku 1972 včetně,

• b) 4,5 % CO a 1200 ppm HC u vozidel vyrobených od roku 1973 do konce roku 1985 včetně,

• c) 3,5 % CO a 800 ppm HC u vozidel vyrobených od roku 1986 včetně.

Před měřením koncentrace CO a HC musí být provedena kontrola a seřízení zapalovacího a palivového zařízení vozidla podle dokumentace výrobce, popřípadě i oprava a kontrola těsnosti a funkčnosti výfukového systému. Ustanovení tohoto paragrafu se nevztahuje na vozidla kategorie L1, L2, L3, L4 a L5 s pohotovostní hmotností nižší než 400 kg. U motorů mazaných směsí paliva a mazacího oleje se HC nekontrolují.

(7) Ustanovení tohoto paragrafu se vztahuje i na motory používané k provozu zvláštních zařízení trvale nebo přechodně připojených na vozidlo.

(8) Ustanovení odstavce 2 se vztahuje i na zvláštní vozidla uvedená v § 67, 68, 69 a 70 se vznětovými motory, jejichž technická způsobilost bude schvalována po 1. 10. 1992 a na vozidla vyrobená nebo dovezená po 1. 10. 1994.

(9) Počínaje rokem 1992 u motorových vozidel v provozu se v pravidelných intervalech ověřuje splnění přípustných limitů škodlivých exhalací ve výfukových plynech podle odstavců 4 a 6, s výjimkou složek nespálených uhlovodíků (HC) u vozidel se zážehovými motory, jejichž ověřování bude zavedeno počínaje rokem 1993. Toto ověření se provádí u vozidel používaných k hospodářské činnosti vždy po 12 měsících, u ostatních vozidel vždy po 18 měsících. U vozidel, která podléhají pravidelným technickým prohlídkám v kratším termínu je časový interval pro ověřování škodlivých exhalací určen intervalem jednotlivých technických prohlídek. Ověření se provádí na náklad provozovatele vozidla na pracovištích k tomu určených na základě předvolání podle zvláštního předpisu.^80a)

§ 40

Hluk vozidel

(1) Vozidla, jejich motory, díly a všechny orgány, ve kterých dochází k pohybu částí, větrací a vytápěcí zařízení, sací a výfukové potrubí s tlumiči, výfuková odlehčovací brzda, brzdová zařízení, spojení nástavby s konstrukcí vozidla a vnitřní vybavení vozidla musí být konstruovány a provedeny tak, aby hluk vně i uvnitř vozidla byl co nejmenší.

(2) Z hlediska hladiny vnějšího hluku musí vozidla vyrobená nebo dovezená po 1. 1. 1985 splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^81) a musí být podle nich schválena. Hladina vnějšího hluku vozidel po generální opravě nesmí být vyšší, než byla při schválení technické způsobilosti vozidla. Hodnoty nejvyšších přípustných hladin vnějšího hluku vozidel jsou uvedeny v příloze č. 2, která je součástí této vyhlášky. Hladina vnějšího hluku silničních motorových vozidel kategorie M a N, jejichž technická způsobilost bude schvalována po 1. 10. 1993 nebo budou vyrobena nebo dovezena po 1. 10. 1994 nesmí překročit hodnoty uvedené v příloze č. 3, která je součástí této vyhlášky.

(3) U vozidel uváděných do provozu po 31. 12. 1982 se zapisuje do technického průkazu vozidla referenční hodnota hladiny vnějšího hluku výfukového systému zjištěná zkušebnou provádějící homologační zkoušky vozidel z hlediska hluku. U vozidel uvedených do provozu do 31. 12. 1982 musí výfukový systém splňovat tyto referenční hodnoty hladiny vnějšího hluku v dB (A):

| kategorie | schválení technické způsobilosti | | | | před r. 1972 | od 1. 1. 1972 do 31. 12. 1975 | od 1. 1. 1976 do 31. 12. 1982 | | | --- | --- | --- | --- | | Vozidla kategorie L | | | | | do 50 cm3 | 105 | 103 | 103 | | nad 50 do 125 cm3 | 107 | 105 | 105 | | nad 125 do 500 cm3 | 109 | 107 | 107 | | nad 500 cm3 | 110 | 108 | 108 | | | | | | | Vozidla kategorie M | | | | | do 9 míst82) | 102 | 100 | 98 | | přes 9 míst do 3,5 t83) | 112 | 110 | 108 | | nad 3,5 t83) | 116 | 114 | 112 | | | | | | | Vozidla kategorie N | | | | | do 3,5 t83) | 112 | 110 | 108 | | nad 3,5 t83) | 116 | 114 | 112 |

Referenční hodnota hladiny vnějšího hluku nesmí být za provozu vozidla překročena. Způsob a zjišťování referenční hodnoty hladiny vnějšího hluku výfukového systému vozidel v provozu stanoví zvláštní předpis.^84)

(4) Z hlediska hladiny vnitřního hluku musí vozidla kategorie M a N splňovat podmínky stanovené zvláštním předpisem^85) a musí být podle něj schválena.

(5) Pro zvláštní motorová vozidla uvedená v části třetí se použije podle jejich celkové hmotnosti ustanovení zvláštního předpisu^81) platných pro vozidla kategorie N.

(6) Výrobce vozidel je povinen umožnit organizaci pověřené prováděním homologačních zkoušek, aby nejméně jednou ročně provedla kontrolní měření hluku u nejméně šesti namátkově vybraných vozidel každého hromadně vyráběného typu. Stejnou povinnost má dovozce vozidel každého hromadně dováženého typu (tj. více než 5 vozidel téhož typu), pokud nepředloží v příslušném roce osvědčení o shodnosti výroby z hlediska hluku.

(7) V konstrukci a provedení orgánů vozidla nesmějí být prováděny takové zásahy, které by zvyšovaly hluk nad stanovené meze.

(8) Ustanovení tohoto paragrafu se vztahuje i na nástavby a motory užívané k provozu zvláštních zařízení trvale nebo přechodně připojených na vozidlo.

(9) Ustanovení odstavců 6 a 8 neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972.

§ 41

Zdrojové soupravy elektrické energie

(1) Akumulátor musí být na vozidlo upevněn a upraven tak, aby z něj elektrolyt nevystřikoval a aby jeho poloha na vozidle byla zachována i při zpoždění nebo zrychlení nejméně 5 gn všemi směry. Akumulátor musí být umístěn tak, aby nemohlo dojít k neúmyslnému zkratu s vodivými díly vozidla a nejde-li o bezúdržbový akumulátor, aby k němu byl snadný přístup a aby byla snadná jeho montáž a demontáž.

(2) Akumulátor smí být umístěn jen v takovém prostoru, kde je zaručeno dostačující odvětrávání. Vyústění odvětrávání akumulátoru nesmí být vedeno do prostoru pro cestující, obsluhu, náklad ani do jiného uzavřeného prostoru vozidla ani do blízkosti palivové nádrže a jejího odvětrávání.

(3) Akumulátor musí při stavu nabití na 66 % jmenovité kapacity umožnit spolehlivé spuštění motoru vozidla za podmínek stanovených v § 19 odst. 3. Toto ustanovení se netýká jednostopých motorových vozidel a jejich modifikací a zvláštních motorových vozidel uvedených v části třetí.

(4) Zařízení vyrábějící elektrickou energii na motorovém vozidle musí mít takový výkon, aby krylo – i na přípojných vozidlech, pokud jsou motorová vozidla k jejich tažení určena – s dostatečnou rezervou spotřebu na všech elektrických spotřebičích vozidla včetně doplňků, které výrobce na přání odběratele montuje nebo běžně povoluje dodatečně montovat, a přitom zajistilo řádné dobíjení akumulátoru.

(5) Ustanovení tohoto paragrafu neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972.

§ 42

Elektrická instalace vozidla

(1) Elektrické vedení musí být izolováno a umístěno tak, aby bylo zamezeno poškození vodičů nebo vzniku zkratu. Izolaci jednotlivých vodičů nutno volit podle prostředí, druhu a způsobu uložení. Elektrická instalace musí být provedena podle příslušné technické normy^86) a vozidla kategorie M1, jejichž technická způsobilost je schválena po 1. 1. 1985, musí splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^73) a musí být podle nich schválena.

(2) Motorová vozidla s výjimkou jednostopých musí být opatřena zásuvkou pro přenosnou elektrickou svítilnu.

(3) Připojení elektrické instalace pro předepsané osvětlení návěsu a přívěsu k tažnému vozidlu musí být provedeno sedmipólovým elektrickým vedením se sedmipólovou zásuvkou a jí odpovídající vidlicí černé (tmavé) barvy;^87) zásuvka a vidlice pro jiné účely (doplňkové) musí být pro rozlišení bílé (světlé) barvy.^88) Zásuvky a vidlice co do provedení, barvy a umístění musí od 1. 1. 1985 splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^89) a musí být podle nich schváleny. Vozidla s elektrickou instalací 24 V určena k tažení přípojných vozidel, vyrobená (dovezená) do 31. 12. 1990 musí být ode dne 1. 7. 1985 vybavena vhodným zařízením (přechodným dílem), umožňujícím vzájemné propojení zásuvek a vidlic ISO 24 V se zásuvkami a vidlicemi 12 V doposud používaných i pro napětí 24 V. Propojení elektrické instalace mezi zemědělským a lesnickým traktorem a jejich přípojným vozidlem může být provedeno pětipólovým elektrickým vedením, avšak sedmipólovou zásuvkou a jí odpovídající vidlicí a schéma zapojení jednotlivých konektorů musí být shodné se zapojením u vozidel kategorie N.

(4) Vozidla kategorie N musí mít elektrické zařízení opatřeno snadno přístupným odpojovačem nebo nejméně jednou rychloupínací svorkou vodiče na akumulátoru, která umožní jeho odpojení od kostry vozidla bez použití nástrojů. Vozidla kategorie M2 a M3 musí mít elektrické zařízení opatřeno snadno přístupným odpojovačem od akumulátoru.

(5) Ustanovení odstavce 1 třetí věty, odstavce 2, odstavce 3 poslední věty a odstavce 4 neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972.

§ 43

Osvětlení vozidel

(1) Na vozidle se smí používat jen takových světelných zdrojů a zařízení – i co do počtu – která jsou pro druh a kategorii vozidla předepsána nebo povolena. Světelná zařízení na vozidlech, jejichž technická způsobilost je schválena po 1. 7. 1972, světelná zařízení vyrobená nebo dovezená po 1. 1. 1976 a světelné zdroje a zařízení vyrobené nebo dovezené po 1. 1. 1985 musí splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^90) a musí být podle nich schváleny.

(2) Poloha světelných zařízení a geometrická viditelnost jednotlivých světel u vozidel vyrobených nebo dovezených po 1. 10. 1985 musí splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^91) a musí být podle nich schválena.

(3) Světelná zařízení musí být na vozidle umístěna tak, aby se jejich poloha a referenční osy samovolně neměnily. Poloha světelných zařízení se stanoví při pohotovostní hmotnosti vozidla a zatížení sedadla řidiče hmotností 75 kg. Dodatečně montovaná světelná zařízení musí být na vozidle umístěna tak, aby nenarušovala výhled z místa řidiče ani stanovenou geometrickou viditelnost ostatních světel.

(4) Vertikální nastavení světlometů s potkávacím světlem, s výjimkou zvláštních motorových vozidel uvedených v části třetí, měřeno při stání v rozsahu od pohotovostní do celkové hmotnosti vozidla, musí zůstat v rozsahu sklonů minus 0,5 % až minus 2,5 %, přičemž žádný bod osvětlené plochy ležící v rovině vozovky vlevo od podélné svislé roviny procházející středem zdroje potkávacího světla nesmí být dále než 115 m od předního obrysu vozidla. U vozidel, u nichž podmínka 115 m znamená snížení meze sklonu 0,5 % o určitou hodnotu, je přípustné snížit o stejnou hodnotu mez sklonu 2,5 %. Pro zajištění tohoto rozmezí sklonu musí být u vozidel vyrobených nebo dovezených po 1. 1. 1985, pokud není splněn výše uvedený rozsah nastavení, použito zařízení upravující sklon světlometu vzhledem ke karosérii podle zatížení, které musí být ovladatelné z místa řidiče (ručně) nebo musí pracovat samočinně. Pro každý typ vozidla musí výrobce (dovozce) stanovit základní nastavení, které musí být nejméně v rozmezí minus 1 % až minus 1,5 %, a od 1. 10. 1984 musí být schéma správného nastavení (seřízení) potkávacích světel uvedeno na zvláštním nesnadno měnitelném nebo odstranitelném štítku umístěném na snadno přístupném místě a v návodu k obsluze.

(5) Každá dvojice téhož druhu vnějšího světelného zařízení musí být na vozidle – pokud není stanoveno jinak – umístěna souměrně k podélné střední rovině vozidla, ve stejné výši nad vozovkou a musí vykazovat stejné světelné parametry a barevné odstíny.

(6) Všechna vnější světelná zařízení, pokud jsou v činnosti, musí svítit stálým a nepřerušovaným světelným tokem, s výjimkou směrových světel (§ 48).

(7) Motorová vozidla mohou být vybavena jedním světlometem s hledacím světlem bílé barvy, který nesmí být uveden v činnost na jedoucím vozidle.

(8) Všechna vnější světelná zařízení musí vyzařovat světlem té barvy, která je pro jednotlivé druhy světel v příslušných ustanoveních uvedena. Vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972, mohou mít barvu světla vyzařovaného

– světlomety	– žlutou
– předními ukazateli směru	– bílou
– zadními ukazateli směru	– červenou.

(9) Silniční tahače, pokud nesou nářadí nebo táhnou za sebou stroje nebo jiná přípojná vozidla, která nejsou vybavena vlastní světelnou výstrojí (obrysovými, brzdovými a směrovými světly), musí být vybaveny přenosnou soupravou světelných zařízení^92) upravenou pro jejich snadnou dočasnou montáž na nesené nářadí nebo na tažené vozidlo.

(10) Ustanovení tohoto paragrafu neplatí pro bílá světla určená

• a) k osvětlení ložné plochy vozidla,

• b) k osvětlení spojovacího zařízení pro přípojná vozidla,

• c) na zádi tahačů návěsů k osvětlení návěsů při zapojení vozidel do souprav,

• d) k osvětlení přívěsného nářadí pro práce výlučně mimo veřejné pozemní komunikace.

Činnost těchto světel však musí být – u zemědělských a lesnických traktorů, jejichž technická způsobilost je schválena po 1. 1. 1985 – signalizována dalším světelným zařízením s nepřerušovaným světlem žluté barvy v zorném poli řidiče.

§ 44

Světlomety vozidel

(1) Každé motorové vozidlo, s výjimkou zvláštních motorových vozidel uvedených v části třetí, musí být vybaveno světlomety s potkávacími a dálkovými světly. Dálková i potkávací světla musí být bílé barvy a mohou být sloučena do jednoho světlometu s jinými světly svítícími dopředu. Činnost dálkového světla musí být signalizována nepřerušovaně svítícím kontrolním světlem modré barvy v zorném poli řidiče.

(2) Vozidla kategorie M a N a motorová vozidla širší než 1,3 m se třemi koly uspořádanými souměrně k podélné střední rovině vozidla musí být vybavena dvěma světlomety s potkávacím světlem a dvěma světlomety s dálkovým světlem. Nejvyšší souhrnná svítivost dálkových světel nesmí být větší než 225 000 cd. Na vozidle může být použito čtyř světlometů s dálkovým světlem, pokud součet jejich svítivosti nepřesáhne tuto hodnotu. Světlomety s potkávacím světlem musí být umístěny tak, aby bod jejich činné svítící plochy nejbližší rovině vymezující největší šířku vozidla nebyl vzdálen více než 400 mm od této roviny a aby vzájemná vzdálenost jejich nejbližších bodů činné svítící plochy nebyla menší než 600 mm. Světlomety s dálkovým světlem nesmějí být svým vnějším okrajem činné svítící plochy blíže rovině vymezující největší šířku vozidla než vnější okraj činné svítící plochy světlometu s potkávacím světlem.

(3) Jednostopá motorová vozidla a motorová vozidla se třemi koly uspořádanými souměrně k podélné střední rovině vozidla, jejichž šířka je nejvýše 1,3 m, musí být vybavena jedním světlometem s potkávacím světlem a jedním světlometem s dálkovým světlem. Mopedy musí být vybaveny jedním světlometem s potkávacím světlem a mohou být vybaveny jedním světlometem s dálkovým světlem.^91) Světlomet s potkávacím světlem a světlomet s dálkovým světlem musí být umístěny tak, aby jejich referenční osy byly v podélné střední rovině vozidla.

(4) Světlomety s potkávacím světlem nesmějí být svým nejnižším bodem činné svítící plochy níže než 500 mm a nejvyšším bodem činné svítící plochy výše než 1200 mm^93) nad rovinou vozovky.

(5) Přepínání potkávacích a dálkových světel musí být provedeno tak, že nesmí dojít k jejich současnému vypnutí. Dálková světla mohou být zapnuta buď všechna současně nebo ve dvojicích. Po přepnutí z potkávacích světel na dálková musí být zapnuta alespoň jedna dvojice dálkových světel. Potkávací světla mohou svítit současně s dálkovými. Po přepnutí z dálkových světel na potkávací musí být vypnuta všechna dálková světla.

(6) Motorová vozidla vybavená více než jednou dvojicí dálkových světel mohou mít jednu dvojici dálkových světel pohyblivou v závislosti na řízení vozidla.

(7) Rozsvícení potkávacích světel nebo dálkových světel nesmí být možné, nejsou-li současně v činnosti obrysová světla vozidla a osvětlení zadní státní poznávací značky. Tato podmínka neplatí pro použití potkávacích nebo dálkových světel jako světelného výstražného zařízení.

(8) Ustanovení odstavců 1, 2 a 4 neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972, dálkovými světly musí být tato vozidla vybavena, je-li jejich nejvyšší konstrukční rychlost vyšší než 40 km.h^-1.

§ 45

Obrysová a parkovací světla

(1) Každé motorové vozidlo, které má nejméně čtyři kola, a každé motorové vozidlo se třemi koly uspořádanými symetricky k podélné střední rovině vozidla musí být vybaveno k vyznačení vnějších obrysů dvěma předními obrysovými světly bílé barvy a dvěma zadními obrysovými světly červené barvy.^94)

(2) Přípojné vozidlo, s výjimkou postranního vozíku k jednostopému motorovému vozidlu, jehož boční obrys přesahuje boční obrys tažného vozidla o více než 100 mm anebo jehož šířka je větší než 1,6 m, musí být vybaveno 2 předními obrysovými světly bílé barvy a každé přípojné vozidlo, s výjimkou přípojných vozidel k jednostopému motorovému vozidlu, musí být vybaveno dvěma zadními obrysovými světly červené barvy.

(3) Obrysová světla vozidla nesmějí být svým nejnižším bodem činné svítící plochy níže než 350 mm a nejvyšším bodem činné svítící plochy výše než 1500 mm nad rovinou vozovky. Jestliže tvar karosérie neumožňuje dodržet výšku 1500 mm, může být obrysové světlo ve výši až 2100 mm nad rovinou vozovky. Bod činné svítící plochy předního bílého obrysového světla nejbližší rovině vymezující největší šířku vozidla nesmí být u motorového vozidla dále než 400 mm, u přípojného vozidla dále než 150 mm od této roviny; u zadního červeného obrysového světla nesmí být tato vzdálenost větší než 400 mm. Vzájemná vzdálenost nejbližších bodů činné svítící plochy předních obrysových světel i zadních obrysových světel nesmí být menší než 600 mm.

(4) Jednostopá motorová vozidla, s výjimkou mopedů, musí být vybavena jedním předním obrysovým světlem bílé barvy a jedním zadním obrysovým světlem červené barvy. Mopedy musí být vybaveny jedním zadním obrysovým světlem červené barvy a mohou být vybaveny jedním předním obrysovým světlem bílé barvy. Přívěsný vozík za jednostopé motorové vozidlo musí být vybaven jedním zadním obrysovým světlem červené barvy. Obrysová světla musí být umístěna v podélné střední rovině vozidla. Nejnižší bod činné svítící plochy obrysového světla nesmí být níže než 350 mm a nejvyšší bod činné svítící plochy nesmí být výše než 1200 mm nad rovinou vozovky.

(5) Postranní vozík k jednostopému motorovému vozidlu musí být vybaven jedním bílým obrysovým světlem svítícím dopředu a jedním červeným obrysovým světlem svítícím dozadu. Bod činné svítící plochy každého světla nejbližší rovině vymezující největší šířku vozidla nesmí být dále než 150 mm od této roviny. Nejnižší bod činné svítící plochy těchto světel nesmí být níže než 350 mm a jejich nejvyšší bod činné svítící plochy nesmí být výše než 1200 mm nad rovinou vozovky.

(6) Obrysová světla při zapnutí musí svítit všechna současně. U vozidel, jejichž technická způsobilost je schválena po 1. 1. 1977, musí být činnost obrysových světel signalizována nepřerušovaně svítícím kontrolním světlem zelené barvy v zorném poli řidiče; signalizování kontrolním světlem se nevyžaduje, je-li možné osvětlení přístrojové desky zapnout i vypnout jen současně s obrysovými světly.

(7) Při stání a parkování se k světelnému vyznačení vnějších obrysů vozidla používá parkovacích nebo obrysových světel. U motorových vozidel, jejichž délka nepřesahuje 6 m a šířka 2 m – s výjimkou jednostopých – smějí parkovací světla svítit pouze na straně přivrácené ke středu vozovky. Jednostopá motorová vozidla mohou mít k světelnému vyznačení při stání jedno parkovací světlo v podélné střední rovině vozidla, viditelné zepředu i zezadu. Parkovací světlo musí svítit dopředu světlem bílé a dozadu světlem červené barvy. Parkovací světla musí být umístěna podle odstavce 3, u jednostopých motorových vozidel podle odstavce 4 a u postranního vozíku k jednostopému motorovému vozidlu podle odstavce 5. Se samostatným parkovacím světlem (světly) nemusí svítit žádné jiné osvětlovací zařízení.

(8) Vozidla kategorie M, N a O vyrobená nebo dovezená po 1. 10. 1985

• a) se šířkou větší než 2,1 m musí být vybavena doplňkovými svítilnami s obrysovými světly,

• b) mohou být vybavena zdvojenými zadními svítilnami s obrysovými, brzdovými a směrovými světly.

Doplňková obrysová světla musí svítit dopředu světlem bílé, dozadu světlem červené barvy a současně s obrysovými světly. U doplňkových svítilen s obrysovými světly umístěných na střeše vozidla se smí referenční osa světelného toku těchto světel odchýlit od podélné střední roviny vozidla nejvýše o 30°.

§ 46

Zařízení pro osvětlení zadní státní poznávací značky a osvětlení směrových tabulek

(1) Každé vozidlo musí mít zařízení pro osvětlení zadní státní poznávací značky, pokud je jí vozidlo vybaveno. Zařízení pro toto osvětlení musí být konstruováno a provedeno tak, aby bylo možno přečíst údaje na tabulce ze vzdálenosti nejméně 25 m od zadního obrysu vozidla. Barva světla tohoto osvětlení musí být bílá.

(2) Přední a postranní směrové tabulky na autobusech určených pro veřejnou dopravu musí být osvětleny dopadajícím nebo průchozím světlem bílé nebo slabě žluté barvy tak, aby hlavní údaj byl čitelný zepředu nebo ze strany alespoň ze vzdálenosti 20 m od vozidla; světlo nesmí oslňovat řidiče vozidla ani ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Osvětlení směrových tabulek musí mít zvláštní spínač a jeho zapínání nesmí být vázáno na ostatní světla vozidla. Jas směrových tabulek vzniklý jejich osvětlením musí být v každém místě jejich osvětlené plochy nejméně 2 cd.m^-2.

§ 47

Brzdová světla

(1) Každé vozidlo, které má nejméně čtyři kola, a každé vozidlo se třemi koly uspořádanými symetricky k podélné střední rovině vozidla, jejichž nejvyšší konstrukční rychlost je vyšší než 20 km.h^-1, musí být opatřeno vzadu dvěma brzdovými světly červené barvy.

(2) Nejnižší bod činné svítící plochy brzdového světla nesmí být níže než 350 mm a jeho nejvyšší bod činné svítící plochy nesmí být výše než 1500 mm nad rovinou vozovky. Jestliže tvar karosérie neumožňuje dodržet výšku do 1500 mm, může být brzdové světlo ve výši až 2100 mm nad rovinou vozovky. Vzájemná vzdálenost nejbližších bodů činné svítící plochy brzdových světel nesmí být menší než 600 mm.

(3) Jednostopé motorové vozidlo s nejvyšší konstrukční rychlostí nejméně 50 km.h^-1 nebo s objemem válců motoru větším než 50 cm^3 a jeho přípojné vozidlo musí být vybaveno vzadu jedním brzdovým světlem červené barvy. Brzdové světlo musí být v podélné střední rovině vozidla a může být skupinové nebo sloučené s obrysovým světlem. Nejnižší bod činné svítící plochy nesmí být níže než 350 mm a nejvyšší bod činné svítící plochy výše než 1200 mm nad rovinou vozovky. Svítilna brzdového světla postranního vozíku musí být umístěna podle § 45 odst. 5.

(4) Jsou-li zapojena zařízení předepsaná pro jízdu, musí se brzdová světla jednotlivého vozidla i všech vozidel soupravy rozsvítit současně při působení řidiče na ovládací orgán provozního nebo nouzového brzdění, pokud ovládací orgán nouzového brzdění je oddělen od ovládacího orgánu parkovacího brzdění.

(5) Ustanovení odstavce 4 neplatí pro nouzové brzdění vozidel, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 1. 1972.

§ 48

Směrová světla

(1) Všechna motorová a jejich přípojná vozidla – s výjimkou jednostopých motorových vozidel s konstrukční rychlostí nižší než 50 km.h^–^1 a s objemem válců motoru nejvýše 50 cm^3 a s výjimkou vozidel uvedených v části třetí – musí být vybavena směrovými světly provedenými a umístěnými na vozidle tak, aby řidiči i ostatní účastníci silničního provozu mohli bezpečně a včas postřehnout zamýšlenou změnu směru jízdy vozidla. Používání vysouvacích ramen je zakázáno. Mopedy mohou být vybaveny směrovými světly, která musí splňovat podmínky tohoto paragrafu.

(2) Směrová světla musí být umístěna co nejblíže k rovině vymezující největší šířku vozidla. Nejnižší bod jejich činné svítící plochy nesmí být níže než 350 mm nad rovinou vozovky a nejvyšší bod jejich činné svítící plochy nesmí být nad rovinou vozovky výše než

– 1200 mm u jednostopých motorových vozidel a jejich postranních vozíků,

– 1500 mm u ostatních vozidel; jestliže provedení karosérie neumožňuje dodržení této výšky, může být světlo umístěno až do výše 2100 mm.

(3) Směrová světla musí být uspořádána

• a) u jednostopých motorových vozidel

– buď symetricky po jednom na levé i pravé straně k podélné střední rovině vozidla, pokud je zajištěna jejich viditelnost zezadu i z příslušné strany; vzájemná vzdálenost nejbližších bodů činných svítících ploch směrových světel nesmí být menší než 560 mm,

– nebo symetricky po dvou na levé i pravé straně k podélné střední rovině vozidla. Tato světla musí být na každé straně vozidla umístěna tak, aby jedno bylo v první třetině délky vozidla a druhé co nejvíce vzadu; vzájemná vzdálenost nejbližších bodů činných svítících ploch směrového světla a světlometu nesmí být menší než 100 mm; vzdálenost činné svítící plochy směrového světla od roviny vymezující vzadu největší délku vozidla nesmí být větší než 200 mm; jestliže konstrukce vozidla neumožňuje dodržet uvedenou vzdálenost, smí být tato vzdálenost nejvýše 400 mm;

• b) u motorových vozidel, která mají čtyři kola, nebo motorových vozidel se třemi koly uspořádanými symetricky k podélné střední rovině vozidla symetricky po třech na levé i pravé straně k podélné střední rovině vozidla, z nichž jedno musí být umístěno co nejvíce vpředu, druhé na boku vozidla a třetí co nejvíce vzadu; boční svítilna musí být umístěna v přední třetině délky vozidla, nejdále však 1,8 m od roviny vymezující vpředu délku vozidla; není-li zaručena geometrická viditelnost vlivem provedení karosérie, může být boční svítilna umístěna až do vzdálenosti 2,5 m od roviny vymezující vpředu největší délku vozidla;

• c) u přívěsů a návěsů symetricky k podélné střední rovině vozidla po jednom světle na levé straně a pravé straně, co nejvíce vzadu.

(4) U všech motorových vozidel, s výjimkou jednostopých, nesmí být vzdálenost mezi předními směrovými světly a světlomety s potkávacím světlem a předním světlometem se světlem do mlhy menší než 40 mm. Menší vzdálenost je dovolena jen tehdy, není-li intenzita směrového světla v referenční ose menší než 400 cd.

(5) Směrová světla musí svítit přerušovaným světlem oranžové barvy (autožluť). Přerušování směrového světla musí mít kmitočet 1,5±0,5 Hz; poprvé se musí rozsvítit nejpozději za 1 s po zapnutí a prvně zhasnout nejpozději za 1,5 s. Trvání světelného toku musí být mezi 40–80% doby cyklu, aby účinek směrového světla byl zřetelně a dostatečně vnímatelný (ověřuje se při zkušebním napětí žárovek).

(6) Směrová světla musí být možno uvést v činnost nezávisle na ostatním vnějším osvětlení vozidla. Činnost směrových světel musí být řidiči jasně a zřetelně signalizována opticky nebo akusticky. Je-li uvedené kontrolní zařízení optické, musí být světlo přerušované s kmitočtem odpovídajícím kmitočtu směrových světel a musí být zelené barvy. Akustické kontrolní zařízení musí být umístěno ve vozidle tak, aby zaručovalo řidiči bezpečnou slyšitelnost signálů. Při poruše funkce některého světelného zdroje soustavy směrových světel, s výjimkou doplňkových bočních, musí být řidiči tato porucha zřetelně signalizována (výraznou změnou kmitočtu, zhasnutím, trvalým svícením bez přerušování kontrolního optického signálu, obdobnými změnami akustického signálu apod.). Tyto podmínky se vztahují na motorové vozidlo i jízdní soupravu.

(7) Motorové vozidlo s výjimkou jednostopého musí být vybaveno zvláštním zařízením – spínačem – umožňujícím výstražnou funkci všech směrových světel motorového i přípojného vozidla; přitom směrová světla musí svítit za podmínek stanovených v odstavcích 5 a 6. Výstražná činnost směrových světel musí být signalizována zvláštním optickým kontrolním zařízením s přerušovaným světlem barvy červené, které může být v činnosti s optickým kontrolním zařízením podle odstavce 6. Jednostopé motorové vozidlo může být též tímto zařízením vybaveno.

(8) Ustanovení odstavců 1 až 7 neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972 a pro vozidla, která nemusí splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy.^90),^91)

§ 49

Odrazky

(1) Každé motorové vozidlo, s výjimkou jednostopých motorových vozidel, musí být vybaveno dvěma zadními odrazkami červené barvy netrojúhelníkového tvaru a stejného typu, popřípadě může být vybaveno dvěma předními odrazkami bílé barvy netrojúhelníkového tvaru. Pokud jsou tato vozidla vybavena zakrývatelnými světlomety, jsou přední odrazky povinné. Bod činné plochy přední a zadní odrazky nejbližší rovině vymezující největší šířku motorového vozidla nesmí být dále než 400 mm od této roviny.

(2) Každé přípojné vozidlo, s výjimkou přívěsného nebo postranního vozíku k jednostopému motorovému vozidlu, musí být vybaveno dvěma předními odrazkami bílé barvy netrojúhelníkového tvaru a dvěma zadními odrazkami červené barvy tvaru rovnostranného trojúhelníku o délce strany nejméně 150 mm upevněnými tak, aby jeden vrchol trojúhelníku byl nahoře a jedna strana byla vodorovná. Bod činné plochy zadní odrazky nejbližší rovině vymezující největší šířku vozidla nesmí být dále než 400 mm od této roviny; bod činné plochy přední odrazky nejbližší rovině vymezující největší šířku vozidla nesmí být u vozidel vyrobených nebo dovezených před 1. 1. 1985 dále než 400 mm, u vozidel vyrobených nebo dovezených po 1. 1. 1985 dále než 150 mm od této roviny.

(3) Umístění odrazek musí být takové, aby nejnižší bod jejich činné plochy nebyl níže než 350 mm a výše než 900 mm nad rovinou vozovky; v případě, že konstrukce a tvar karosérie neumožňuje dodržet nejvyšší výšku 900 mm, smějí být přední odrazky bílé barvy svým nejnižším bodem činné plochy nejvýše 1500 mm nad rovinou vozovky. Vzájemná vzdálenost nejbližších bodů činné plochy předních nebo zadních odrazek nesmí být menší než 600 mm; tato vzdálenost může být zmenšena až na 400 mm u dvoustopých vozidel, jejichž celková šířka je nejvýše 1,3 m.

(4) Vozidla kategorie M2, M3 a N, jejichž celková délka je větší než 6 m, a vozidla kategorie O musí být vybavena na každé straně vozidla nejméně jednou boční odrazkou oranžové barvy (autožluť) netrojúhelníkového tvaru umístěnou v prostřední třetině vozidla. Odrazky nesmějí být svým nejnižším bodem činné plochy níže než 350 mm a nejvyšším bodem činné plochy výše než 900 mm nad rovinou vozovky; neumožňuje-li konstrukce a tvar karosérie dodržet nejvyšší výšku 900 mm, smějí být odrazky svým nejvyšším bodem činné plochy nejvýše 1500 mm nad rovinou vozovky. Odrazky nesmějí být vzdáleny více než 3 m od roviny vymezující délku vozidla vpředu (u vozidel kategorie O včetně oje), 1 m od roviny vymezující délku vozidla vzadu a vzájemná vzdálenost nejbližších bodů činné plochy bočních odrazek nesmí být větší než 3 m. Vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena přede dnem účinnosti této vyhlášky, musí být vybavena odrazkami podle ustanovení tohoto odstavce nejpozději do 1. 1. 1987.

(5) Jednostopá motorová vozidla musí být vybavena jednou zadní odrazkou červené barvy netrojúhelníkového tvaru umístěnou tak, aby střed odrazky byl v podélné střední rovině vozidla a její nejnižší bod činné plochy nebyl níže než 350 mm a nejvyšší bod činné plochy výše než 900 mm nad rovinou vozovky. Mopedy vyrobené nebo dovezené po 1. 1. 1986 musí být vybaveny ještě

– přední odrazkou netrojúhelníkového tvaru bílé barvy umístěnou v podélné střední rovině vozidla; její nejnižší bod činné plochy nesmí být níže než 400 mm a nejvyšší bod činné plochy výše než 1200 mm nad rovinou vozovky,

– na každé straně jednou nebo dvěma odrazkami netrojúhelníkového tvaru oranžové barvy, které musí být umístěny tak, aby nemohly být zakryty řidičem nebo spolujezdcem nebo jejich oděvem.

V případě, že je moped opatřen pedály, musí být každý pedál vybaven odrazkami oranžové barvy, viditelnými zepředu i zezadu.

(6) Přívěsný vozík k jednostopému motorovému vozidlu musí být vybaven dvěma předními odrazkami bílé barvy netrojúhelníkového tvaru umístěnými tak, aby bod činné plochy nejbližší rovině vymezující největší šířku vozidla nebyl dále než 100 mm od této roviny, a jednou zadní odrazkou červené barvy tvaru rovnostranného trojúhelníku o délce strany nejméně 150 mm upevněnou tak, aby jeden vrchol trojúhelníku byl nahoře a jedna strana byla vodorovná, a umístěnou v podélné střední rovině vozidla. Nejnižší bod činné plochy odrazek nesmí být níže než 350 mm a nejvyšší bod činné plochy výše než 900 mm nad rovinou vozovky.

(7) Postranní vozík k jednostopému motorovému vozidlu musí být vybaven jednou přední odrazkou bílé barvy a jednou zadní odrazkou červené barvy netrojúhelníkového tvaru umístěnými tak, aby bod činné plochy odrazek nejbližší rovině vymezující největší šířku vozidla nebyl dále než 150 mm od této roviny, nejnižší bod činné plochy níže než 350 mm a nejvyšší bod činné plochy výše než 900 mm nad rovinou vozovky.

(8) Odrazky, s výjimkou předních, nesmějí být umístěny na závěsech^95) za jízdy volně pohyblivých. Odrazky musí být na vozidle upevněny tak, aby jejich referenční osy byly vodorovné a u předních a zadních odrazek rovnoběžné s podélnou střední rovinou vozidla, u bočních odrazek kolmé k podélné střední rovině vozidla s tolerancí ve vodorovné i svislé rovině ± 3°.

§ 50

Světlomety a svítilny se světly do mlhy, zpětnými světly a s hledacím světlem

(1) Vozidla, která mají nejméně čtyři kola, a motorová vozidla se třemi koly uspořádanými souměrně k podélné střední rovině vozidla smějí být vybavena dvěma předními světlomety se světlem bílé barvy do mlhy, jednou nebo dvěma zadními svítilnami se světlem červené barvy do mlhy, jednou nebo dvěma svítilnami se zpětným světlem bílé barvy a jedním světlometem s hledacím světlem. Jednou nebo dvěma zadními svítilnami se světlem červené barvy do mlhy a jednou nebo dvěma svítilnami se zpětným světlem bílé barvy musí být vybavena vozidla kategorie M1 vyrobená nebo dovezená po 1. 10. 1985 a motorová vozidla kategorie M2, M3 a N vyrobená nebo dovezená po 1. 10. 1986. Vozidla kategorie O vyrobená nebo dovezená po 1. 10. 1986 musí být vybavena jednou nebo dvěma zadními svítilnami se světlem červené barvy do mlhy. V případě použití jedné svítilny se světlem červené barvy do mlhy musí být tato svítilna umístěna v levé polovině vozidla. U motorových vozidel vyrobených nebo dovezených po 1. 10. 1985 výrobce v návodu k obsluze stanoví způsob montáže a umístění předních světlometů se světlem do mlhy.

(2) Jednostopé motorové vozidlo smí být vybaveno jedním předním světlometem se světlem bílé barvy do mlhy, jednou zadní svítilnou se světlem červené barvy do mlhy.

(3) Přední světlomety se světlem do mlhy musí být na vozidle umístěny tak, aby bod jejich činné svítící plochy nejbližší rovině vymezující největší šířku vozidla nebyl dále než 400 mm od této roviny, nejvyšší bod jejich činné svítící plochy výše než nejvyšší bod činné svítící plochy potkávacího světla a nejnižší bod činné svítící plochy níže než 250 mm nad rovinou vozovky. Pro nastavení předních světlometů se světlem do mlhy platí ustanovení § 43 odst. 4. Zadní svítilny se světlem do mlhy musí být na vozidle umístěny tak, aby nejnižší bod jejich činné svítící plochy nebyl níže než 250 mm a nejvyšší bod jejich činné svítící plochy výše než 1000 mm nad rovinou vozovky; vzájemná vzdálenost nejbližších bodů činné svítící plochy zadní svítilny se světlem do mlhy a brzdového světla nesmí být menší než 100 mm. Referenční osy zadních svítilen se světlem do mlhy musí být v rovinách rovnoběžných s podélnou střední rovinou vozidla a rovinou vozovky. Svítilna se zpětným světlem musí být na vozidle umístěna tak, aby nejnižší bod její činné svítící plochy nebyl níže než 250 mm a nejvyšší bod její činné svítící plochy výše než 1200 mm nad rovinou vozovky. Na jednostopých motorových vozidlech musí být přední světlomet se světlem do mlhy i zadní svítilna se světlem do mlhy umístěny ve stejných výškách nad rovinou vozovky jako u ostatních vozidel, ale v podélné střední rovině vozidla.

(4) Přední světlomety se světly do mlhy musí být možné zapnout nebo vypnout nezávisle na dálkových a potkávacích světlech a jejich činnost signalizována v zorném poli řidiče kontrolním nepřerušovaným světlem zelené barvy. Rozsvícení zadních světel do mlhy smí být možné pouze svítí-li potkávací světla nebo přední světla do mlhy. Jejich činnost musí být signalizována v zorném poli řidiče kontrolním nepřerušovaným světlem oranžové barvy. Současně se světly do mlhy musí svítit obrysová světla a osvětlení zadní státní poznávací značky. Svítilna se zpětným světlem může být v činnosti pouze při zařazeném zpětném chodu a jsou-li zapojena zařízení pro jízdu.

§ 51

Světelné výstražné zařízení

(1) Každé motorové vozidlo, s výjimkou vozidel uvedených v části třetí, jehož technická způsobilost je schválena po 1. 1. 1985, musí být vybaveno světelným výstražným zařízením.

(2) Zapojení světelného výstražného zařízení musí být uspořádáno tak, aby i při vypnutém vnějším osvětlení vozidla umožňovalo zapínání světel dálkových nebo potkávacích.

(3) Světelné výstražné zařízení musí být provedeno tak, aby nemohlo být v činnosti, pokud řidič nepůsobí na jeho ovládací orgán a nesmí umožňovat ani rozsvícení ani zhasnutí ostatního osvětlení vozidla.

§ 52

Zvláštní výstražná světla

(1) Motorová a přípojná vozidla

• a) požární ochrany

• b) ozbrojených sil a ozbrojených sborů, která určí příslušná ministerstva,

• c) zdravotnické a důlní záchranné služby, poruchové služby plynárenských zařízení,

• d) pojízdné pracovní stroje a speciální automobily, vykonávající práci za jízdy nebo při stání v jízdní dráze^96) za neuzavřeného silničního provozu,

• e) která svými rozměry nebo rozměry svého nákladu přesahují míru stanovenou v § 11, pokud to stanoví orgán schvalující technickou způsobilost typu vozidla nebo jednotlivého vozidla, anebo orgán, který vydal povolení k zvláštnímu užívání silnice,^97)

• f) pro něž to stanoví orgán, jemuž přísluší schválit technickou způsobilost typu vozidla nebo jednotlivého vozidla,

• g) pro něž to stanoví federální ministerstvo vnitra,

• h) Sboru národní bezpečnosti určená zejména pro doprovod skupiny vozidel,

musí být kromě předepsaného osvětlení vybavena ještě jedním nebo dvěma zvláštními výstražnými světly, která i svou barvou zřetelně upozorňují všechny účastníky silničního provozu na zvláštní charakter těchto vozidel.

(2) Činnost těchto světel musí být nezávislá na ostatním vnějším osvětlení vozidla a musí být snadno a spolehlivě kontrolovatelná z místa řidiče opticky stálým nepřerušovaným kontrolním světlem žluté barvy.

(3) Světlo výstražných svítilen musí být nepřerušované, svítí-li dopředu, nebo přerušované (majáčky), svítí-li na všechny strany vozidla.

(4) Zvláštní charakter vozidla a jeho postavení vůči ostatním účastníkům silničního provozu je určen barvou výstražného světla, a to

– červenou nebo modrou u vozidla uvedeného v odstavci 1 písm. a), jehož technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972,

– modrou u vozidla uvedeného v odstavci 1 písm. a), jehož technická způsobilost byla schválena po 1. 7. 1972, a u vozidla uvedeného v odstavci 1 písm. b), c) a g),

– oranžovou (autožluť) u vozidla uvedeného v odstavci 1 písm. d) až f),

– červenou a modrou u vozidla uvedeného v odstavci 1 písm. h).

(5) Efektu přerušovaného světla musí být dosaženo jiným způsobem než přerušovanou činností světelného toku zdroje (vlákna), to znamená, že zdroj světla musí svítit stálou intenzitou a efektu přerušovaného světla se dosahuje např. rotující clonkou nebo žárovkou s vybíjecím proudem (výbojkou, svítilnou se stacionárními záblesky).

(6) Výstražné přerušované světlo musí být umístěno na nejvyšším místě karosérie nebo nástavby, a to přibližně v podélné střední rovině vozidla nebo přibližně symetricky po obou stranách této roviny.

(7) Zvláštní výstražná přerušovaná světla musí být na vozidle umístěna tak, aby vždy alespoň jedno bylo přímo viditelné z kteréhokoliv místa na vodorovné rovině 1 m nad vozovkou, vzdáleného 20 m od tohoto světelného zdroje.

(8) Ve vzdálenosti menší než 750 mm v libovolném směru od světelného zdroje výstražného světla nesmí být na vozidle jiné světelné zdroje, jež by mohly způsobit vzájemnou záměnu nebo mylný výklad zvláštních výstražných světel.

(9) U výstražných světel

• a) kmitočet (f) přerušování výstražného světla musí být 2 až 4 Hz;

• b) svítivost světelného záblesku modrého světla v rozmezí vertikálních úhlů geometrické viditelnosti ± 4° musí být nejméně 13 cd, oranžového světla v rozmezí vertikálních úhlů geometrické viditelnosti ± 8° musí být nejméně 40 cd;

• c) trvání světelného záblesku nesmí být delší než 0,6f.

(10) Zvláštní výstražná světla musí splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^98) a musí být podle nich schválena.

§ 53

Vnitřní osvětlení vozidel

(1) Kabina řidiče motorových vozidel, karosérie vozidel kategorie M a osobních autobusových přívěsů musí být uvnitř osvětlena tak, aby za snížené viditelnosti byl řidiči a spolujezdcům (cestujícím) osvětlen vstup a výstup; stanoviště řidiče musí být vybaveno osvětlením

– u vozidel kategorie M1 nejméně 6 lx, měřeno 500 mm od svítilny,

– u vozidel kategorie M2, M3 a N nejméně 40 lx, měřeno alespoň na jednom místě na obvodu věnce volantu.

Osvětlení musí mít zvláštní spínač, aby se dalo zapnout i bez vnějšího osvětlení vozidla.

(2) Kontrolní přístroje na přístrojové desce musí být osvětleny při zapnutí vnějšího osvětlení vozidla; osvětlení přístrojů nesmí řidiče oslňovat ani působit rušivě při řízení vozidla a přístroje se nesmějí zrcadlit v čelním skle.

(3) Vozidla kategorie M2 a M3 a osobní autobusové přívěsy musí mít dostatečné osvětlení uvnitř prostoru pro cestující. Osvětlení nesmí působit rušivě na řidiče při řízení vozidla; musí být možno je ztlumit z místa řidiče bez ohledu na ostatní světla na vozidle. Osvětlení vnitřku karosérie autobusů a jejich osobních přívěsů – s výjimkou dálkových autobusů, které jsou vybaveny bodovým osvětlením nad každým sedadlem – musí mít ve výši 1 m nad podlahou alespoň 60 lx, při plně tlumeném osvětlení nejméně 5 lx v kterémkoli přímo osvětlovaném místě karosérie. Při otevření dveří musí být vstupní a výstupní schůdky dostatečně osvětleny pro bezpečný vstup a výstup a toto osvětlení nesmí být ovlivňováno tlumením vnitřních světel.

(4) Vozidla se skříňovou karosérií musí být vybavena vnitřním osvětlením a osvětlením vstupních a výstupních schůdků a jejich nejbližšího okolí.

(5) Ustanovení tohoto paragrafu neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972.

§ 54

Zvuková výstražná zařízení

(1) Motorová vozidla, s výjimkou pásových vozidel s nejvyšší konstrukční rychlostí nepřevyšující 8 km.h^-1 musí mít alespoň jedno zařízení pro dostatečně hlasitou zvukovou výstrahu. Tato motorová vozidla, pokud jejich technická způsobilost je schválena po 1. 1. 1985, musí z hlediska zvukových výstražných zařízení a jejich signálů splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^99) a musí být podle nich schválena. Mopedy mohou být vybaveny výstražnými zvonky [§ 73 odst. 1 písm. h)].

(2) Každé zvukové výstražné zařízení vyrobené nebo dovezené po 1. 1. 1985 musí splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy,^100) musí být podle nich schváleno a musí být na vozidle umístěno tak, aby při provozu za jakýchkoli podmínek nedocházelo k jeho poškození nebo změně zvukových vlastností. Je-li zařízení uvedeno v činnost, musí vydávat nepřetržitý rovnoměrný zvuk stejné výše nebo v harmonickém akordu. Zařízení, která vydávají pronikavé zvuky, rozložené akordy nebo skřeky, jako píšťaly, sirény, gongy apod., nejsou přípustné.

(3) Vozidla uvedená v ustanovení § 52 odst. 1 písm. a), b), c), která jsou vybavena zvláštními výstražnými světly, musí kromě předepsaných zvukových výstražných zařízení mít ještě zvláštní zařízení vydávající typická zvuková znamení, u nichž spodní hranice hladiny zvuku musí být nejméně 105 dB (A).

§ 55

Stírače a ostřikovače čelních a zadních skel, odmrazování a odmlžování skel, zařízení k čistění světlometů

(1) Motorová vozidla s kabinou řidiče nebo s uzavřenou karosérií musí být opatřena nejméně jedním samočinným stíračem a ostřikovacím zařízením pro čistění vnějšího povrchu čelního skla s motorickým pohonem a odmrazovacím a odmlžovacím systémem. Motorová vozidla kategorie M1, jejichž technická způsobilost je schválena po 1. 1. 1985, musí z hlediska vybavení systémem čistění a ostřikování čelních skel a systémem odmrazování a odmlžování a z hlediska výhledu z vozidla splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^101) a musí být podle nich schválena. Tyto předpisy se přiměřeně vztahují na vozidla ostatních kategorií a na uvedená zařízení použitá na zadní skla vozidel.

(2) Stírač musí být řešen tak, aby se jeho raménko po vypnutí stíracího zařízení samočinně vracelo do základní polohy. Stírací raménko musí být odklopitelné od povrchu skla za účelem ručního čistění skla.

(3) Ostřikovací zařízení čelního skla musí být vyrobeno z materiálů, které se nepoškodí při zamrzání kapaliny a současně odolávají účinku teplot až do 80 °C. Činnost ostřikovacího zařízení se nesmí zhoršit, je-li použito nemrznoucí směsi. Nádržka na kapalinu musí být umístěna ve vozidle tak, aby byl snadný přístup k nalévacímu hrdlu při doplňování; tato podmínka je splněna i v případě, že je nádržka snadno a bez odpojování vyjímatelná. Nádržka na kapalinu u vozidel kategorie M2, M3 a N musí mít objem nejméně 2,8 dm^3, u ostatních vozidel musí mít objem nejméně 1,4 dm^3.

(4) Motorová vozidla, jež mají před řidičem průhledný ochranný čelní kryt takového provedení, které nedovoluje řidiči za deště nebo sněžení bezpečný výhled mimo něj, musí mít buď samočinný stírač nebo průzorový otvor (štěrbinu apod.).

(5) Motorová vozidla mohou být vybavena zařízením k čistění světlometů s potkávacím světlem. Dálkové autobusy a motorová vozidla kategorie N určená pro mezinárodní dopravu vyrobená nebo dovezená po 1. 1. 1986, musí být tímto zařízením vybavena. Vozidla a zařízení musí splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^102) a musí být podle nich schválena.

(6) Ustanovení odstavců 2 a 3 neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972. Pro zvláštní motorová vozidla uvedená v části třetí platí ustanovení o omývacím zařízení a o odmrazovacím a odmlžovacím systému od 1. 10. 1985; ustanovení odstavce 2 první věty se na tato vozidla nevztahuje.

§ 56

Odrušení vozidel

(1) Každé vozidlo musí být konstrukčně provedeno, vyrobeno a vybaveno tak, aby rušivé vyzařování elektromagnetické energie (dále jen „rušení“) vznikající při provozu nepřesáhlo mezní hodnoty rušení.^103) Vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena po 1. 7. 1972, musí z hlediska odrušení splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^104) a musí být podle nich schválena.

(2) Výrobce vozidel je povinen umožnit organizaci pověřené prováděním homologačních zkoušek, aby nejméně jednou ročně provedla kontrolní měření odrušení u nejméně šesti namátkově vybraných vozidel každého hromadně vyráběného typu. Stejnou povinnost má dovozce vozidel, pokud nepředloží jednou ročně osvědčení o shodnosti výroby z hlediska odrušení.

(3) V konstrukci a provedení orgánů vozidla nesmějí být prováděny takové zásahy a při výměně nesmějí být originální díly nahrazovány takovými díly, které by zvyšovaly rušení nad stanovenou hranici.

§ 57

Zasklení vozidel a clona proti slunci

(1) Výplně oken (i střešních) a mezistěn motorových a jejich přípojných vozidel musí být zhotoveny z bezpečnostního skla;^105) od 1. 1. 1985 musí splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^106) a musí být podle nich schváleny. Vozidla kategorie M1 vyrobená nebo dovezená po 1. 1. 1987 musí být vybavena zařízením pro elektrické vyhřívání zadních oken.

(2) Bezpečnostní skla z plastických materiálů smějí být použita jen pro zasklení

– vnitřních mezistěn a přepážek,

– otevíracích střešních oken,

– oken skládacích dveří (např. u autobusů),

– oken přípojných vozidel za osobní automobily,

– ochranných čelních krytů jednostopých vozidel a jejich modifikací bez kabiny řidiče,

– oken obytných nástaveb určených k rekreačním účelům.

(3) Nekryté hrany zasklení (např. vyklápěcích větracích okének, spouštěcích dveřních oken, mezistěn) musí být dostatečně zaobleny. U vozidel určených výlučně pro dopravu dětí musí být tyto hrany vhodně olemovány.

(4) U autobusů a osobních autobusových přívěsů nesmějí být nouzové dveřní a okenní východy zaskleny vrstveným sklem.

(5) Karosérie a kabina řidiče motorového vozidla musí mít dvě clony (rolety) proti slunci, z nichž jedna musí být před řidičem. Kabina řidiče zemědělských a lesnických traktorů a každá jednomístná kabina řidiče musí mít alespoň jednu clonu proti slunci.

(6) Clona proti slunci^54) musí být provedena buď z materiálu, který pohlcuje nárazovou energii, nebo musí být tímto materiálem úplně pokryta; jsou-li clona a její držák provedeny z tuhého materiálu, nesmějí mít nebezpečné ostré hrany a jejich zaoblení nesmí mít poloměr menší než 3,5 mm.

(7) Ustanovení odstavců 2, 5 a odstavce 6 první věty neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972.

§ 58

Rychloměry, tachografy a počítače ujeté vzdálenosti

(1) Každé motorové vozidlo, jehož nejvyšší konstrukční rychlost je vyšší než 50 km.h^-1 a které nemá tachograf s ukazatelem rychlosti, musí být v zorném poli řidiče vybaveno rychloměrem s počítačem ujeté vzdálenosti. Motorová vozidla vyrobená nebo dovezená po 1. 1. 1985 musí být z tohoto hlediska schválená podle zvláštních předpisů.^107)

(2) Autobusy a nákladní automobily s nejvyšší konstrukční rychlostí vyšší než 40 km.h^-1, které mají celkovou hmotnost větší než 7 t, musí být vybaveny tachografy. Od data, které stanoví federální ministerstvo dopravy, se toto ustanovení vztahuje i na městské autobusy.

(3) Počítače ujeté vzdálenosti a tachografy namontované na vozidlech musí splňovat tyto podmínky:

• a) počítač ujeté vzdálenosti musí spolehlivě a zřetelně udávat vozidlem ujetou vzdálenost s přesností nejméně ± 5 % z měřené hodnoty stupnice při jízdě dopředu; počítače ujeté vzdálenosti v tachografech musí mimoto při změně směru jízdy (dopředu–dozadu) ujetou vzdálenost plynule připočítávat;

• b) počítače ujeté vzdálenosti ve vozidlech, u nichž podíl jízdy dopředu a dozadu je méně než 80:20, musí být vybaveny takovým zařízením, které ujetou vzdálenost plynule připočítává a snižuje mrtvý chod počítače na délku ujeté vzdálenosti 1 m;

• c) tachografový záznam musí odpovídat svými průběhy údajům počítače ujeté vzdálenosti, rychloměru a času jízdy i stání při spolehlivé čitelnosti bez pomocných přístrojů.

Ustanovení tohoto odstavce neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972.

(4) Tachograf a rychloměr, jakož i jejich pohon musí být možné u vozidel všech kategorií vyrobených nebo dovezených po 1. 1. 1986 zaplombovat.

§ 59

Vytápěcí a větrací systém

(1) Vozidla s kabinou pro řidiče nebo s uzavřenou karosérií musí mít zařízení pro vytápění a větrání prostoru pro řidiče a cestující. Vytápěcí a větrací systém nesmí konstrukcí, provedením ani činností ohrožovat zdraví nebo zvyšovat únavu řidiče a cestujících, a není-li možno proudění vzduchu regulovat co do množství a směru, musí zajistit bezprůvanový pohyb vzduchu.^108)

(2) U vozidel vyrobených nebo dovezených po 1. 1. 1973 musí být vytápěcí a větrací systém snadno obsluhovatelný a jeho výkon regulovatelný nejméně ve dvou stupních;^109) toto ustanovení neplatí pro ovládací orgány k individuální obsluze cestujícími ve vozidle. Podle zvláštních předpisů^110) se ověřují podmínky, které musí splňovat zařízení pro vytápění a větrání vozidel kategorie M a N.

(3) K vytápění je zakázáno používat přímo horkých potrubí výfukového systému motoru. Tepelné energie výfukových plynů může být využito pouze prostřednictvím výměníku tepla; v prostorách výměníku, v nichž se předává teplo vytápěcímu vzduchu, nesmí být žádné uvolnitelné spoje; tloušťka stěn ocelových trubek nebo plechů předávajících teplo nesmí být menší než 2 mm; je-li použito jiných materiálů, musí mít tyto materiály stejnou odolnost proti korozi a odpovídající nejmenší tloušťku stěn. Je-li pro vytápění použito chladícího vzduchu z kapalinového systému chlazení motoru, musí být ve vedení vytápěcího vzduchu přetlak vůči motorovému prostoru a nesmí v něm být žádné nezajištěné spoje. Vzduch pro vytápění a větrání nesmí obsahovat škodlivé látky a pachy vzniklé provozem vozidla a jeho zařízení^111) a musí být filtrován od hrubých nečistot. Vzduch potřebný ke spalování ve vytápěcích zařízeních – s výjimkou zařízení podle odstavce 4 – nesmí být odebírán z vnitřku vozidla, v němž jsou přepravovány osoby včetně řidiče. Vstupní kanály přívodu vzduchu pro větrání a topení musí být umístěny tak, aby s ohledem na provoz ostatních vozidel byl omezen na nejmenší míru přívod vzduchu znečištěného těmito vozidly.

(4) Vytápěcí zařízení na tuhá paliva jsou povolena jen u nákladních automobilů se skříňovou karosérií a jejich přívěsů a návěsů se skříňovou karosérií určených za pracoviště nebo ubytovny; tato zařízení a kouřové trubky musí být nehořlavě odizolovány.

(5) Vytápěcí systém musí teplo rozdělovat rovnoměrně po celém prostoru pro cestující za těchto podmínek:

• a) u všech automobilů, s výjimkou městských autobusů, musí vytápěcí systém za jízdy zajišťovat v uzavřeném vytápěném prostoru karosérie^112) při okolní teplotě –15 °C výslednou teplotu nejméně +18 °C; u vozidel s největší konstrukční rychlostí vyšší než 80 km.h^-1 musí být tato výsledná teplota zajištěna za jízdy rychlostí odpovídající 80 % nejvyšší konstrukční rychlosti, avšak ne nižší než 80 km.h^-1 a ne vyšší než 140 km.h^-1;

• b) u městských autobusů musí vytápěcí systém za jízdy zajišťovat v uzavřeném vytápěném prostoru karosérie^112) při okolní teplotě –15 °C výslednou teplotu nejméně +14 °C; na schodech se za mrazivého počasí nesmí tvořit námraza;

• c) povrchová teplota v bezprostředně přístupných místech a výstupech rozváděcích kanálů nesmí překročit +40 °C. Nejvyšší přípustný vzájemný rozdíl teplot mezi jednotlivými místy k sezení nebo stání je 6 °C, u autobusů a osobních autobusových přívěsů, s výjimkou městských autobusů, kde se rozdíl nelimituje, 8 °C. Výsledná teplota v místech hlav může být až o 9 °C nižší, popřípadě až o 3 °C vyšší než v místech chodidel; tato podmínka nemusí být splněna u městských autobusů a nevztahuje se na přídavná topení, která mají regulovatelný výstup nebo odklon proudění vzduchu.

(6) Vytápěcí a větrací systém prostoru karosérie musí být

• a) u osobních automobilů, v prostoru kabiny řidiče nákladních automobilů a silničních tahačů přetlakový a musí zajišťovat při zavřených oknech a dveřích nejméně 35 m^3 vzduchu za 1 hodinu na každé místo k sezení za jízdy i při stání vozidla;

• b) u autobusů a osobních autobusových přívěsů přetlakový a v prostoru pro cestující při zavřených oknech a dveřích musí zajišťovat nejméně dvacetinásobnou výměnu vzduchu za 1 hodinu při stání vozidla (ve vztahu k objemu větraného prostoru) a nejméně 35 m^3 vzduchu za 1 hodinu u meziměstských a dálkových autobusů bez klimatizačního zařízení a nejméně 25 m^3 vzduchu za 1 hodinu u meziměstských a dálkových autobusů s klimatizačním zařízením na každou sedící osobu za jízdy vozidla rychlostí odpovídající 80 % nejvyšší konstrukční rychlosti vozidla.

U městských autobusů nemusí být vytápěcí a větrací systém přetlakový.

(7) Pokud je k vytápění vozidla použito nezávislého topení, tj. systému, který vyrábí teplo pro vytápění samostatně vlastním palivem, musí – s výjimkou zařízení podle odstavce 4 – vyhovovat těmto požadavkům:

• a) zařízení musí být pojištěno proti přehřátí (tepelnou pojistkou),

• b) spalovací komora a výměník tepla musí být zkoušeny pod dvojnásobným provozním tlakem, nejméně však při přetlaku 50 kPa (zkouška na těsnost),

• c) u teplovzdušných systémů musí být vyloučeno spolehlivým způsobem pronikání spalin plynů do topného vzduchu,

• d) ve spalinách nesmí být obsah CO větší než 0,2 objemového procenta, měřeno u výstupu ze zařízení,

• e) nespálené palivo musí být bezpečně odvedeno ze spalovacího prostoru a při zhasnutí plamene ve spalovací komoře se musí automaticky zastavit dodávka paliva,

• f) instalace nezávislého topného zařízení musí být provedena tak, aby při jakýchkoli podmínkách (jízdních i atmosférických), tedy i při stání vozidla, bylo zamezeno pronikání spalin tohoto zařízení do vnitřního prostoru karosérie.

(8) Ustanovení odstavců 1, 3, 5 až 7 neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972, ustanovení odstavce 2 neplatí pro vozidla vyrobená nebo dovezená před 1. 1. 1973.

§ 60

Zařízení proti neoprávněnému použití vozidla

(1) Motorová vozidla a přípojná vozidla se skříňovou karosérií musí mít zajištění dveří, jakož i vík zavazadlového a – s výjimkou zemědělských a lesnických traktorů – motorového prostoru proti neoprávněnému otevření zvenku; přitom nejméně jedny dveře musí být zvenku uzamykatelné. Ustanovení tohoto odstavce se nevztahuje na vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 1. 1973, a na samojízdné zemědělské a lesnické stroje a pojízdné pracovní stroje.

(2) Motorová vozidla musí být vybavena kromě zajištění podle odstavce 1 ještě dostatečně účinným zajišťovacím zařízením konstruovaným a provedeným tak, aby zabránilo jejich neoprávněnému použití. Z tohoto hlediska musí vozidla kategorie M a N splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^113) a musí být podle nich schválena. Ustanovení tohoto odstavce platí pro vozidla, jejichž technická způsobilost je schválena po 1. 1. 1973, a pro zvláštní motorová vozidla uvedená v části třetí, jejichž technická způsobilost je schválena po 1. 1. 1978.

(3) Vozidla kategorie L musí mít zajišťovací zařízení působící na jedno z těchto ústrojí

– řízení,

– převodovku,

– řadicí páku nebo ovládání řazení převodů,

– zařízení zabraňující běhu motoru,

– paprsky nebo ramena kol.

Zajišťovací zařízení působící na řízení se nesmí porušit při působení momentem nejméně 300 Nm.^114) Ustanovení tohoto odstavce se nevztahuje na vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 1. 1985.

§ 61

Zařízení ke spojování vozidel

(1) Vozidla, která jsou určena ke spojování do soupravy, musí být vybavena spojovacím zařízením, které musí být provozně bezpečné, lehce a rychle ovladatelné. Spojovací zařízení musí přípojné vozidlo zajišťovat proti samovolnému uvolnění dvojitou mechanickou pojistkou a musí působit samočinně nebo polosamočinně (druhá pojistka působí až po ručním ovládání); zařízení působící samočinně však musí mít mechanické dvojité zajištění a zajištěnou polohu zřetelně viditelnou. Nesamočinným zařízením mohou být vybavena pouze jednostopá motorová vozidla, vozidla kategorie M1 a N1 pro tažení jednonápravového přípojného vozidla kategorie O1 a O2 a tažná vozidla určená ke spojování s jednonápravovým přívěsem o celkové hmotnosti do 3,5 t. Spojovacím zařízením nesmějí být vybaveny jednonápravové přívěsy a přívěsy s nájezdovou brzdou.

(2) Spojovací zařízení musí být provedeno

• a) u jednostopých motorových vozidel pro tažení jednokolových přívěsů křížovým kloubem,

• b) u vozidel kategorie M1 a N1 pro tažení jednonápravového přípojného vozidla kategorie O1 a O2 s koulí ISO 50, přičemž největší přípustné statické zatížení od přívěsu na kouli nesmí být větší než 980 N ve svislém směru; celý spoj, tj. koule tažného a závěs přípojného vozidla musí být schválen,^115)

• c) u ostatních vozidel pro tažení přívěsů systémem válcový čep – oko; u vozidel, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972, u speciálních terénních vozidel a u zvláštních motorových vozidel uvedených v části třetí je přípustný též systém hák–oko, má-li tažený přívěs odpovídající oko oje.

(3) Spojovací zařízení pro tažení přívěsu musí umožnit pohyb jeho oje nejméně

–	ve svislé rovině	± 20°,
–	ve vodorovné rovině	± 75°,
	u zemědělských a lesnických traktorů	± 60°,
–	okolo podélné osy závěsného zařízení	± 25°,
	u zemědělských a lesnických traktorů	± 20°.

(4) Vozidla kategorie N3 určená k tažení přípojných vozidel kategorie O4, která jsou určená pro mezinárodní dopravu, musí být vybavena schváleným^116) zařízením systému válcový čep – oko o průměru 50 mm není dovoleno u jiných vozidel nově uváděných do provozu. Závěs tažného vozidla musí být odpružený, celý spoj, tj. závěs – oj, smí vykazovat jen kmity velmi nízké amplitudy.

(5) Spojovací zařízení motorových vozidel systému válcový čep – oko, s výjimkou vozidel se sklápěcí karosérií pouze nazad, smí mít osu válcového čepu vzdálenou od zadního obrysu vozidla (směrem k jeho přídi) nejvýše 300 mm.

(6) Vozidla s výjimkou jednostopých, která jsou určena k tažení přívěsů, musí mít kromě hlavního spojovacího zařízení vybavena též závěsy pro pojistné spojovací zařízení (lana, řetězy), a to

• a) vozidla s kulovým závěsem podle odstavce 2 písm. b) určená pro tažení přívěsů o hmotnosti větší než 350 kg závěsy pro křížové nebo vidlicovité zavěšení podle § 64 odst. 4,

• b) ostatní vozidla, pokud nejsou vybavena schváleným spojovacím zařízením, závěsy pro křížové zavěšení.

Zemědělské a lesnické traktory musí být vybaveny závěsy pro pojistné spojovací zařízení dnem, který stanoví federální ministerstvo dopravy.

(7) Oko oje, s výjimkou přípojných vozidel k zvláštním motorovým vozidlům uvedeným v části třetí, musí být upevněno k oji tak, že jeho otáčení kolem podélné osy oje je vyloučeno. Oka ojí přívěsů k automobilům uvedeným v odstavci 4 musí být schválena.^116)

(8) Přívěsy, s výjimkou přívěsů za jednostopá motorová vozidla, musí být vybaveny pojistným spojovacím zařízením (lana, řetězy), které musí při poruše hlavního spoje a následném přerušení spojení brzdové a elektrické soustavy mezi tažným vozidlem a přívěsem zajistit ještě částečnou řiditelnost přívěsu, popřípadě zabránit padnutí oje na vozovku. Přívěsy za zemědělské a lesnické traktory musí být vybaveny pojistným spojovacím zařízením podle předcházející věty dnem, který stanoví federální ministerstvo dopravy. Ustanovení tohoto odstavce neplatí pro vozidla jízdní soupravy vybavená schváleným spojovacím zařízením.^116)

(9) Dvou- a vícenápravové přívěsy musí mít oj vyváženou tak, aby se po odpojení nemohla dotknout vozovky, na níž přívěs stojí nebo po níž jede, a aby spojování přívěsu s tažným vozidlem se mohlo dít s nejmenší možnou námahou. Oko oje těchto přívěsů musí být přibližně ve stejné výšce nad vozovkou, jako je závěs tažného vozidla nebo musí být oj na tuto výšku seřiditelná.

(10) V případě, že síla pro ruční zvedání oje u návěsů a jednonápravových přívěsů o celkové hmotnosti větší než 100 kg přesahuje 245 N, musí mít návěs, popřípadě přívěs přední převislou část před nápravou nebo oj vybavenou podpěrným zařízením, které

• a) zabrání převrácení vozidla při odpojení od tažného vozidla v rozsahu provozních zatížení i při nerovnoměrném rozdělení nákladu a při ložných manipulacích připuštěných v návodu k obsluze vozidla,

• b) umožní, že přípojné vozidlo může být v podepřeném stavu samočinně nebo – u závěsů s koulí – s nejmenší námahou zapojeno do spojovacího zařízení tažného vozidla.

(11) U dvou- a vícenápravových přívěsů s točnicovým řízením musí být oj tak dlouhá, aby vzdálenost mezi osou oka oje a osou točnice byla nejméně o 1,2 m větší, než je obrysový poloměr přední části karosérie opsaný z osy točnice.

(12) Tahače návěsů musí mít pro spojovací čep návěsu buď polosamočinnou nebo samočinnou točnici odpovídající nejvyššímu povolenému zatížení tahače. Točnice musí umožnit vzájemné vychýlení tahače a návěsu

– ve vodorovné rovině v rozsahu ± 90°, tj. 180° celkově,

– ve svislé podélné rovině nejméně ± 8°,

– v příčné svislé rovině nejvýše ± 3°.

Ovládání točnice musí být umístěno v pravé polovině tahače, pokud není provedeno z místa řidiče. Tahače musí být na převislé části za točnicí opatřeny nájezdovými ližinami, které umožňují bezpečné zapojení návěsu bez jeho zvedání i při částečném poklesu návěsu.

(13) Točnice tahačů pro tažení návěsů o celkové hmotnosti větší než 10 t a pro svislé zatížení nejvýše 20 t musí být schválena^116) a musí mít spojovací systém uzpůsoben pro uchycení spojovacího čepu návěsu o průměru 50,8 mm.

(14) Točnice tahačů pro tažení návěsů o celkové hmotnosti větší než 15 t a pro svislé zatížení nejvýše 20 t musí být schválena i co do umístění,^116) které musí splňovat zejména tyto požadavky:

• a) svou horní plochou musí být výše než 1,25 m ve stavu zatížení návěsem a níže než 1,47 m ve stavu bez zatížení návěsem,

• b) části tahače nad rovinou točnice a před svislou osou otáčení spojovacího čepu v točnici musí být vně rotačního kužele, jehož osa je totožná s osou otáčení spojovacího čepu v točnici, jehož vrchol s polovičním vrcholovým úhlem 6° je pod rovinou točnice a jehož poloměr průseku s rovinou točnice je 2,09 m,

• c) části tahače pod rovinou točnice, za svislou osou otáčení spojovacího čepu v točnici musí být uvnitř rotačního, zhruba válcového tělesa, jehož osa je totožná s osou spojovacího čepu a má poloměr nejvýše 2,2 m.

(15) Spojovací čep návěsu musí odpovídat největšímu povolenému zatížení návěsem.

(16) Spojovací čep návěsu o celkové hmotnosti větší než 10 t a pro svislé zatížení nejvýše 20 t musí být schválen^116) a musí mít průměr činné části 50,8 mm.^117)

(17) Spojovací čep návěsu o celkové hmotnosti větší než 15 t a pro svislé zatížení na spojovací čep nejvýše 20 t musí být schválen i co do umístění,^116) které musí splňovat zejména tyto požadavky:

• a) i nejvzdálenější části návěsu, s výjimkou pružných spojů brzdových a elektrických systémů, před svislou osou čepu a nad myšlenou rovinou točnice musí ležet uvnitř válcového tělesa o poloměru 2,04 m, jehož osa je totožná se svislou osou čepu,

• b) spodní části návěsu – tzv. labutí krk – za svislou osou čepu a pod myšlenou rovinou točnice musí být vně rotačního, zhruba válcového tělesa o poloměru nejméně 2,3 m, jehož osa je totožná se svislou osou čepu.

(18) Motorová vozidla o pohotovostní hmotnosti větší než 400 kg musí být vpředu a od 1. 1. 1985 i vzadu konstrukčně upravena a provedena tak, aby je bylo možné tyčí nebo lanem – vléci jinými vozidly (vyproštění, odtažení); motorová vozidla o celkové hmotnosti větší než 3,5 t musí být možno vléci tyčí. U pojízdných pracovních strojů, např. s čelně umístěným nářadím apod., lze takové zařízení umístit vzadu.

(19) Tyče nebo lana k vlečení vozidel uvedených v odstavci 18 musí být zřetelně viditelné; tyče musí být opatřeny po celé délce příčnými červenobílými pruhy o šířce 75 mm, lana červeným praporkem nebo štítkem o rozměru nejméně 200x200 mm.^118)

(20) Ustanovení odstavce 1 druhé věty, odstavce 2 písm. a) a b), odstavce 4, odstavce 7 druhé věty a odstavců 10 až 14 a 16 až 18 neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972; ustanovení odstavce 2 písm. b) však platí i pro tato vozidla, jestliže se za ně připojí jednonápravový přívěs uvedený do provozu po 1. 1. 1976.

§ 62

Nárazníky automobilů, přípojných vozidel a zařízení proti vklínění malých vozidel pod velká vozidla

(1) Automobily o celkové hmotnosti nepřevyšující 3,5 t musí být opatřeny předním a zadním nárazníkem, pokud karosérie není provedena tak, že přejímá funkci nárazníků.

(2) Nárazník nesmí mít ostré okraje nebo výstupky, které mohou zranit chodce; povrch nárazníku, který nejčastěji vstupuje ve styk s jiným vozidlem (popř. kly), musí být pokryt pryží nebo jiným měkkým materiálem. Boční letmé konce nárazníku musí být zahnuty co nejblíže ke karosérii vozidla směrem k jeho podélné ose tak, aby bylo vyloučeno nebezpečí zaháknutí (zaklesnutí, zachycení) s jiným vozidlem nebo chodcem či cyklistou apod. Tuhé vnější hrany nárazníku nebo klů, pokud nejsou zakryty pryží nebo jiným měkkým materiálem, musí být zaobleny s poloměrem nejméně 5 mm.

(3) Nárazník v celé šířce rozchodu kol a při zatížení vozidla v rozsahu od pohotovostní do celkové hmotnosti vozidla musí být svými horními okraji – nebo je-li opatřen svislými kly, horními okraji klů – výše než 420 mm a dolními okraji nesmí být výše než 390 mm od roviny vozovky. V těchto rozmezích musí být povrch nárazníku nejčastěji vstupující ve styk s jiným vozidlem nebo jinou překážkou souvislý a rovný nebo zaoblený s poloměrem nejméně 500 mm, měřeno ve svislé rovině řezu. Ustanovení tohoto odstavce se nevztahuje na velmi nízké sportovní modifikace automobilů.

(4) Vozidla kategorie M1 vyrobená nebo dovezená po 1. 1. 1986 musí splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^119) a musí být podle nich schválena. Podmínky stanovené těmito předpisy se vztahují přiměřeně i na vozidla kategorie N1.

(5) U vozidel uvedených v odstavci 4 musí být nárazník a jeho držáky včetně upevnění konstruovány tak, aby po stránce pevnosti vyhověly při odtlačení vozidla o přibližně stejné hmotnosti, nezabrzděného, s nezařazeným rychlostním stupněm na vodorovné rovině bez poškození vozidel v rozmezí zrychlení od 1 m.s^-2 do 2 m.s^-2.

(6) Automobily o celkové hmotnosti větší než 3,5 t musí být vybaveny vpředu i vzadu, přípojná vozidla vzadu nárazníky, které omezí nebezpečí úrazu osob při čelním nebo zadním střetu s malým vozidlem (dále jen „zařízení proti vklínění“). Tyto automobily a přípojná vozidla musí z hlediska zařízení proti vklínění umístěných na zádi vozidla splňovat podmínky stanovené zvláštním předpisem^120) a musí být podle něj schválena.

(7) Zařízením proti vklínění nemusí být vybavena vozidla s právem přednostní jízdy,^121) tahače návěsů, rozpojitelná přípojná vozidla a vozidla určená a konstruovaná pro speciální účely, u nichž montáž zařízení proti vklínění malých vozidel není slučitelná s určením vozidla.

(8) Ustanovení odstavce 5 neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 1. 1985.

§ 63