Vyhláška Ministerstva zdravotnictví, kterou se mění vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 1/1998 Sb., kterou se stanoví požadavky na jakost, postup při přípravě, zkoušení, uchovávání a dávkování léčiv (Český lékopis 1997), ve znění vyhlášky č. 296/1999 Sb

Zkoušky na kulturách buněk ledvin opic rodu Cercopithecus. Zkouší se vzorek nejméně 10 ml směsné supernatantní tekutiny z kontrolních kultur pro nepřítomnost viru SV40 a jiných cizích agens inokulaci na buněčné kultury připravené z ledvin opice rodu Cercopithecus nebo jiných buněk prokazatelně stejně citlivých na virus SV40 metodou popsanou v odstavci Zkoušky na kulturách buněk králičích ledvin. Zkoušku lze hodnotit, jestliže je pro nespecifické náhodné jevy vyřazeno méně než 20 % sledovaných buněk.

Zkouška totožnosti. Neutralizací specifickými protilátkami se na vhodné tkáňové kultuře prokáže, že jednotlivá sklizeň obsahuje poliovirus typu 1, 2 nebo 3.

Koncentrace viru. Koncentrace viru v jednotlivé sklizni se stanoví titrací infekčního viru v buněčných kulturách.

Bakterie a houby. Jednotlivá sklizeň vyhovuje zkoušce na sterilitu (2.6.1); na každou živnou půdu se použije 10 ml.

Mykoplazmata (2.6.7). Jednotlivá sklizeň vyhovuje zkoušce na mykoplazmata; použije se 10 ml.

Zkouška na buňkách králičích ledvin. Použijí-li se pro výrobu vakcíny primární, sekundární nebo terciární buňky opičích ledvin, zkouší se nejméně 10 ml z jednotlivé sklizně na nepřítomnost herpesviru B (cerkopitecidní herpesvirus 1) a jiných virů na buňkách králičích ledvin, jak je popsáno pro kontrolní buňky.

Zkouška na ledvinných buňkách opic rodu Cercopithecus. Použijí-li se pro výrobu vakcíny primární, sekundární nebo terciární buňky opičích ledvin, zkouší se nejméně 10 ml jednotlivé sklizně na nepřítomnost viru SV40 a jiných cizích agens. Vzorek se neutralizuje antisérem o vysokém titru protilátek proti danému typu polioviru. Vzorek se zkouší na ledvinných buňkách opic rodu Cercopithecus nebo buňkách prokazatelně vnímavých k viru SV40. Kultury se inkubují při 37 °C a prohlížejí se po dobu 14 dnů. Na konci této doby se připraví subkultura z tekutiny na tentýž buněčný systém a primární kultury i subkultury se pozorují dalších 14 dnů.

Purifikace a purifikovaná monovalentní sklizeň

Několik jednotlivých sklizní téhož typu se může spojit a koncentrovat. Monovalentní sklizeň nebo spojená monovalentní sklizeň se čistí validovanými metodami. Je-li pro výrobu použita kontinuální buněčná linie, vykazuje purifikační metoda prokazatelný pokles obsahu DNK z buněčného substrátu na méně než 100 pg v jedné lidské dávce.

Pouze purifikovaná monovalentní sklizeň, vyhovující následujícím požadavkům, se může použít pro přípravu inaktivované monovalentní sklizně.

Totožnost. Virus se prokáže neutralizací viru v buněčných kulturách specifickými protilátkami nebo určením D-antigenu.

Koncentrace viru. Koncentrace viru se stanoví titrací infekčního viru.

Specifická účinnost. Poměr koncentrace viru nebo obsahu D-antigenu, stanovené vhodnou imunochemickou metodou (2.7.1), k celkovému obsahu bílkovin (specifická účinnost) purifikované monovalentní sklizně je v rozmezí schváleném pro daný přípravek.

Inaktivace a inaktivovaná monovalentní sklizeň

Před inaktivací se smísí několik puntíkovaných monovalentních sklizní stejného typu. Přítomnost virových agregátů může způsobit neúčinnost inaktivace, proto se tekutina před inaktivací nebo v průběhu inaktivace filtruje. Inaktivace se provádí ve vhodné době: nejlépe do 24 h po filtraci a v každém případě nejpozději do 72 h po filtraci. Virová suspenze se inaktivuje validovanou metodou, která prokazatelně inaktivuje virus bez poškození imunogenity. Validační studie zahrnuje inaktivační křivku nejméně o čtyřech bodech (např. v čase 0 h, 24 h, 48 h a 96 h), která vykazuje pokles koncentrace živého viru v čase. Použije-li se k inaktivací formaldehyd, stanoví se na konci inaktivace jeho zbytek.

Pouze inaktivovaná monovalentní sklizeň, která vyhovuje následujícím požadavkům, se může použít k přípravě trivalentní směsi inaktivavaných monovalentních sklizní nebo konečné várky vakcíny.

Zkouška účinnosti inaktivace. Po inaktivací formaldehydu disiřičitanem sodným, je-li to vhodné, se ověří nepřítomnost zbylého živého viru inokulací na vhodné buněčné kultury. K inokulaci se z každé inaktivované monovalentní sklizně použijí dva vzorky odpovídající nejméně 1500 lidským dávkám. Jeden vzorek se odebere nejpozději ve 3/4 inaktivační doby a druhý na konci inaktivace. Vzorek se inokuluje tak, aby jeho naředění médiem nebylo větší než 1 : 4 a plocha vrstvy buněk byla nejméně 3 cm^2 na mililitr inokula. Jedna nebo více lahví s týmž médiem se ponechá jako kontrolní neinfikované buňky. Buněčné kultury se pozorují nejméně 3 týdny. Z každé láhve se provedou nejméně dvě pasáže, jedna na konci pozorovacího období a jedna týden před koncem pozorovacího období. Pro tyto pasáže se použije supernatant z buněčných kultur a inokuluje se stejně jako počáteční vzorek. Tyto subkultury se pozorují 2 týdny. Na buňkách se nepozorují známky pomnožení polioviru. Na konci pozorovacího období se provede zkouška citlivosti buněčných kultur inokulací živého polioviru stejného typu, jaký byl obsažen v inaktivované monovalentní sklizni.

Sterilita (2.6.1). Inaktivovaná monovalentní sklizeň vyhovuje zkoušce na sterilitu; na každou živnou půdu se použije 10 ml.

Obsah D-antigenu. Obsah D-antigenu stanovený vhodnou imunochemickou metodou (2.7.1) je v rozmezí schváleném pro daný přípravek.

Konečná várka vakcíny

Konečná várka vakcíny se připraví přímo z inaktivovaných monovalentních sklizní lidského polioviru 1, 2 a 3 nebo z trivalentní směsi inaktivovaných monovalentních sklizní. Při použití trivalentní směsi inaktivovaných monovalentních sklizní se zkouška účinnosti inaktivace provádí v této směsi místo v konečné várce vakcíny. Může se přidat stabilizátor a protimikrobní konzervační látka.

Pouze konečná várka vakcíny, která vyhovuje následujícím požadavkům, se může použít k přípravě šarže.

Sterilita (2.6.1). Konečná várka vakcíny vyhovuje zkoušce na sterilitu; na každou živnou půdu se použije 10 ml.

Protimikrobní konzervační látka. Je-li použita, stanoví se její množství vhodnou chemickou nebo fyzikálně-chemickou metodou. Její obsah je v rozmezí 85 % až 115 % zamýšleného množství.

Inaktivace. Před přidáním protimikrobní konzervanční látky se odebere vzorek nejméně 1500 ml, nebo při odběru z purifikované a koncentrované vakcíny ekvivalent 1500 dávek pro zkoušku na zbylý živý poliovirus. Zkouška se provádí v buněčné kultuře podle popisu pro inaktivovanou monovalentní sklizeň. Je-li konečná várka vakcíny připravena z trivalentní směsi inaktivovaných monovalentních sklizní, provádí se zkouška inaktivace přednostně ve směsi než v konečné várce vakcíny.

Šarže

Pouze šarže vyhovující všem požadavkům uvedeným dále v odstavcích Zkouška totožnosti, Zkoušky na čistotu a Stanovení účinnosti se může uvolnit k použití. Jsou-li zkoušky na obsah volného formaldehydu a protimikrobní konzervační látky a stanovení in vivo provedeny s vyhovujícím výsledkem v konečné várce vakcíny, mohou být u šarže vynechány. Je-li zkouška na obsah bovinního sérumalbuminu provedena s vyhovujícím výsledkem v trivalentní směsi inaktivovaných monovalentních sklizní nebo v konečné várce vakcíny, může být u šarže vynechána.

Zkouška totožnosti

Vhodnou imunochemickou metodou (2.7.1) se prokáže přítomnost polioviru typu 1, 2 a 3 ve vakcíně a enzymově imunosorbentovým stanovením (ELISA) se určí D-antigen.

Zkoušky na čistotu

Volný formaldehyd. Použije-li se k inaktivaci formaldehyd, vyhovuje vakcína zkoušce předepsané v článku Vaccina ad usum humanum.

Protimikrobní konzervační látka. Je-li použita, stanoví se její množství vhodnou chemickou nebo fyzikálně-chemickou metodou. Její obsah je menší než minimální prokazatelně účinné množství a nejvýše 115 % deklarovaného množství.

Obsah bílkovinného dusíku (Lowryho metoda). Nejvýše 10 μg bílkovinného dusíku v jedné lidské dávce.

Bovinní sérumalbumin. Nejvýše 50 ng v jedné lidské dávce, stanoví se vhodnou imunochemickou metodou (2.7.1).

Sterilita (2.6.1). Vakcína vyhovuje zkoušce na sterilitu.

Bakteriální endotoxiny (2.6.14). Nejvýše 5 m.j. v jedné lidské dávce.

Stanovení účinnosti

Obsah D-antigenu. Vhodnou imunochemickou metodou (2.7.1) se stanoví obsah D-antigenu pro lidský poliovirus typu 1, 2 a 3 jako ukazatel dodržování výrobního postupu. Používá se referenční přípravek kalibrovaný v D-antigenních jednotkách Ph. Eur. Pro každý typ je naměřený obsah, vyjádřený v D-jednotkách antigenu uvedených v označení na obalu, v rozmezí schváleném pro daný přípravek.

Inaktivovaná vakcína proti poliomyelitidě BRP je kalibrovaná v jednotkách Ph. Eur. a určena pro použití při stanovení obsahu D-antigenu. Jednotky Ph. Eur. odpovídají mezinárodním jednotkám.

Zkouška in vivo. Účinnost in vivo se stanoví jednou z následujících metod.

Zkouška na kuřatech a morčatech. Připraví se série nejméně tří ředění zkoušené vakcíny ve vhodném tlumivém roztoku s chloridem sodným. 0,5 ml naředěné vakcíny se vstříkne nitrosvalově skupině 3 týdny starých kuřat nebo skupině morčat o hmotnosti 250 g až 350 g. Pro každé ředění se použije zvláštní skupina zvířat. Pátý nebo šestý den po injekci se zvířata vykrvácejí a oddělí se séra. Séra v ředění 1 : 4 se zkoušejí na přítomnost neutralizačních protilátek proti lidskému polioviru typu 1, 2 a 3. Směs 100 CCID50 viru a ředěného séra se inkubuje 4 h 30 min až 6 h při 37 °C a po dobu 12 h až 18 h se ponechají při teplotě (5 ± 3) °C. Směsi se inokulují na buněčné kultury a za 7 dní po inokulaci se zjišťuje přítomnost nezneutralizovaného viru. Pro každou skupinu zvířat se zaznamená počet sér majících neutralizační protilátky a spočítá se ředění vakcíny dávající protilátkovou odpověď u 50 % zvířat. Souběžně se s vhodným referenčním přípravkem provede kontrolní zkouška.

Vakcína vyhovuje této zkoušce, jestliže ředění 1 : 100 nebo vyšší vyvolá protilátkovou odpověď pro každý typ viru u více než 50 % zvířat.

Zkouška na potkanech. Vhodná metoda in vivo na stanovení imunogenity je založena na nitrosvalovém podání tří ředění zkoušené a porovnávací vakcíny. Pro každé ředění se použijí skupiny o nejméně deseti potkanech. Rozmezí ředění se zvolí tak, aby všechna zvířata vykazovala detekovatelnou protilátkovou odpověď. Stanoví se neutralizační titr a vypočítá se geometrický průměr pro každý typ viru. Účinnost se stanoví porovnáním regresních křivek zkoušené vakcíny a porovnávací vakcíny. Pro žádný ze tří typů polioviru není účinnost významně nižší než u porovnávacího přípravku.

Uchovávání

Viz článek Vaccina ad usum humanum.

Označování

Viz článek Vaccina ad usum humanum.

“

• 1. V příloze části 6 Speciální část, kapitola 6.2 Léčivé přípravky, kapitola 6.2.2 Jednotlivé léčivé přípravky, článek Vaccinum pseudopestis aviariae inactivatum zní:

„

Vaccinum pseudopestis aviariae inactivatum [image omitted]

Inaktivovaná vakcína proti pseudomoru ptáků

Synonymum. Inaktivovaná vakcína proti Newcastleské chorobě

Je také známa jako inaktivovaná vakcína proti ptačímu paramyxoviru 1, v případě vakcíny určené pro určitý druh. Je to emulze nebo suspenze vhodného kmene viru Newcastleské choroby (ptačí paramyxovirus 1) inaktivovaného takovým způsobem, který zachová jeho imunogenní účinnost.

Výroba

Viz článek Vaccina ad usum veterinarium.

Virus se pomnoží v kuřecích embryích pocházejících ze zdravých chovů nebo ve vhodných buněčných kulturách (5.2.4).

Zkouška inaktivace se provádí na kuřecích embryích nebo ve vhodné buněčné kultuře a použité množství inaktivovaného viru odpovídá nejméně deseti dávkám vakcíny. Nezjistí se žádný živý virus. Vakcína může obsahovat adjuvans.

Výběr složení vakcíny

Vakcína je prokazatelně uspokojivá z hlediska bezpečnosti (5.2.6) a imunogenity (5.2.7) pro všechny druhy a kategorie ptáků, pro které je určena. K průkazu imunogenity se může použít následující zkouška.

Imunogenita. Pro kura domácího je k prokázání imunogenity vhodná zkouška s virulentní čelenží (zkouška B) popsaná v odstavci Stanovení účinnosti. Pro ostatní druhy ptáků (např. holuby nebo krůty) je k prokázání imunogenity vhodná zkouška C popsaná v odstavci Stanovení účinnosti.

Zkoušení šarže

Zkouška účinnosti. Pro vakcíny používané u kura domácího se provede zkouška A popsaná v odstavci Stanovení účinnosti. Jestliže povaha přípravku nedovoluje při provedení zkoušky A získat validní výsledky nebo jestliže šarže nevyhoví ve zkoušce A, provede se zkouška B.

Zkouška používající méně než dvacet ptáků ve skupině a kratší dobu sledování po čelenži se může použít, jestliže je prokázáno, že stanovení účinnosti je validní.

Pro vakcíny používané pro jiné druhy, než je kur domácí, se provede vhodná validovaná zkouška, pro kterou byla zjištěna přijatelná korelace se zkouškou C popsanou v odstavci Stanovení účinnosti. Kritéria pro přijetí se stanoví v porovnání s šarží, která v uvedené zkoušce dala vyhovující výsledky.

Může se použít zkouška provedená na kuřatech z chovu prostého specifikovaných patogenů (5.2.2) založená na měření sérologické odpovědi na odstupňovaná množství vakcíny (např. 1/25, 1/50 a 1/100 dávky s odběrem séra po 17 až 21 dnech).

Zkouška totožnosti

Vakcína podaná zvířatům bez protilátek proti viru Newcastleské choroby vyvolá tvorbu těchto protilátek.

Zkoušky na čistotu

Bezpečnost. Pokud je vakcína určena pro kura domácího, podá se deseti kuřatům z chovu prostého specifikovaných patogenů (5.2.2). Pokud vakcína není určena pro kura domácího, podává se deseti ptákům toho druhu, pro nějž je určena a kteří nemají protilátky proti viru Newcastleské choroby. Podají se dvě dávky vakcíny doporučeným způsobem každému z deseti ptáků starých 10 až 14 dnů. Doba pozorování je 21 dnů. Neobjeví se žádné abnormální místní ani systémové reakce.

Inaktivace. Deseti kuřecím embryím z chovu prostého specifikovaných patogenů (SPF vejce) (5.2.2) a starých 9 až 11 dnů se do alantoidní dutiny vstříkne po dvou pětinách dávky a nechají se inkubovat. Pozorují se 6 dnů, pak se odděleně shromáždí alantoidní tekutina z vajec obsahujících živá embrya a z vajec obsahujících mrtvá embrya, z nichž se vyřadí ta, která uhynula do 24 h po injekci. Embrya, která uhynula za více než 24 h po injekci, se vyšetří na přítomnost viru Newcastleské choroby. Vakcína nevyhovuje zkoušce, je-li nalezen virus Newcastleské choroby.

Do alantoidní dutiny každého z deseti 9 dnů až 11 dnů starých SPF vajec se vstříkne po 0,2 ml spojené alantoidní tekutiny z vajec se živými embryi a do každého z dalších deseti SPF vajec po 0,2 ml spojené tekutiny z vajec s uhynulými embryi a inkubuje se 5 až 6 dnů. Alantoidní tekutina z každého vejce se zkouší na přítomnost hemaglutininů za použití kuřecích erytrocytů.

Vakcína vyhovuje zkoušce, jestliže nejsou přítomny známky hemaglutinačního účinku a jestliže neuhyne více než 20 % embryí v některé skupině. Pokud v jedné skupině uhyne více než 20 % embryí, opakuje se zkouška v této skupině. Vakcína vyhovuje zkoušce, jestliže nejsou přítomny známky hemaglutinačního účinku a jestliže neuhyne více než 20 % embryí v této skupině. K vyloučení bakteriální infekce z vnějšku se mohou v této zkoušce použít antibiotika.

Cizí agens. Každému z deseti kuřat z chovu prostého specifikovaných patogenů (5.2.2) a 14 až 28 dnů starých se doporučeným způsobem podají dvě dávky. Po třech týdnech se každému kuřeti stejným způsobem podá jedna dávka. Po dvou týdnech se získají vzorky sér od každého kuřete a provedou se zkoušky na přítomnost protilátek proti sledovaným agens metodami předepsanými pro chovy prosté specifikovaných patogenů (5.2.2): virus ptačí encefalomyelitidy, virus ptačí infekční bronchitidy, virus ptačí leukózy, hemaglutinující ptačí adenovirus, virus ptačí infekční burzitidy, virus ptačí infekční laryngotracheitidy, virus chřipky A, virus Markovy choroby. Vakcína nevyvolá tvorbu protilátek proti těmto virům.

Sterilita. Vakcína vyhovuje zkoušce na sterilitu předepsané v článku Vaccina ad usum veterinarium.

Stanovení účinnosti

U vakcín pro použití u kura domácího se provede zkouším A. Jestliže ve zkoušce A se získají neuspokojivé výsledky, ale ve zkoušce B uspokojivé, vakcína vyhovuje požadavkům. Pro vakcíny používané pro jiné druhy, např. pro holuby, se provede zkouška C.

A. Každému z nejméně deseti kuřat z chovu prostého specifikovaných patogenů (5.2.2) a 21 až 28 dnů starých se vstříkne intramuskulárně objem vakcíny odpovídající 1/50 dávky. Za 17 až 21 dnů se odeberou vzorky séra od každého vakcinovaného kuřete a od nejméně pěti kontrolních kuřat stejného věku a stejného původu. Hladina protilátek v jednotlivých sérech se měří dále popsanou hemaglutinačně-inhibiční zkouškou (HI) nebo rovnocennou metodou se stejným počtem hemaglutinačních jednotek a erytrocytů.

Zkušební systém zahrnuje i negativní a pozitivní kontrolní séra. Pozitivní kontrolní sérum má HI titr mezi 5,0 log2 až 6,0 log2.

Vakcína vyhovuje zkoušce, jestliže průměrný HI titr vakcinované skupiny je stejný nebo větší než 4 log2 a titr u nevakcinované skupiny je 2 log2 nebo méně. Jestliže HI titry nejsou uspokojivé, provede se zkouška B.

Hemaglutinačně-inhibiční zkouška. Zkoušená séra se 30 min inaktivují zahřátím na 56 °C. Do první řady jamek mikrotitrační destičky se odpipetuje po 0,025 ml inaktivovaných sér. Do ostatních jamek se odpipetuje 0,025 ml roztoku chloridu sodného R (9 g/l) o pH 7,2 až 7,4.

Připraví se dvojnásobná ředění sér v celé destičce. Do každé jamky se přidá 0,025 ml suspenze obsahující 4 hemaglutinační jednotky inaktivovaného viru Newcastleské choroby.

Destička se inkubuje 1 h při 4 °C. Přidá se 0,025 ml 1% (V/V) suspenze červených krvinek odebraných 3 až 4 týdny starým kuřatům bez protilátek proti viru Newcastleské choroby.

Destička se inkubuje 1 h při 4 °C. HI titr odpovídá nejvyššímu ředění, které vykazuje úplnou inhibici.

B. Použijí se kuřata z chovu prostého specifikovaných patogenů (5.2.2) a stará 21 až 28 dnů. Pro vakcinaci se použijí nejméně tři skupiny, v každé nejméně 20 kuřat; deset kuřat se ponechá jako kontrolní skupina. Zvolí se takový počet různých objemů vakcíny, jaký je počet skupin: například objemy odpovídající 1/25, 1/50 a 1/100 dávky. Každé skupině se podá odlišný objem. Každému kuřeti se intramuskulárně podá objem zvolený pro danou skupinu.

Za 17 až 21 dnů se všem kuřatům podá intramuskulární injekce o obsahu 6 log10 embryonální LD50 viru Newcastleské choroby-kmene Herts (Weybridge 33/56). Kuřata se sledují 21 dnů. Z počtu kuřat, která přežijí 21 dnů v každé vakcinační skupině bez klinických známek onemocnění Newcastleskou chorobou, se vypočítá PD50 standardními statistickými metodami. Vakcína vyhovuje zkoušce, jestliže nejmenší dávka uvedená na označení vakcíny odpovídá nejméně 50 PD50 a spodní hranice spolehlivosti je nejméně 35 PD50 na dávku. Je-li tento limit méně než 35 PD50 na dávku, zkouška se opakuje.

Vakcína v opakované zkoušce obsahuje nejméně 50 PD50. Zkoušku lze hodnotit pouze v případě, pokud všechna kuřata v kontrolní skupině uhynou během 6 dnů po čelenži.

C. Pro vakcinaci se použije nejméně dvacet ptáků cílového druhu bez protilátek proti ptačímu paramyxoviru 1 ve shodě s doporučeními pro použití. Jako nevakcinované kontroly se použije skupina nejméně deseti ptáků téhož věku, téhož původu a bez protilátek proti ptačímu paramyxoviru 1. Zkoušku nelze hodnotit, jestliže vzorky séra v době první vakcinace vykazují přítomnost protilátek proti ptačímu paramyxoviru 1 u vakcinovaných nebo kontrolních ptáků, nebo když zkoušky v době čelenže vykazují tyto protilátky u kontrolní skupiny. Čtyři týdny po poslední vakcinaci se provede čelenž intramuskulárním podáním dostatečného množství virulentního kmene ptačího paramyxoviru 1. Zkoušku nelze hodnotit, jestliže méně než 90 % ptáků kontrolní skupiny uhyne, nebo vykazuje vážné známky infekce virem Newcastleské choroby. Vakcína vyhovuje, jestliže nejméně 90 % vakcinovaných ptáků přežívá a nevykazuje známky infekce ptačím paramyxovirem 1.

Uchovávání

Viz článek Vaccina ad usum veterinarium.

Označování

Viz článek Vaccina ad usum veterinarium.

“

• 1. V příloze části 6 Speciální část, kapitola 6.2 Léčivé přípravky, kapitola 6.2.2 Jednotlivé léčivé přípravky se za článek Vaccinum viri syncytialis meatus spiritus bovini vivum cryodesiccatum doplňuje článek Valerianae tinctura, který zní:

„

Valerianae tinctura N

Kozlíková tinktura

Synonymum. Tinctura valerianae

Je to lihový výluh z kozlíkového kořene, jehož zbytek po odpaření je 4,0 % až 7,0 %.

Příprava

Připraví se macerací kozlíkového kořene (2000) způsobem uvedeným v článku Tincturae, s tím, že se použije jeden díl kozlíkového kořene a 6 dílů lihu 60%. Maceruje se 7 dnů při pokojové teplotě. Poměr výchozí drogy k hotovému přípravku je 1 : 5.

Vlastnosti

Téměř čirá hnědá tekutina, charakteristického pachu.

Zkoušky totožnosti

A. Asi 0,5 ml se smíchá s 5 ml tlumivého roztoku octanového o pH 4,6 a 0,1 ml oranže methylové RS. Přidá se 5 ml chloroformu R a protřepe se. Chloroformová vrstva se oddělí a protřepe se se 3 ml směsi objemových dílů lihu 96% R a kyseliny sírové R (3 + 22); vznikne červené zbarvení.

B. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vrstvy silikagelu G R.

Zkoušený roztok. 5 ml se zahustí asi na 2 ml, které se smíchají s 3 ml roztoku hydroxidu draselného R (100 g/l). Protřepe se dvakrát s 5 ml dichlormethanu R. Spodní (organická) vrstva se vždy odstraní. Vodná vrstva se zahřívá 10 min ve vodní lázni při 40 °C. Po ochlazení se smíchá s kyselinou chlorovodíkovou zředěnou RS až do kyselé reakce roztoku. Protřepe se dvakrát s 5 ml dichlormethanu R. Ke spojeným spodním vrstvám se přidají 2 g síranu sodného bezvodého R, protřepe se a pak se zfiltruje. Filtrát se odpaří do sucha a zbytek se rozpustí v 1,0 ml dichlormethanu R.

Porovnávací roztok. 5 mg fluoresceinu R a 5 mg červeně sudanové G R se rozpustí v 10,0 ml methanolu R.

Na vrstvu se nanese odděleně do pruhů (20 mm × 3 mm) 20 μl zkoušeného roztoku a 10 μl porovnávacího roztoku a vyvíjí se směsí objemových dílů kyseliny octové bezvodé R, ethylacetatu R a hexanu R (0,5 + 35 + 65) po dráze 10 cm. Vrstva se usuší na vzduchu a pozoruje se v denním světle. Na chromatogramu porovnávacího roztoku je v horní třetině červená skvrna (červeň sudanová) ve spodní části zelenožlutá skvrna (fluorescein). Vrstva se postříká anisaldehydem RS a suší se 5 min až 10 min při 100 °C až 105 °C; pozoruje se v denním světle. Na chromatogramu zkoušeného roztoku je fialově modrá skvrna (kyselina hydroxyvalerenová) přibližně odpovídající skvrně fluoresceinu na chromatogramu porovnávacího roztoku a fialová skvrna (kyselina valerenová) přibližně odpovídající skvrně červeně sudanové na chromatogramu porovnávacího roztoku. Na chromatogramu zkoušeného roztoku jsou v horní polovině další, většinou méně intenzivní růžové až fialové skvrny.

Zkoušky na čistotu

Hustota (2.2.5). ρ20 = 0,900 g/cm^3 až 0,920 g/cm^3.

Ethanol (2.9.10). 54,0 % až 59,0 %.

Methanol a 2-propanol (2.9.11). Nejvýše 0,05 % (V/V) methanolu a nejvýše 0,05 % (V/V) 2-propanolu.

Zbytek po odpaření. 4,0 % až 7,0 %. Stanoví se způsobem uvedeným v článku Tincturae.

Uchovávání

Viz článek Tincturae.

Označování

Viz článek Tincturae.

“

• 1. V příloze části 6 Speciální část, kapitola 6.2 Léčivé přípravky, kapitola 6.2.3 Radiofarmaceutické přípravky, článek Radiofarmaca zní:

„

Radiofarmaca [image omitted]

Radiofarmaka

Synonymum. Radiopharmaceutica

Ustanovení tohoto článku se vztahuji na lékopisné články radiofarmak.

Výklad pojmů

Pro účely tohoto obecného článku radiofarmaka jsou zahrnuty tyto pojmy a definice:

• radiofarmakum je jakýkoliv léčivý přípravek, který, je-li připraven k použití, obsahuje jeden nebo více radionuklidů (radioaktivních izotopů) včleněných pro lékařské účely,

• radionuklidový generátor je jakýkoliv systém obsahující vázaný mateřský radionuklid, z něhož vzniká dceřiný radionuklid, který se odděluje elucí nebo jiným způsobem a používá se k přípravě radiofarmak,

• kit pro radiofarmaka je jakýkoliv přípravek rekonstituovaný a/nebo spojený s radionuklidem do konečného radiofarmaka, obvykle před jeho podáním,

• prekurzor radiofarmaka je jakýkoliv jiný radionuklid vyrobený pro radioaktivní značení jiné látky před podáním.

Nuklid je druh atomu charakterizovaný počtem protonů a neutronů v jádře (tudíž jeho atomovým číslem Z a hmotnostním číslem A) a energetickým stavem jádra. Izotopy daného prvku jsou nuklidy se stejným atomovým číslem, ale rozdílným číslem hmotnostním. Nuklidy obsahující nestabilně uspořádané protony a neutrony se samovolně přeměňují buď na stabilní, nebo jiné nestabilní kombinace protonů a neutronů s konstantní statistickou pravděpodobností. Takové nuklidy jsou považovány za radioaktivní a nazývají se radionuklidy. Počáteční nestabilní nuklid se označuje jako mateřský radionuklid a výsledný nuklid jako dceřiný nuklid.

Radioaktivní rozpad nebo přeměna mohou být provázeny emisí nabitých částic, elektronovým záchytem (EZ) nebo izomerním přechodem (IP). Nabité částice emitované z jádra mohou být částice alfa (jádra helia s hmotnostním číslem 4) nebo částice beta (částice se záporným nábojem známé jako elektrony nebo částice s kladným nábojem známé jako pozitrony). Emise nabitých částic z jádra může být doprovázena zářením gama. Toto záření je také emitováno při procesu izomerního přechodu. Tyto emise záření gama mohou být částečně nahrazeny vyražením elektronů známých jako konverze elektronů. Tento jev, podobně jako elektronový záchyt, zapříčiňuje sekundární emisi rtg-záření (způsobený novým uspořádáním elektronů v atomu). Tato sekundární emise může být částečně nahrazena vyražením elektronů známých jako Augerovy elektrony. Radionuklidy s nedostatečným počtem neutronů se mohou přeměňovat emisí pozitronů. Tyto radionuklidy se nazývají pozitronové zářiče. Pozitrony jsou anihilovány při kontaktu s elektrony. Tento proces je doprovázen emisí obvykle dvou fotonů gama, každý o energii 511 keV, obvykle emitovaných v úhlu 180°. Tento jev se nazývá anihilační záření.

Přeměna radionuklidu se řídí zákony pravděpodobnosti s charakteristickou konstantou přeměny a z toho plynoucím exponenciálním zákonem. Čas, za který se přemění polovina počáteční hodnoty radioaktivity, se nazývá poločas přeměny (T1/2).

Pronikavost každého záření se liší podle jeho druhu a energie. Částice alfa jsou zcela absorbovány vrstvou látky o tloušťce od několika mikrometrů do několika desítek mikrometrů. Částice beta jsou zcela absorbovány vrstvou látky o tloušťce od několika milimetrů do několika centimetrů. Záření gama není úplně absorbováno, ale pouze zeslabeno a tloušťka vrstvy potřebná k desetinásobnému zeslabení může být např. až několik centimetrů olova. Ve většině případů platí, čím je hustota absorbátoru vyšší, tím kratší je dosah částic alfa a beta a tím větší je zeslabení záření gama.

Každý radionuklid je charakterizován stálým poločasem přeměny vyjádřeným v jednotkách času, druhem a energií emitovaného záření. Energie je udávána v elektronvoltech (eV), kiloelektronvoltech (keV) nebo v megaelektronvoltech (MeV).

Pojmem radioaktivita se popisuje jev radioaktivní přeměny a vyjadřuje se jako fyzikální veličina (aktivita). Radioaktivita přípravku je počet jaderných rozpadů nebo přeměn za jednotku času.

V mezinárodní soustavě jednotek (SI) se množství radioaktivity vyjadřuje v becquerelech (Bq), což je 1 jaderná přeměna za sekundu. Absolutní měření radioaktivity vyžadují specializovanou laboratoř, ale totožnost a měření záření může být provedeno poměrovou porovnávací metodou za použití referenčních přípravků poskytovaných laboratořemi uznanými oprávněnou autoritou.

Radionuklidová čistota je poměr radioaktivity daného radionuklidu a celkové radioaktivity radiofarmaka, vyjádřený v procentech. Odpovídající radionuklidové nečistoty spolu s limity jsou uvedeny v jednotlivých článcích.

Radiochemická čistota je poměr radioaktivity daného radionuklidu přítomného v radiofarmaku v určité chemické formě a celkové radioaktivity tohoto radionuklidu, vyjádřený v procentech. Odpovídající radiochemické nečistoty spolu s limity jsou uvedeny v jednotlivých článcích.

Chemická čistota je v článcích radiofarmak kontrolována specifikací limitů chemických nečistot.

Nosič je stabilní izotop daného prvku, který je buď přítomný nebo přidaný k radioaktivnímu přípravku ve stejné chemické formě, v jaké je přítomen radionuklid.

Měrná radioaktivita je radioaktivita radionuklidu vztažená na jednotku hmotnosti daného prvku nebo jeho chemické formy.

Radioaktivní koncentrace je radioaktivita radionuklidu vztažená na jednotku objemu.

Celková radioaktivita je radioaktivita radionuklidu vztažená na jednotku (lahvičku, tobolku, ampuli, generátor atd.).

Vstupní suroviny jsou všechny složky, ze kterých je radiofarmakum vyrobeno.

Doba použitelnosti je doba, po kterou musí specifikace uvedené v článku vyhovovat. Musí být zřetelně stanoveno datum, v případě potřeby i čas použitelnosti.

Výroba

Článek Radiofarmaca popisuje způsob výroby radionuklidu tak přesně, jak je to možné. Radiofarmaka mohou obsahovat radionuklid:

• jako prvek ve formě atomu nebo molekuly, např. [^133Xe], [^15O]O2,

• jako iont, např. [^131I]jodid, [^99mTc]technecistan,

• obsahující nebo včleněný do organické molekuly chelátací, např. [^111In]oxin nebo kovalentně vázaný, např. 2-[^18F]fluor-2-deoxy-D-glukosa.

Vhodné způsoby výroby radionuklidu pro použití přímo nebo jako radiofarmaka jsou:

• bombardování terčových materiálů neutrony (obvykle v jaderných reaktorech),

• bombardování terčových materiálů urychlenými částicemi (v urychlovačích, jako jsou cyklotrony),

• jaderné štěpení těžkých nuklidů terčových materiálů (obvykle po bombardování neutrony nebo částicemi),

• z radionuklidových generátorů.

Bombardování neutrony nebo nabitými částicemi

Jaderná reakce a pravděpodobnost jejího výskytu za jednotku času závisí na druhu a fyzikálních vlastnostech terčového materiálu a na druhu, energii a množství dopadajících částic. Jaderná přeměna při bombardování částic může být napsána ve formě:

terč jádra (bombardující částice, emitující částice nebo ozařování) vyrábějící jádro.

Příklady:	58Fe(n,γ)59Fe,
	18O(p,n)18F.

Kromě požadované jaderné reakce se mohou vyskytovat vedlejší přeměny. To by mohlo být ovlivněno energií dopadající částice a čistotou terčového materiálu. Také vedlejší přeměny mohou způsobit vzrůst radionuklidových nečistot.

Jaderně štěpení

Malý počet nuklidů s vysokým atomovým číslem je štěpitelných a nejčastější používanou reakcí je štěpení uranu-235 neutrony v jaderném reaktoru. Štěpením uranu-235 se může vyrábět jod-131, molybden-99 a xenon-133. Jejich extrakce ze směsi více než 200 jiných radionuklidu musí být pečlivě kontrolována, aby se minimalizovaly radionuklidové nečistoty.

Radionuklidové generátory

Systémy radionuklidových generátorů používají mateřský radionuklid s relativně dlouhým poločasem přeměny, který se přeměňuje na dceřiný radionuklid obvykle s kratším poločasem přeměny.

Separací dceřiného radionuklidu z mateřského chemickým nebo fyzikálním postupem je možné používat dceřiný radionuklid ve značné vzdálenosti od místa výroby generátorů, přestože má krátký poločas přeměny.

Terčové materiály

Izotopické složení a čistota terčového materiálu určují relativní procento hlavního radionuklidu a radionuklidových nečistot. Použití izotopicky obohaceného terčového materiálu, ve kterém bylo zastoupení požadovaného terčového radionuklidu uměle zvýšeno, může zlepšit výtěžek při výrobě a čistotu požadovaného radionuklidu.

Chemická forma, čistota, fyzikální stav a chemické přísady, rovněž podmínky bombardování a fyzikální a chemické prostředí podmiňují chemický stav a chemickou čistotu vyráběných radionuklidu.

Při výrobě radionuklidu a zvláště radionuklidu s krátkým poločasem přeměny, není možné stanovit žádné z těchto jakostních kritérií před dalším zpracováním a výrobou radiofarmak. Proto každá šarže terčového materiálu musí být zkoušena před jejím použitím pro rutinní výrobu radionuklidu a výrobu radiofarmak, aby se zajistilo, že výtěžek radionuklidu z terče bude v požadovaném množství a kvalitě.

Terčový materiál umístěný v držáku v plynném, tekutém nebo pevném stavu tak, aby byl ozařován svazkem částic. Pro bombardování neutrony je terčový materiál obvykle obsažen v křemenných ampulích nebo nádobách z vysoce čistého hliníku nebo titanu. Je nutné zajistit, aby mezi nádobou a jejím obsahem za daných ozařovacích podmínek (teplota, tlak, čas) nemohlo dojít k žádným interakcím.

Pro bombardování nabitou částicí je držák pro terčový materiál obvykle sestaven z hliníku nebo jiného vhodného kovu, jehož výstupní okénka jsou obklopena chladicím systémem a obvykle slabou vrstvou kovu. Druh a tloušťka terčového okna mají vliv na výtěžek jaderné reakce a mohou také ovlivňovat radionuklidovou čistotu.

Výrobní postup zřetelně popisuje:

• terčový materiál,

• konstrukci držáku pro terčový materiál,

• naplnění terčového materiálu do ozařovacího systému,

• způsob ozařování (bombardování),

• separaci požadovaného radionuklidu

a hodnocení všech vlivů na účinnost výroby z hlediska kvality a množství vyrobeného radionuklidu.

Chemický stav izolovaného radionuklidu může hrát hlavní roli v dalším postupu výroby.

Prekurzory pro syntézu

Tyto prekurzory se obvykle nevyrábějí v širokém měřítku. Některé se syntetizují v radiofarmaceutických výrobních laboratořích, jiné se dodávají specializovanými výrobci nebo laboratořemi.

Zkoušky totožnosti, zkoušky chemické čistoty a stanovení obsahu musí být provedeny validovanými metodami.

Jestliže jsou šarže prekurzorů uvolněny k použití na základě údajů z certifikátů analýz, musí být proveden důkaz prokazující spolehlivost analýzy výrobce a musí být provedena nejméně jedna zkouška totožnosti. Doporučuje se, aby zkouška materiálů prekurzorů ve výrobě proběhla před jeho použitím k výrobě radiofarmak, aby bylo zajištěno, že za specifických podmínek poskytuje prekurzor radiofarmaka v požadovaném množství a kvalitě.

Údaje o výrobním systému

Všechny operace od přípravy terče až po rozplnění konečného radiofarmaka musí být zřetelně dokumentovány, včetně jejich vlivu na čistotu konečného výrobku a účinnost postupu. Kde je to možné, provedou se mezioperační kontroly a zaznamenají se výsledky každého výrobního kroku k tomu, aby se zjistilo, v kterém stupni se vyskytuje možný rozdíl od normálního výrobního postupu.

• a) Výroba radiofarmak se může provádět mechanickým nebo automatizovaným postupem tak, jak je tomu ve farmaceutickém průmyslu s tím, že se přizpůsobí specificitě vstupní radioaktivní suroviny a požadavkům radiační ochrany.

• b) Pro radiofarmaka s obsahem radionuklidu s krátkým poločasem přeměny, jako jsou pozitronové zářiče, se obvykle používá výroba ovládaná na dálku a automatizovaná radiosyntéza. Pro radionuklidy s velmi krátkým poločasem přeměny (kratším než 20 min) je provedení kontroly výrobního systému důležitým opatřením k zajištění kvality radiofarmak ještě před jejich propuštěním.

• c) Každý výrobní postup musí být validován provozní zkouškou před použitím v rutinní výrobě radiofarmak, aby bylo zajištěno, že při daných výrobních podmínkách, výrobní systém poskytne radiofarmaka v požadovaném množství a odpovídající kvalitě.

• d) Příprava lékové formy výsledného radiofarmaka k použití v nukleární medicíně všeobecně zahrnuje úpravu výchozí radioaktivity používaných radiofarmak, generátorů, křtů a prekurzorů. Všechny podmínky, které mohou mít vliv na kvalitu výrobku (tj. radiochemická čistota a sterilita) musí být zřetelně vymezeny a musí zahrnovat přiměřená měření pro radiační ochranu.

Zkoušky totožnosti

Radioaktivní přeměna. Radioaktivita je exponenciálně úměrná přeměnové konstantě. Přeměnová konstanta je charakteristická pro každý radionuklid.

Křivka exponenciální přeměny (rozpadová křivka) je vyjádřena vztahem:

At = A0e^-λt,

v němž značí:

AT - radioaktivitu v čase t,

A0 - radioaktivitu v čase t = 0,

λ - přeměnovou konstantu charakteristickou pro každý radionuklid,

e - základ přirozených logaritmů.

Poločas přeměny (T1/2) souvisí s přeměnovou konstantou λ podle vztahu:

T1/2=ln2λ (ln2≈0,693)

Radionuklid je identifikován hlavně svým poločasem přeměny nebo druhem a energií jeho záření, nebo zářeními, nebo obojím, jak je uvedeno v článku.

Měření poločasu přeměny. Poločas přeměny se měří vhodným detekčním přístrojem, jako jsou ionizační komora, Geiger-Müllerův počítač, scintilační detektor (pevný krystal nebo kapalina) nebo polovodičový detektor. Zkoušený přípravek se měří jako takový, nebo ředěný nebo sušený v tobolce po vhodném zředění. Zvolená hodnota radioaktivity, se zřetelem na experimentální podmínky, musí být dostatečně vysoká, aby umožnila detekci během několika předpokládaných poločasů přeměny, ale neměla by být tak vysoká, aby se projevil jev „ztráty impulzů“ v důsledku mrtvé doby Geiger-Müllerova počítače nebo náhodných koincidencí u scintilačního detektoru.

Radioaktivní zářič se připraví tak, aby se vyloučila ztráta materiálu během manipulace. Kapalina (roztok) se plní do ampulí nebo uzavřených zkumavek. Pevná látka (případně zbytek po sušení v tobolce) se přikryje plátkem z přilnavého acetatu celulosy nebo z jiného materiálu, jehož hmotnost na jednotku plochy je dostatečně malá, aby významně neoslabovala sledované záření.

Stejný zářič se měří za shodných geometrických podmínek v intervalech, obvykle odpovídajících polovině poločasu přeměny, celkově po dobu rovnou asi třem poločasům přeměny. Správná funkce přístroje se kontroluje za použití zářiče s dlouhým poločasem přeměny a je-li třeba, provede se korekce odchylek (viz odstavec Stanovení radioaktivity).

Do grafu se vynese časová závislost logaritmu počtu impulzů za jednotku času (četnosti) nebo časová závislost elektrického proudu, podle typu použitého přístroje. Vypočtený poločas přeměny by se neměl lišit o více než 5 % od poločasu přeměny udaného v Českém lékopise.

Stanovení druhu a energie záření. Druh a energie emitovaného záření mohou být stanoveny několika postupy způsoby zahrnujícími použití spektrometrie nebo sestavení křivky zeslabení. Pro analýzu záření beta se obvykle používá sestavení křivky zeslabení; pro stanovení totožnosti záření gama a detegovatelného rtg-záření se většinou používá spektrometrie.

Křivka zeslabení se vynáší pro čisté zářiče beta v případě, že není možné použít spektrometr pro záření beta nebo pro smíšené zářiče beta a gama v případě, že není možné použít spektrometr pro záření gama. Tato metoda odhadu maximální energie záření beta poskytuje pouze přibližnou hodnotu. Předpokladem správného měření je dodržení konstantních geometrických podmínek. Zářič se umístí před tenké okénko Geiger-Müllerova počítače nebo proporcionálního detektoru. Zářič je chráněn tak, jak je popsáno výše. Při měření četnosti impulzů zářiče je mezi ním a počítačem umísťováno postupně minimálně šest hliníkových fólií (stínítek) s postupně se zvyšující hmotností na jednotku plochy. S nejsilnější fólií se měří konstantní četnost impulzů. U čistých zářičů beta není četnost impulzů ovlivňována přidáním dalších fólií. Fólie se vkládají takovým způsobem, aby byly dodrženy konstantní geometrické podmínky. Vynese se závislost logaritmu četnosti impulzů na hmotnosti na jednotku plochy (mg/cm^2) pro každou fólii. Stejným způsobem je graf vynesen pro referenční přípravky. Výsledek je stanoven na základě střední části křivky, která je prakticky lineární.

Hmotnostní součinitel zeslabení (μm) závisí na energii záření beta, na druhu a fyzikálních vlastnostech fólie, proto umožňuje stanovení totožnosti beta zářičů. Vyjadřuje se ve čtverečních centimetrech na miligram (cm^2/mg). Vypočítá se podle vztahu:

μm=ln⁡A1-ln⁡A2m2-m1,

v němž značí:

m1 - hmotnost na jednotku plochy nejtenčí fólie,

m2 - hmotnost na jednotku plochy nejsilnější fólie,

m1 a m2 se nacházejí v lineární části křivky zeslabení,

A1 - četnost impulzů odpovídající m1,

A2 - četnost impulzů odpovídající m2.

Takto vypočítaný hmotnostní součinitel zeslabení se neliší o více než 10 % od součinitele zeslabení referenčního přípravku stejného radionuklidu, který byl měřen za stejných podmínek.

Dolet částic beta je dalším parametrem, který se může použít pro stanovení energie beta. Získá se z grafu popsaného výše jako hmotnost na jednotku plochy odpovídající průsečíku křivky zeslabení a vodorovné přímky pozadí.

Kapalné scintilátory mohou být použity k získání spektra alfa a beta zářičů (viz měření radioaktivity).

Gama spektrometrie se používá ke zkoušce stanovení totožnosti radionuklidů určením jejich energií a intenzity jejich záření gama a rtg-záření.

Pro spektrometrii gama a rtg-záření je výhodnější polovodičový germaniový detektor. Také se používá scintilační NaI detektor aktivovaný thalliem, ale má nižší energetické rozlišení.

Detekční systém musí být kalibrován za použití standardních zářičů, neboť detekční účinnost je funkcí energie záření gama a rtg-záření a závisí na druhu zářiče a na vzdálenosti detektoru od zářiče. Detekční účinnost může být změřena za použití kalibrovaného zářiče sledovaného radionuklidu nebo se většinou používá graf detekční účinnosti v závislosti na energii záření gama a rtg-záření, který se sestaví ze série kalibrovaných zářičů různých radionuklidů.

Spektrum záření gama a rtg-záření radionuklidu, který emituje pouze záření gama a rtg-záření, je jedinečné pro každý radionuklid a je charakterizováno energiemi a počtem fotonů určitých energií emitovaných na přeměnu z jedné energetické hladiny na druhou. Tato vlastnost se využívá ke kvalitativnímu i kvantitativnímu stanovení radionuklidů obsažených v zářiči a usnadňuje stanovení stupně radionuklidové nečistoty detekcí píků jiných radionuklidů, než které jsou očekávány.

Amplituda píků ve scintilačním nebo polovodičovém spektru zářiče klesá s jeho poločasem přeměny. Je-li v takovém zářiči přítomna radioaktivní nečistota s rozdílným poločasem přeměny, lze ji detegovat později při určení charakteristického píku nebo píků, jejichž amplitudy se snižují rozdílnou rychlostí, než je očekáváno u uvažovaného radionuklidu. Stanovení poločasu přeměny dodatečných píků opakovanými měřeními vzorku může pomoci k určení totožnosti nečistot.

Tabulka fyzikálních vlastností radionuklidů (5.7) uvedená v Českém lékopise shrnuje obecně uznávané fyzikální charakteristiky radionuklidů používaných přípravků, které jsou uvedeny v Českém lékopise. V tabulce jsou navíc uvedeny i fyzikální charakteristiky hlavních možných nečistot radionuklidů zmíněných v článcích.

Pravděpodobnost přeměny znamená pravděpodobnost přeměny jádra v daném energetickém stavu cestou přeměny, které se týká. Místo pravděpodobnosti se častěji užívá pojmů intenzita a relativní zastoupení.

Pravděpodobnost emise znamená pravděpodobnost, že atom radionuklidu dá vzniknout emisi částic nebo s tím spojeného záření.

Nehledě na jeden nebo jiný význam je obvykle pravděpodobnost měřena na 100 přeměn.

Stanovení radioaktivity

Radioaktivita přípravku je vztažena k datu a, pokud je nezbytné, i k času.

Absolutní měření radioaktivity daného vzorkuje možné jen v případě, že je známo přeměnové schéma radionuklidu, ale v praxi je doporučeno mnoho korekcí k dosažení správného výsledku. Z toho důvodu je obvyklé měření pomocí primárního standardního zářiče. Primární standardy pro radionuklidy s velmi krátkým poločasem přeměny, tj. pozitronové zářiče, nejsou k dispozici. Měřicí přístroje se kalibrují za použití vhodných standardů pro jednotlivé radionuklidy. Standardy se získávají z laboratoří uznaných oprávněnou autoritou. Ionizační komory a Geiger-Müllerovy počítače se používají pro měření zářičů beta a beta/gama; scintilační, polovodičové detektory nebo ionizační komory se používají pro měření zářičů gama; beta zářiče s nízkou energií vyžadují kapalné scintilační detektory. Pro detekci a měření zářičů alfa se vyžadují specializovaná zařízení a techniky. Pro přesné měření radioaktivity je nezbytné, aby standardy a vzorky byly měřeny za stejných podmínek.

Nízkoenergetické zářiče beta se měří detektory s kapalnými scintilátory. Vzorek se rozpustí v roztoku obsahujícím jednu nebo více, často dvě organické fluorescenční látky (primární a sekundární scintilátory). Část kinetické energie ionizujícího záření je převáděna na fotony viditelného záření, které jsou snímány fotonásobičem a převáděny na elektrické impulzy. Při použití detektoru s kapalným scintilátorem by měla být provedena korekce na zhášecí efekt. Přímá měření jsou provedena, kdekoliv je to možné, za stejných podmínek (tj. objemy a druhy roztoků) pro zkoušený vzorek i pro standardní zářič.

Všechna měření radioaktivity musí být korigována odečtením pozadí způsobeného přirozenou radioaktivitou prostředí a rušivými signály vznikajícími v samotném zařízení.

Při měření radionuklidů o vysokých aktivitách některými přístroji je třeba korigovat výsledky na ztrátu četnosti impulzů v důsledku časového rozlišení (mrtvé doby) detekčního zařízení a připojeného elektronického zařízení. Pro detekční systém s danou mrtvou dobou τ po každém impulzu je korekce podle vztahu:

N=NPoz1-NPozô,

v němž značí:

N - skutečnou četnost impulzů za sekundu,

NPoz - pozorovanou četnost impulzů za sekundu,

τ - mrtvou dobu v sekundách.

U některých přístrojů je tato korekce prováděna automaticky. Korekce četnosti na mrtvou dobu se provádí dříve než korekce na pozadí.

Jestliže doba jednotlivého měření tm ve srovnání s poločasem přeměny T1/2 není zanedbatelně krátká, je nutné během tohoto měření počítat s přeměnou. Po korekci daného přístroje (četnost, ionizační proud atd.) na pozadí a je-li to nezbytné také pro ztráty způsobené elektronickým vlivy, korekce na přeměnu během doby měření je dána vztahem:

Rkor=Rtmln⁡2T1/21-exptmln⁡2T1/2,

v němž značí:

Rkor - záznam přístroje korigovaný k počátku jednotlivého měření,

R - záznam přístroje před korekcí na přeměnu, ale již korigovanou na pozadí atd.

Výsledky stanovení radioaktivity vykazují odchylky, které pocházejí hlavně z náhodné povahy jaderných přeměn. Pro kompenzaci odchylek v počtu přeměn na jednotku času musí být zaznamenán dostatečný počet impulzů. Směrodatná odchylka je druhou odmocninou počtu impulzů, proto je potřeba nejméně 10 000 impulzů k získání relativní směrodatné odchylky menší než 1 % (mez spolehlivosti: 1 sigma).

Všechny údaje o obsahu radioaktivity by měly být provázeny údaji o datu, je-li to nutné, času, kdy bylo měření provedeno. Tyto údaje o radioaktivním obsahu musí být vztaženy k časovému pásmu (SEČ, GMT). Radioaktivita v jiném čase se může vypočítat z exponenciální rovnice nebo z tabulek.

Radioaktivita roztoku vyjádřená na jednotku objemu vyjadřuje radioaktivní koncentraci (objemovou radioaktivitu).

Radionuklidová čistota

Ve většině případů radionuklidová čistota radiofarmaka a totožnost každého přítomného radionuklidu a jejich radioaktivita musí být známy. Všeobecně nejpoužívanější metodou zkoušky na radionuklidovou čistotu je gama spektrometrie. Není to úplně spolehlivá metoda, protože nečistoty emitující částice alfa a beta nejsou obvykle snadno detegovatelné a použijí-li se NaI detektory, jsou píky nečistot emitujících záření gama často překryty spektrem hlavního radionuklidu.

Jednotlivé články předpisují požadavky na radionuklidovou čistotu (např. spektrum gama se výrazně neliší od spektra referenčního přípravku) a mohou udávat limity pro určité radionuklidové nečistoty (např. kobalt-60 v kobaltu-57). Ačkoli tyto požadavky jsou nezbytné, samy o sobě nezaručují, že radionuklidová čistota radiofarmaka je vhodná pro humánní použití. Výrobce musí provádět podrobné zkoušení svých výrobků, zvláště u přípravků radionuklidů s krátkým poločasem přeměny pro nečistoty s dlouhým poločasem přeměny po vhodné době přeměny. Tímto způsobem se získávají informace o vhodnosti jednotlivého výrobního procesu a správnosti jeho zkušebních postupů. V případech, kdy dva nebo více pozitronů emitujících radionuklidů vyžadují identifikaci a/nebo rozlišení, jako např. ^18F-nečistoty v ^13N-přípravku, jako doplnění ke spektrometrii gama se vyžaduje stanovení poločasu přeměny.

Vzhledem k rozdílným poločasům přeměny různých radionuklidů obsažených v radiofarmakách se radionuklidová čistota mění s časem. Požadavky na radionuklidovou čistotu musí být zcela provedeny v době použitelnosti. Někdy je obtížné tyto zkoušky provést před propuštěním šarže, jestliže poločas přeměny radionuklidu v přípravku je příliš krátký. Zkouška je pak součástí kontroly jakosti výroby.

Radiochemická čistota

Stanovení radiochemické čistoty spočívá v oddělení různých chemických látek obsahujících radionuklid a v odhadu procenta radioaktivity spojené s deklarovanou chemickou látkou. Radiochemické nečistoty mohou pocházet:

• z výroby radionuklidu,

• z následných chemických postupů,

• z neúplné preparativní separace,

• z chemických změn během uchovávání.

Požadavky na radiochemickou čistotu musí vyhovovat během celé doby použitelnosti.

V zásadě se může ke stanovení radiochemické čistoty použít jakákoliv analytická separace. Např. články pro radiofarmaka mohou zahrnovat papírovou chromatografii (2.2.26), tenkovrstvou chromatografii (2.2.27), elektroforézu (2.2.31), vylučovací kapalinovou chromatografii (2.2.30), plynovou chromatografii (2.2.28) a kapalinovou chromatografii (2.2.29). Technický popis těchto analytických metod je uveden v článcích. Navíc se musí také dodržovat předpisy o ochraně zdraví před ionizujícím zářením.

V nemocničních zařízeních se nejvíce používá tenkovrstvá a papírová chromatografie. U papírové a tenkovrstvé chromatografie se nanáší na start objem odpovídající objemu popsaném v článku tak, jak je předepsáno v obecných statích pro chromatografii. Je vhodné zkoušený přípravek neředit, ale je důležité nanést takové množství radioaktivity, při němž ještě nedochází ke ztrátě četnosti impulzů během měření radioaktivity. V případě nanášky velmi malého množství radioaktivního materiálu, může být přidán nosič, pokud je to uvedeno v jednotlivých článcích. Po vyvíjení se vrstva usuší a určí se polohy radioaktivních ploch autoradiograficky nebo měřením radioaktivity podél proužků chromatogramu za použití vhodného kolimátoru nebo nastříháním proužků a měřením jednotlivých částí chromatogramu. Polohu skvrn nebo ploch lze určit chemicky porovnáním s roztoky stejných chemických látek (neradioaktivních) vhodnou chemickou metodou. Radioaktivita se může měřit integrálně přístrojem s automatickým vyhodnocováním nebo digitálním počítačem. Poměry ploch píků jsou úměrné poměrům radioaktivních koncentrací chemických látek. Jsou-li proužky nastříhány na jednotlivé části, poměry množství změřené radioaktivity udávají poměr koncentrací radioaktivních chemických látek.

Měrná radioaktivita

Měrná radioaktivita se obvykle počítá z radioaktivní koncentrace (radioaktivita na jednotku objemu) a z koncentrace sledované chemické látky, po ověření, že radioaktivita odpovídá pouze danému radionuklidu (radionuklidová čistota) a dané chemické látce (radiochemická čistota).

Měrná radioaktivita se mění s časem. Měrná radioaktivita se udává k referenčnímu datu, a je-li třeba i k času. Požadavky na měrnou radioaktivitu musí plně vyhovovat po celou dobu použitelnosti.

Chemická čistota

Určení chemické čistoty, které vyžaduje stanovení obsahu jednotlivých chemických nečistot, je uvedeno v článku.

Enantiomerická čistota

Kde je to vhodné, ověří se stereoizomerická čistota.

Fyziologická distribuce

Pro určitá radiofarmaka je předepsána fyziologická distribuce. Rozložení vzorku radioaktivity sledované ve specifických orgánech, tkáních nebo ostatních částech těla na vhodných druzích zvířat (obvykle potkanech nebo myších) může spolehlivě indikovat očekávanou distribuci u lidí a tím vhodnost pro zamýšlené použití.

Jednotlivé články popisují podrobnosti týkající se provedení zkoušky a požadavky na fyziologickou distribuci, kterým musí radiofarmaka vyhovovat.

Fyziologická distribuce potvrzuje požadavky vhodnosti rozložení radioaktivních sloučenin v určeném cílovém orgánu nebo tkáni u lidí a limity jejich rozložení do oblastí, které nejsou cílovým orgánem nebo tkání.

Zkouška se obvykle provádí takto:

Každému ze tří zvířat se intravenózně podá zkoušený přípravek. Je-li to důležité, druh, pohlaví, rod, hmotnost a/nebo věk zvířat jsou specifikovány v článku. Zkoušená injekce je radiofarmakum určené pro humánní použití. Je-li třeba, přípravek se rekonstituje podle předpisu výrobce. V některých případech je nezbytné před podáním přípravek zředit.

Podání se provádí normálně intravenózní cestou, použije se vena caudalis. Ve zvláštních případech se mohou použít i jiné žíly, jako jsou vena saphena, vena femoralis, vena jugularis nebo vena penile. Zvířata, u kterých je prokázáno, že nedošlo k intravenóziumu podání (extravazace pozorovaná v průběhu podání nebo následně vyšetřením radioaktivity ve tkáni) jsou ze zkoušky vyloučena.

Bezprostředně po injekčním podání se každé zvíře umístí do zvláštní klece, kde se sbírají exkrety a zamezuje se kontaminaci povrchu těla zvířat.

V určitém čase se po injekčním podání zvířata vhodným způsobem usmrtí a pitvají. Vhodným zařízením, jak je uvedeno v tomto článku, se změří radioaktivita vybraných orgánů a tkání. Vypočítá se fyziologická distribuce a vyjádří se jako procento radioaktivity nalezené v každém orgánu nebo tkáni. Pro tento účel, radioaktivita v orgánu je vztažena k podané radioaktivitě vypočítané z obsahu radioaktivity ve stříkačce změřené před a po injekčním podání. Pro některá radiofarmaka může být vhodné určit poměr radioaktivity ve zvážených vzorcích vybraných tkání (radioaktivita/hmotnost).

Aby přípravky vyhověly zkoušce, distribuce radioaktivity musí zcela vyhovovat nejméně u dvou ze tří zvířat.

Sterilita

Radiofarmaka určená pro parenterální podávání se připravují podle předpisů vylučujících mikrobiální znečištění a zaručujících sterilitu. Zkouška sterility se provádí podle předpisu uvedeného v obecné stati (2.6.1). U radiofarmak vznikají určité problémy v důsledku krátkého poločasu přeměny některých radionuklidů, malých velikostí šarží a nebezpečí ozáření. Před vydáním povolení k použití určité šarže není vždy možné čekat na výsledky zkoušky sterility. Parametrické uvolňování (5.1.1) vyrobeného přípravku plně validovaným postupem je v takových případech metoda výběru. Jestliže se použije aseptický způsob výroby, zkouška na sterilitu je prováděna jako kontrola jakosti výroby.

Jestliže je velikost šarže radiofarmak limitována jedním nebo několika vzorky (např. terapeutická radiofarmaka nebo radiofarmaka s velmi krátkým poločasem přeměny), vzorkování šarže na sterilitu se nepoužívá. Jsou-li radiofarmaka sterilizována filtrací a/nebo vyráběna aseptický (5.1.1), postup validace je rozhodující.

Jestliže je poločas přeměny radionuklidu velmi krátký (tj. menší než 20 min), podání radiofarmak pacientům je obecně dáno validovaným výrobním systémem.

Z bezpečnostních důvodů (vysoká hodnota radioaktivity) nelze použít pro zkoušku sterility takové množství radiofarmak, jak je uvedeno ve zkoušce na sterilita (2.6.1). Pro snížení limitu ozáření pracovníků se upřednostňuje metoda membránové filtrace.

Požadavky na použití protimikrobních přísad uvedené v článku Parenteralia nejsou závazné pro radiofarmaka ve vícedávkových obalech, pokud to není uvedeno v článku.

Bakteriální endotoxiny - pyrogenní látky

Pro určitá radiofarmaka je zkouška na pyrogenní látky předepsána. Zkouška se provádí v souladu s obecnou statí (2.6.14) při dodržení nezbytných předpisů radiační ochrany pracovníků provádějících zkoušku. Limit pro bakteriální endotoxiny je uveden v jednotlivém článku.

Někdy je obtížné provést tyto zkoušky před propuštěním šarže k použití, protože poločas radionuklidu v přípravku je krátký. Zkouška je pak součástí kontroly jakosti výroby.

Uchovávání

Ve vzduchotěsných obalech na vhodně stíněném místě, aby pracovníci byly chráněni před primárním nebo sekundárním zářením, a které vyhovuje národním i mezinárodním předpisům týkajících se uchovávání radioaktivních látek. Následkem ozařování mohou obaly a roztoky během uchovávání ztmavnout, toto ztmavnutí však nutně neznamená zhoršení kvality přípravků.

Radiofarmaka jsou určena k rychlé spotřebě a konec doby použitelnosti musí být zřetelně uveden.

Označování

Označování radiofarmak je v souladu s národními a evropskými předpisy.

V označení na obalu se uvede:

• název přípravku a/nebo jeho odkaz,

• jméno výrobce,

• identifikační číslo,

• pro tekuté a plynné přípravky: celková radioaktivita v obalu nebo koncentrace radioaktivity v mililitru vztažená k referenčnímu datu, a je-li třeba i k času, a objem tekutiny v obalu,

• pro tuhé přípravky, jako jsou lyofilizáty: celková radioaktivita vztažená k referenčnímu datu a je-li třeba i k času. Po rekonstituci vhodným roztokem je přípravek považován za tekutý,

• pro tobolky: radioaktivita každé tobolky vztažená k referenčnímu datu, a je-li třeba i k času, a počet tobolek v obalu.

Označení může být v určitých případech změněno, např. u radiofarmak obsahujících radionuklidy s krátkým poločasem přeměny.

Na vnějším obalu se dodatečně uvede:

• cesta podání,

• doba použitelnosti,

• název a koncentrace přidaných protimikrobních přísad,

• kde je to vhodné, zvláštní podmínky uchovávání.

“

• 1. V příloze části 6 Speciální část, kapitola 6.2 Léčivé přípravky, kapitola 6.2.3 Radiofarmaceutické přípravky, se za článek Stanni pyrophosphatis et technetii [99mTc] solutio iniectabilis doplňuje článek Strontii (89Sr) chloridi solutio iniectabilis, který zní:

„

Strontii (^89Sr) chloridi solutio iniectabilis [image omitted]

Injekce s chloridem strontnatým (^89Sr)

Je to sterilní roztok obsahující chlorid strontnatý [^89Sr]. Stroncium-89 je radioaktivní izotop stroncia a může být získán ozařováním stroncia obohaceného stronciem-88 neutrony. Přípravek obsahuje 90,0 % až 110,0 % deklarované radioaktivity stroncia-89 k referenčnímu datu uvedenému v označení. Nejvýše 0,6 % celkové radioaktivity připadá na jiné radionuklidy než je stroncium-89. Měrná radioaktivita není menší než 1,85 MBq stroncia-89 v miligramu stroncia. Injekce obsahuje 6,0 mg/ml až 12,5 mg/ml stroncia.

Vlastnosti

Čirý bezbarvý roztok.

Stroncium-89 má poločas přeměny 50,5 dne a emituje záření beta o maximální energii 1,492 MeV.

Zkoušky totožnosti

A. Vhodným přístrojem se zaznamená spektrum záření gama způsobem uvedeným v článku Radiofarmaca. Spektrum se významně neliší od spektra referenčního roztoku stroncia-89. Provede se přímé porovnání spekter nebo se použije zařízení kalibrované pomocí referenčního roztoku stroncia-89. Referenční roztok stroncia se získává od národní laboratoře. Detegované fotony gama mají energii 0,909 MeV a vznikají z krátkodobého dceřinného produktu stroncia-89, tj. z yttria-89m (0,01 % přeměn), které je v rovnováze se stronciem-89.

B. K 0,1 ml se přidá 1 ml čerstvě připraveného roztoku natriumrhodisonatu R (1 g/l), promíchá se a nechá se stát 1 min; vzniká červenohnědá sraženina.

C. K 1 ml dusičnanu stříbrného RS2 se přidá 50 μl zkoušeného přípravku; vzniká bílá sraženina.

Zkoušky na čistotu

Hodnota pH (2.2.3). 4,0 až 7,5.

Radionuklidová čistota.

a. Gama zářiče. Vhodným přístrojem se zaznamená spektrum záření gama a rtg-záření způsobem uvedeným v článku Radiofarmaca. Nejvýše 0,4 % celkové radioaktivity připadá na jiné radionuklidy než je yttrium-89m.

b. Beta zářiče. 100 μl se odpaří do sucha pod zdrojem sálavého tepla. Zbytek se rozpustí ve 2 ml kyseliny bromovodíkové 47% R, odpaří se pod zdrojem sálavého tepla do sucha a zbytek se rozpustí ve 2 ml kyseliny bromovodíkové zředěné RS1. Roztok se nanese na kolonu o průměru 5 mm až 6 mm naplněnou asi 2 ml katexu R1 (100 μm až 250 μm) předem promytého kyselinou bromovodíkovou zředěnou RS1. Kolona se promývá stejným rozpouštědlem do nádoby obsahující 50 μl roztoku síranu sodného bezvodého R (15 g/l) v kyselině chlorovodíkové 1 mol/l RS do získání 10 ml eluátu.

Ke vhodnému objemu scintilačního roztoku v měřicí lahvičce se přidá 1 ml vody R, 0,1 ml roztoku síranu sodného bezvodého R (15 g/l) v kyselině chlorovodíkové 1 mol/l RS a 100 μl eluátu. Protřepe se; vznikne čirý roztok. Vhodným detekčním přístrojem se určí radioaktivita síry-35 a fosforu-32 ve vzorku, jak je popsáno v článku Radiofarmaca.

S ohledem na účinnost separace, účinnost měření a radioaktivní přeměnu se stanoví radioaktivní koncentrace síry-35 a fosforu-32 ve vzorku jako procento celkových nečistot beta zářičů ve zkoušeném přípravku. Nejvýše 0,2 % celkové radioaktivity zkoušeného přípravku připadá na součet radioaktivit síry-35 a fosforu-32.

Poznámka: Následující zkoušky Hliník, Železo a Olovo se mohou provést současně se zkouškou Stroncium. Pokud ne, porovnávací roztok se připraví tak, aby obsahoval přibližně stejnou koncentraci stroncia jako zkoušený roztok.

Hliník. Nejvýše 2 μg/ml. Stanoví se atomovou emisní spektrometrií (metoda plazmy nebo oblouku) (2.2.22, Metoda I).

Zkoušený roztok. 0,2 ml se zředí vhodným objemem kyseliny dusičné zředěné RS.

Porovnávací roztoky. Připraví se za použití základního roztoku hliníku (10 μg Al/ml) zředěného podle potřeby kyselinou dusičnou zředěnou RS.

Železo. Nejvýše 5 μg/ml. Stanoví se atomovou emisní spektrometrií (metoda plazmy nebo oblouku) (2.2.22, Metoda I).

Zkoušený roztok. 0,2 ml se zředí vhodným objemem kyseliny dusičné zředěné RS.

Porovnávací roztoky. Připraví se za použití základního roztoku železa (20 μg Fe/ml) zředěného podle potřeby kyselinou dusičnou zředěnou RS.

Olovo. Nejvýše 5 μg/ml. Stanoví se atomovou emisní spektrometrií (metoda plazmy nebo oblouku) (2.2.22, Metoda I).

Zkoušený roztok. 0,2 ml se zředí vhodným objemem kyseliny dusičné zředěné RS.

Porovnávací roztoky. Připraví se za použití základního roztoku olova (10 μg Pb/ml) zředěného podle potřeby kyselinou dusičnou zředěnou RS.

Stroncium. 6,0 μg/ml až 12,5 μg/ml. Stanoví se atomovou emisní spektrometrií (2.2.22, Metoda I).

Zkoušený roztok. 0,2 ml se zředí vhodným objemem kyseliny dusičné zředěné RS.

Porovnávací roztoky. Připraví se za použití základního roztoku stroncia (10 mg Sr/ml) zředěním podle potřeby kyselinou dusičnou zředěnou RS.

Sterilita. Vyhovuje zkoušce na sterilitu uvedené v článku Radiofarmaca.

Stanovení radioaktivity

Změří se radioaktivita postupem popsaným v článku Radiofarmaca a porovná se za použití vhodného zařízení s referenčním roztokem stroncia-89 nebo se změří na přístroji kalibrovaném pomocí tohoto roztoku.

Uchovávání

Viz článek Radiofarmaca.

Označování

Viz článek Radiofarmaca.

“

• 1. V příloze se za část 6 doplňuje část 7, která zní:

„

Speciální dodatky

Uvedená čísla stránek se týkají Českého lékopisu 1997 (Českého lékopisu 1997 - Doplňku 1999) vydaného jako příloha vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 1/1998 ze dne 9. prosince 1997, kterou se stanoví požadavky na jakost, postup při přípravě, zkoušení, uchovávání a dávkování léčiv ve znění vyhlášky č. 296/1999 Sb.

Změny byly zpracovány podle článků European Pharmacopoeia 3^rd Edition, Supplement 2000 označených „corrected 2000“, podle dalších změn evropských lékopisných textů ohlášených Evropskou lékopisnou komisí a podle připomínek k současně závazným českým lékopisným textům. Změny převzaté z Ph. Eur. 3, Suppl. 2000 jsou značeny písmenem (E) za číslem stránky.

Do změn označených písmenem (E) bylo zařazeno rovněž rychlé zezávaznění jednotlivých článků, u nichž v souvislosti se zezávazněním stati (5.2.8) Producta cum possibili transmissione vectorium encephalopathiarum spongiformium animalium byl změněn odstavec Výroba, viz Pharmeuropa 12, 1 (48) 2000 s oznámením, že v souladu s rozhodnutím AP-CSP(99)4 výboru pro veřejné zdraví Rady Evropy je závaznost těchto statí a článků stanovena od 1. 1. 2000 (v textu Změn označeny^1)).

str. 13 (E)				Značky a symboly
	Odstavec Sbírky mikroorganismů
	současný text:		ATCC	American Type Culture Collection
			12301 Parklawn Drive Rockville, MD 20852, USA
		C.I.P.		Collection de l' Institut Pasteur
			B.P.52, 25 de Bactéries Rue du Dr Roux 75724 Paris Cedex 15, France
		I.P.		Collection Nationale de Culture de Microorganismes (C.N.C.M.)
			Institut Pasteur 25 Rue du Dr Roux 75724 Paris Cedex 15, France
	nový text:		ATCC	American Type Culture Collection
			10801 University Boulevard Manassas, Virginia 20110-2209, USA
		*C.I.P.		Collection de Bactéries de l'Institut Pasteur
			B.P.52, 25 Rue du Docteur Roux 75724 Paris Cedex 15, France
		IMI		International Mycological Institute
			Bakenham Lane Surrey TW20, 9TY, Great Britain
		* I.P.	Collection Nationale de Culture de Microorganismes (C.N.C.M.)
		Institut Pasteur
			25 Rue du Docteur Roux 75724 Paris Cedex 15, France

*Změna byla zveřejněna již v ČL 97 - Dopl. 1999, ale pro lepší přehlednost se uvádí znovu.

str. 30 (E) 2.1.16 Detekční trubičky pro plyny

Odstavec Trubička pro detekci vodních par, 1. řádek zdola:

současný text: ... 60 ml/m^3 (popř. méně) s relativní směrodatnou odchylkou ...

nový text:... 67 ml/m^3 (popř. méně) s relativní směrodatnou odchylkou ...

str. 98 2.4.8 Těžké kovy

Odstavec Metoda D, 6. řádek:

současný text: ... Přidá se 0,1 ml fenolftaleinu R ...

nový text: .. .Přidá se 0,1 ml fenolftaleinu RS ...

str. 114 (E) 2.4.25 Zbytkový ethylenoxid a dioxan

současný text: ... a poměr signálu k šumu pro ethylenoxid je nejméně 5.

nový text: ... a poměr signálu k šumu pro dioxan je nejméně 5.

str. 131 (E) 2.5.26 Oxid dusnatý a oxid dusičitý v medicinálních plynech

Odstavec Přístroj, 4. a 5. řádek pod obrázkem:

současný text: ... a oxidu dusičitého; obsahuje nerezovou, skleněnou nebo křemennou pícku udržovanou na teplotě nepřevyšující 550 °C, ...

nový text: ... a oxidu dusičitého. Účinnost konvertoru má být před použitím ověřena,...

str. 786 (E) Aciclovirum

Odstavec Stanovení obsahu, 1. řádek:

současný text: 0,150 g se rozpustí v 60 ml kyseliny octové ledové R a titruje se ...

nový text: 0,150 g se rozpustí v 60 ml kyseliny octové bezvodé R a titruje se ...

str. 860 (E) Aer medicalis

Odstavec Olej, 1. řádek:

současný text: Nejvýše 0,1 mg/m^3; stanoví se za použití měřícího systému ...

nový text: Nejvýše 0,1 mg/m^3, za atmosférického tlaku a při 0 °C; stanoví se za použití měřícího systému ...

str. 861 (E)

Odstavec Voda, 2. řádek zdola:

současný text: Nejvýše 60 ml/m^3;...

nový text: Nejvýše 67 ml/m^3; ...

str. 863 (E)

Odstavec Vodní pára, 2. řádek shora:

současný text: Nejvýše 60 ml/m^3; ...

nový text: Nejvýše 67 ml/m^3; ...

str. 888 (E) Algeldratum

Odstavec Roztok S, 1. a 2. řádek:

současný text: 1,25 g se rozpustí zahřátím na vodní lázni v 7,5 ml kyseliny chlorovodíkové R a zředí se vodou destilovanou R na 50 ml.

nový text: 2,5 g se rozpustí zahřátím na vodní lázni v 15 ml kyseliny chlorovodíkové R a zředí se vodou destilovanou R na 100 ml.

Odstavec Těžké kovy, 1. a 2. řádek:

současný text: 10 ml roztoku S se neutralizuje amoniakem 26% R za použití žluti metanilové RS jako vnějšího indikátoru. V případě potřeby se roztok zfiltruje a zředí se vodou R na 15 ml.

nový text: 20 ml roztoku S se neutralizuje amoniakem 26% R za použití žluti metanilové RS jako vnějšího indikátoru. V případě potřeby se roztok zfiltruje a zředí se vodou R na 30 ml.

str. 889 (E)

Odstavec Mikrobiální znečištění, 1. a 2. řádek:

současný text:... stanoví se plotnovou metodou. Vyhovuje zkoušce na nepřítomnost Enterobacteria...

nový text: ... stanoví se počítáním na pevných půdách. Vyhovuje zkoušce na nepřítomnost enterobakterií...

str. 909 (E) Aluminii sulfas

Odstavec Těžké kovy, 1. řádek:

současný text: 6 ml roztoku S se zředí vodou R na 15 ml. ...

nový text: 8 ml roztoku S se zředí vodou R na 20 ml. ...

str. 914 Amiloridi hydrochloridum

Odstavec C, 2. řádek:

současný text: ... 1 ml bromové vody RS ...

nový text. ... 1 ml bromové vody R ...

Odstavec Příbuzné látky, Zkoušený roztok:

současný text: 20 g se rozpustí...

nový text: 20 mg se rozpustí...

Odstavec Příbuzné látky, Porovnávací roztok (c):

současný text: ...-6-chlorpyrin-...

nový text: ... -6-chlorpyrazin- ...

str. 952 (E) Ampicillinum natricum

Odstavec Příbuzné látky, poslední řádek:

současný text: ... roztoku (d) (4,5 %). Nepřihlíží se k píku rozpouštědla.

nový text: ... roztoku (d) (4,5 %); plocha žádného píku, kromě hlavního píku a píku odpovídajícího dimeru ampicilinu, není větší než dvojnásobek plochy hlavního píku na chromatogramu porovnávacího roztoku (d) (2 %). Nepřihlíží se k píku kontrolního roztoku získaného při slepé zkoušce.

str. 1024 (E) Barii sulfas

Odstavec Těžké kovy, 1. řádek:

současný text: 7,5 ml roztoku S se zředí vodou R na 15 ml. ...

nový text: 10 ml roztoku S se zředí vodou R na 20 ml. ...

str. 1060 (E) Betadexum

Odstavec Roztok S, 1. řádek:

současný text: 1,000 g se rozpustí zahřátím ve vodě R, ...

nový text: 1,000 g se rozpustí zahřátím ve vodě prosté oxidu uhličitého R, ...

str. 1072 (E) Betamethasoni natrii phosphas

současný text: ... kyseliny octové R, vody R ...

nový text: ... kyseliny octové ledové R, vody R ...

str. 1158 Calcii phosphas

Odstavec Fluoridy, 7 řádek:

současný text: ... hodnota pH na 5,2 amoniakem R ....

nový text: ... hodnota pH na 5,2 amoniakem 17,5% RS ...

str. 1190 (E) Carbonei dioxidum

Odstavec Voda, poslední řádek zdola:

současný text: Nejvýše 60 ml/m^3; ...

nový text: Nejvýše 67 ml/m^3; ...

Odstavec Vodní pára, 1. řádek:

současný text: Nejvýše 60 ml/m^3; ...

nový text: Nejvýše 67 ml/m^3; ...

str. 1223 Cefazolinum natricum

Odstavec Zkoušky totožnosti B., 3. řádek:

současný text:... roztok je hnědočervený ...

nový text: ... roztok je žlutý ...

str. 1270 (E) Chlorali hydras

Odstavec Vlastnosti, 1. a 2. řádek:

současný text: ... snadno rozpustný v lihu 96% a v etheru.

nový text: ...snadno rozpustný v lihu 96%.

str. 1271 (E)

Odstavec Roztok S:

současný text: 2,5 g se rozpustí ve vodě prosté oxidu uhličitého R a zředí se jí na 25 ml.

nový text: 3,0 g se rozpustí ve vodě prosté oxidu uhličitého R a zředí se jí na 30 ml.

Odstavec Těžké kovy, 1. řádek:

současný text: 7,5 ml roztoku S se zředí vodou R na 15 ml. ...

nový text: 10 ml roztoku S se zředí vodou R na 20 ml....

str. 1283 (E) Chlordiazepoxidi hydrochloridum

současný text:... chromatogramu porovnávacího roztoku (c) (0,5 %)...

nový text: ... chromatogramu porovnávacího roztoku (c) (0,1 %) ...

současný text: ... (0,5 %) ...

nový text: ... (0,1 %) ...

str. 1285 (E) Chlordiazepoxidum

současný text:... chromatogramu porovnávacího roztoku (c) (0,5 %)...

nový text: ... chromatogramu porovnávacího roztoku (c) (0,1 %)...

současný text:... chromatogramu porovnávacího roztoku (a) (0,25 %) ...