Vyhláška Ministerstva zdravotnictví, kterou se stanoví požadavky na jakost, postup při přípravě, zkoušení, uchovávání a dávkování léčiv (Český lékopis 1997)

Typ Vyhláška

Publikace 1998-01-15

Naposledy aktualizováno 2001-02-15

Stav Platný

Zdroj e-Sbírka

článků 3

Označení*	Předmět	Popis	Rozměry**
A	vstupní hrdlo	upravená baňka s kulatým dnem	50 ml
vstupní otvor se zábrusem	29/32
kónická výpust se zábrusem	29/32
délka od vstupu k zakulacení	95
B, G	vodorovná kovová přepážka	kruhová kovová deska
průměr	120
tloušťka	viz tab. tab. 2.9.18-3
C, H	tryska	kovová trubice zašroubovaná do kovové přepážky, zajištěná těsněním, s leštěným vnitřním povrchem	viz tab. tab. 2.9.18-3
D	odlučovací deska	disk ze slinutého skla, porozita O
průměr	viz tab. 2.9.18-3
E	skleněný válec	skleněná leštěná trubička
výška včetně těsnění	46
vnější průměr	100
tloušťka stěny	3,5
kontrolní okénko (F), průměr	18
J	kovový rám	kruhový rám profilu L se zářezem
vnitřní průměr	pro zachycení odluč. desky
výška	4
tloušťka horizontální části	0,5
tloušťka vertikální části	2
K	drát	ocelový drát spojující kovový rám a objímku (dva pro každý rám)

průměr	1
L	objímka	kovová objímka šroubem připojená k trysce

vnitřní průměr	vhodný k upevnění trysky
výška	6
tloušťka	5
N	svorník	kovový svorník se 6 páry matic
délka	157
průměr	4
P	kroužek O	gumový kroužek
průměr	66,34
tloušťka	2,62
R	držák filtru	kovové pouzdro s podstavcem a výpustí	viz obr. 2.9.18-6
S	podpěra filtru	perforovaná kovová destička
průměr	65
průměr otvoru	3
vzdálenost mezi středy otvorů	4

^* Vztahuje se na obr. 2.9.18-4 až 2.9.18-6.

^** Rozměry v milimetrech, pokud není uvedeno jinak.

Tab. 2.9.18-3 Rozměry^1) trysky s usazovací deskou přístroje C

Druh	Označení2)	1. patro	2. patro	3. patro	Filtrační patro (4.)
vzdálenost	1	9,5	5,5	4,0	n3)
	2	26	31	33	0
	3	8	5	5	5
	4	3	3	3	n
	5	0	3	3	3
	64)	90	25	25	25
průměr	c	25	14	8	14
	d	50	30	20	n
	e	27,9	16,5	10,5	n
	f	32	22	14	22
	g	27,5	21	13	21
poloměr5)	r	16	22	27	0
	s	46	46	46	n
	t	n	50	50	50
úhel (konus)	α	2,86°	26,5°	26,5°	26,5°
		(1/10)	(1/2)	(1/2)	(1/2)

^1)^ Rozměry v milimetrech, pokud není uvedeno jinak.

^2)^ Vztahuje se k obr. 2.9.18-5.

^3)^ n: nevztahuje se na tuto položku.

^4) včetně těsnící vložky

^5)^ Vztahuje se na střed komory.

Postup pro tlakové inhalátory

Na každé ze třech horních pater přístroje se odměří 20 ml vhodného rozpouštědla. Na čtvrté patro se vloží vhodný filtr a přístroj se sestaví. Na konec vstupního hrdla se upevní vhodný spojovací nástavec (adaptér) tak, aby aplikátor ventilu byl po zasunutí ve vodorovné poloze shodné s osou hrdla a aby celý inhalátor byl v postavení odpovídajícím předpokládanému použití. Výpust přístroje se spojí s vhodným odsávacím zařízením a průtok vzduchu přístrojem se upraví tak, aby vstupem do hrdla procházelo (60 ± 5) litrů vzduchu/min. Pak se průtok vzduchu vypne.

Dávkovací ventil se připraví k činnosti třepáním inhalátorem do pobu 5 s a jednorázovým odstříknutím. Nejméně po 5 s se opět inhalátorem třepe a opět se odstříkne jedna dávka. To se pak opakuje ještě třikrát.

Při vlastní zkoušce se tlakovým inhalátorem třepe po dobu asi 5 s, zapne se k přístroji připojené odsávací zařízení, konec aplikátoru ventilu se zasune do spojovací části a hned nato se vystříkne jedna dávka. Sestavený inhalátor se pak vyjme ze spojovacího nástavce přístroje, opět se jím třepe 5 s a po opětném zasunutí aplikátoru ventilu do spojovacího nástavce se vystříkne další dávka. Celý postup se opakuje ještě osmkrát, vždy po protřepání mezi jednotlivými dávkami. Po vystříknutí desáté dávky se počká asi 5 s a odsávací zařízení se vypne.

Čtvrté patro přístroje se rozebere, opatrně se vyjme filtr, vloží se do nádobky s rozpouštědlem a účinná složka se rozpouštědlem vyextrahuje. Pak se z přístroje vyjme vstupní hrdlo a spojovací nástavec pro aplikátor, rovněž se vloží do nádobky s rozpouštědlem a účinná složka se vyextrahuje. Vnitřek trubky vedoucí na první patro se propláchne rozpouštědlem, které je na prvním patře. To se pak nechá stéci na první patro zpět. Účinná složka se potom vyextrahuje i z vnitřních stěn a ze sběrných desek všech tří horních pater přístroje vždy do roztoku, který je na příslušném patře, tak, že se přístroj naklání a otáčí, přičemž je třeba dbát na to, aby tekutina nepřetekla na jiné patro.

Za použití vhodné analytické metody se stanoví množství účinné složky obsažené v každém z pěti objemů rozpouštědla. Použitá metoda má přitom umožnit provedení korekce na odpařené rozpouštědlo.

Vypočte se hmotnost usazené účinné složky, která se po vystříknutí dávky zachytila na patře 4, na patrech 3 + 4, na patrech 2 + 3 + 4, na patrech 1 + 2 + 3 + 4 a na patrech 1 + 2 + 3 + 4 + ve vstupním hrdle + na spojovacím nástavci (celková dávka, která se dostala do přístroje vystříknutím).

Lze též provést analýzu pouze dvou objemů rozpouštědla, totiž ze třetího a čtvrtého patra, a pak stanovit množství účinné složky zachycené při vystříknutí na patrech 3 + 4 a výsledky vyjádřit v procentech vztažených na dávku uvedenou v označení na obalu.

Postup pro inhalátory prášku

Do každého ze tří horních pater přístroje se odměří 20 ml vhodného rozpouštědla. Na čtvrté patro se vloží vhodný filtr a přístroj se sestaví. Na konec vstupního hrdla se upevní vhodný spojovací nástavec (adaptér) tak, aby aplikátor inhalátoru byl po zasunutí ve vodorovné poloze shodné s osou hrdla a aby celý inhalátor byl v postavení odpovídajícím předpokládanému použití. Před napojením inhalátoru se výpust přístroje spojí s vhodným odsávacím zařízením a průtok vzduchu přístrojem se upraví tak, aby vstupem do hrdla procházelo (60 ± 5) litrů vzduchu/min. Pak se průtok vzduchu vypne.

Inhalátor se připraví k použití a jeho aplikátor se připojí k přístroji pomocí vhodného spojovacího nástavce (adaptéru). Pak se na 5 s zapne odsávací zařízení. Odsávací zařízení se pak vypne a inhalátor se vyjme. To se potom opakuje pro dalších devět dávek.

Čtvrté patro přístroje se rozebere, opatrně se vyjme filtr, vloží se do nádobky s rozpouštědlem a účinná složka se rozpouštědlem vyextrahuje. Pak se z přístroje vyjme přístupní hrdlo a spojovací nástavec pro aplikátor, rovněž se vloží do nádobky s rozpouštědlem a účinná složka se vyextrahuje. Vnitřek trubky vedoucí na první patro se propláchne rozpouštědlem, které je na prvním patře. To se pak nechá stéci zpět na patro. Účinná složka se pak vyextrahuje i z vnitřních stěn a sběrných desek všech třech horních pater přístroje vždy do roztoku, který je na příslušném patře tak, že se přístroj naklání a otáčí, přičemž je třeba dbát na to, aby tekutina nepřetekla na jiné patro.

Za použití vhodné analytické metody se stanoví množství účinné složky obsažené v každém z pěti objemech rozpouštědla. Použitá metoda má umožnit provedení korekce na odpařené rozpouštědlo. To může zahrnovat použití vnitřního standardu nebo použití kvantitativního přenosu, po němž následuje zředění na stanovený objem.

Vypočte se hmotnost usazené účinné složky, která se po vystříknutí dávky zachytila na patře 4, na patrech 3 + 4, na patrech 2 + 3 + 4, na patrech 1 + 2 + 3 + 4 a na patrech 1 + 2 + 3 + 4 + ve vstupním hrdle + ve spojovacím nástavci (celková dávky, která se dostala do přístroje vystříknutím).

Lze též provést analýzu pouze dvou objemů rozpouštědla, ze třetího a ze čtvrtého patra, a množství účinné složky zachycené po vystříknutí na patrech 3 + 4 vyjádřit v procentech vztažených na dávku uvedenou v označení na obalu.

Přístroj D (vícestupňový kaskádový odlučovač)

Vhodnou sestavu vícestupňového kaskádového odlučovače, na který se vztahuje níže uvedený text, ukazuje obr. 2.9.18-7. Může se však použít i jiného vhodného přívodu.

[image omitted]

Obr. 2.9.18-7 Přístroj D pro aerodynamické stanovení jemných částic

Rozměry v milimetrech

Tab. 2.9.18-4 Součásti přístroje D

Označení	Předmět	Popis	Rozměry*
A	nástavec pro aplikátor	upravený gumový nástavec pro aplikátor s ventilem
B	hrdlo**	upravená kulatá baňka	50 ml
		zabroušené skleněné hrdlo	29/32
C	nástavec	plastická trubička
D	vícestupňový kaskádový odlučovač	popis výrobce

^* Rozměry v milimetrech, pokud není uvedeno jinak.

^** Vhodný vstupní otvor je na obr. 2.9.18-7. Je však možné použít různou úpravu.

Postup pro tlakové inhalátory

Sestaví se vícestupňový kaskádový odlučovač a ověří se, zda je celý systém vzduchotěsný. Pak se připojí odsávací zařízení a průtok vzduchu přístrojem se upraví tak, že se měří průtok při vstupu do hrdla, jak je to předepsáno pro daný přístroj. Odsávací zařízení se vypne.

K zabroušené skleněné objímce na konci hrdla přístroje se připojí tvarově přizpůsobený nástavec tak, že aplikátor ventilu bude po zasunutí do nástavce ve stejné linii s horizontální osou hrdla a jeho otevřený konec pro připojení nádobky bude směřovat nahoru ve svislé rovině shodné s celým přístrojem.

Dávkovači ventil se připraví k činnosti třepáním po dobu 5 s a odstříknutím jedné dávky. Přibližně po 5 s se znovu třepe a odstříkne. To se opakuje ještě třikrát.

Pak se inhalátorem třepe asi 5 s, zapne se odsávací zařízení přístroje, aplikátor se zasune do těsnícího nástavce a hned se vystříkne jedna dávka. Sestavený inhalátor se potom oddělí od nástavce, protřepává se opět asi 5 s, znovu se připojí konec aplikátoru k těsnícímu nástavci přístroje a opět se vystříkne. Celý proces se opakuje ještě osmkrát, přičemž se pokaždé mezi vystříknutím dávky inhalátorem třepe. Po desáté dávce se počká alespoň 5 s a odsávací zařízení se vypne. Přístroj se pak rozebere.

Gumový těsnící nástavec a vnitřek hrdla se promyjí vhodným rozpouštědlem a shromáždí se promývací tekutina.

Usazenina na každém patře se rovněž opláchne vhodným rozpouštědlem a obsah účinné složky se stanoví pro každé patro a pro hrdlo.

Postup pro inhalátory prášku

Je-li to třeba, pokryje se každá deska vhodnou tekutinou, například silikonovým olejem. Vícestupňový kaskádový odlučovač se připojí k vhodnému předřazenému separátoru a ověří se, zda je celý systém vzduchotěsný. Aniž by byl připojen inhalátor, spojí se přístroj s odsávacím zařízením a průtok vzduchu přístrojem se upraví tak, aby při vstupu do hrdla odpovídal požadavkům kladeným na přístroj. Odsávací zařízení se potom vypne.

Inhalátor se připraví k použití a jeho aplikátor se napojí na přístroj pomocí vhodného těsnícího nástavce. Pak se na 5 s zapne odsávací zařízení. To se potom vypne a inhalátor se vyjme. Celý postup se opakuje pro dalších devět dávek. Nato se přístroj rozebere.

Zbytky zachycené na jednotlivých odlučovacích patrech se vypláchnou vhodným rozpouštědlem. Obsah účinné složky se pak stanoví samostatně pro každé patro a pro hrdlo přístroje.

2.9.19 Hodnocení kontaminace částicemi pod hranicí viditelnosti

Podstata zkoušky. K hodnocení částic menších, než jsou částice viditelné, se použije vhodný přístroj, který na principu blokování světla umožňuje automatické stanovení velikosti částic přítomných v roztoku a počtu částic podle velikosti.

Přístroj se kalibruje disperzemi sférických částic CRL známých velikostí mezi 5 µm a 25 µm. Tyto standardní částice se dispergují ve vodě prosté částic R a je nutné dát pozor, aby nedošlo k jejich shlukování.

Hodnocená kontaminace injekcí a infuzí je tvořena nezáměrně přítomnými cizorodými, pohyblivými a nerozpuštěnými částicemi, jinými než plynové bubliny v roztocích.

Obecná opatření. Zkouška se provádí za podmínek omezujících kontaminaci částicemi, přednostně ve skříni s laminárním prouděním vzduchu.

Čisté laboratorní sklo prosté částic lze získat pečlivým vymytím potřebného skla a filtračního zařízení bez membránových filtrů teplým roztokem detergentu a propláchnutím velkým množstvím vody R, aby se odstranily všechny stopy detergentu. Bezprostředně před vlastním použitím se omyje nádobí a příslušné části zařízení shora dolů, nejdříve zvenku a pak zevnitř vodou prostou částic R. Se zkoušeným přípravkem se manipuluje opatrně, aby se nevnesly vzduchové bubliny, zejména při přemístění části přípravku do nádoby, v níž se uskutečňuje měření.

K ověření vhodnosti prostředí, v němž se zkouška uskutečňuje, čistoty nádob a kvality použité vody prosté částic R se uskuteční kontrolní zkouška. Při ní se hodnotí kontaminace částicemi v pěti vzorcích po 5 ml vody prosté částic R níže popsanou metodou. Jestliže počet částic velikosti 10 (µm a větších přesahuje 25 pro spojených 25 ml, provozní podmínky zkoušky a další opatření nejsou dostatečné. Přípravné práce je nutné opakovat až do vyhovujících výsledků kontrolní zkoušky.

Postup zkoušky. Obsah vzorku v obalu se promíchá pětinásobným převrácením. Je-li třeba, opatrně se sejme pojistný uzávěr. Obal se zvnějšku očistí proudem vody prosté částic R. Odstraní se uzávěr, aniž by došlo ke kontaminaci hodnoceného obsahu. Plynové bubliny z přípravku se odstraní dvouminutovým stáním.

Odeberou se čtyři dávky, každá o objemu nejméně 5 ml a spočítá se počet částic o velikosti stejné nebo větší, jako je uvedeno v příslušném článku.

Hodnocení. Z hodnocení se vyřadí výsledek získaný u první dávky a vypočte se průměrný počet částic ve zkoušeném přípravku.

2.9.20 Hodnocení kontaminace viditelnými částicemi

Podstata zkoušky. Zkouška umožňuje jednoduchou detekci viditelných částic za níže popsaných podmínek. Provádí se ve shodě s ustanoveními SVP.

Hodnocená kontaminace injekcí a infuzí je tvořena nezáměrně přítomnými cizorodými, pohyblivými a nerozpuštěnými částicemi, jinými než plynové bubliny v roztocích.

Zařízení. Zařízením, viz obr. 2.9.20-1, je pozorovací jednotka, kterou tvoří následující části:

matná černá deska o příslušné velikosti upevněná ve svislé poloze,

neoslňující bílá deska o příslušné velikosti upevněná ve svislé poloze vedle černé desky,

nastavitelný držák osvětlení s vhodným stínítkem, zdroj bílého světla a vhodný difuzor (pozorovací světlený zdroj se dvěma zářivkami 13 W, vhodná délka zářivky je 525 mm). Intenzita osvětlení v místě pozorování je udržována v rozmezí 2000 luxů až 3750 luxů, vyšší hodnoty jsou vhodnější pro nádoby z barevného skla a plastů.

[image omitted]

Obr. 2.9.20-1 Zařízení pro pozorování viditelných částic

Postup zkoušky. Opatrně se rozvíří obsah každé pozorované nádoby nebo se nádoba opatrně obrátí, aby se netvořily vzduchové bubliny, a obsah se pozoruje asi 5 s proti bílé desce. Celý postup se opakuje před černou deskou.

2.9.21 Mikroskopické hodnocení kontaminace částicemi

Podstata zkoušky. Zkouška využívající mikroskopické pozorování představuje kvalitativní metodu sloužící k identifikaci přítomných částic a ke stanovení jejich charakteristik. Výsledky mohou vést k určení původu částic a výrobce pak může přijmout opatření k zamezení kontaminace těmito částicemi.

Částicová kontaminace injekcí a infuzí je tvořena nezáměrně přítomnými cizorodými, pohyblivými a nerozpuštěnými částicemi, jinými než plynové bubliny v roztocích.

Obecná opatření. Jednotlivé práce se uskutečňují ve skříni s laminárním prouděním vzduchu.

Příprava materiálů. Použité sklo a filtrační zařízení, kromě membránových filtrů, se pečlivě omyje teplým roztokem detergentu a pak se pečlivě opláchne dostatečným množstvím vody R k odstranění všech stop detergentu. Těsně před vlastním použitím se každé zařízení od shora dolů, nejprve zvenku a pak zevnitř opláchne vodou prostou částic R

Přístroje. Použije se vakuové (podtlakové) filtrační zařízení z nerezové oceli nebo ze skla a membránový, mřížkovaný filtr vhodné barvy a velikosti pórů.

K pozorování lze použít binokulární mikroskop s vybavením:

achromatický objektiv se zvětšením 10krát,

okuláry se zvětšením 10krát, z nichž alespoň jeden je vybaven nitkovou sítí nebo jiným vhodným zařízením umožňujícím změření částic o velikosti 10 µm nebo větších,

osvětlovací systém k pozorování v dopadajícím nebo odraženém světle,

objektivní mikroměřítko ke kalibraci okulárové nitkové sítě.

Postup zkoušky

Příprava membránového filtru a filtračního zařízení. Nálevka a spodní část držáku filtru se opláchne vodou prostou částic R. Membránový filtr se uchopí předem omytými chemickými kleštěmi a opláchne se z obou stran vodou prostou částic R. Filtr je přitom držen ve svislé poloze a proudem vody se přejíždí dozadu a dopředu a shora dolů, aby se odstranily všechny částice. Opláchnutý filtr se vloží mřížkováním nahoru a dobře vystředěně na spodní část držáku filtru. Opatrně, bez klouzání po mřížkované straně membránového filtru, se připevní filtrační nálevka ke spodní části filtračního zařízení. Sestavená filtrační jednotka se obrátí nálevkou dolu a po dobu asi 15 s se oplachuje vnitřek nálevky a povrch filtru proudem vody prosté částic R. Filtrační jednotka se nasadí na filtrační baňku.

Filtrace vzorku. 25 ml homogenizovaného vzorku se vleje do filtrační nálevky a nechá asi 1 min odstát. V baňce se vytvoří podtlak a vzorek se přefiltruje. Po opatrném zrušení vakua se opláchnou vnitřní stěny nálevky proudem vody prosté částic R. Je třeba dát pozor, aby proud vody nezasahoval přímo povrch filtru. Když oplachová vody přestane vířit, přefiltruje se opět pomocí podtlaku. Vakuum se ještě chvíli ponechá k oschnutí filtru a pak se podtlak zruší. Opatrně se odstraní nálevka, filtr se uchopí chemickými kleštěmi omytými vodou prostou částic R a vloží do čisté Petriho misky. Na dolní část misky se vloží víčko tak, aby zůstala částečně odkryta, a filtr, ve skříni s laminárním prouděním vzduchu tak, aby mohl oschnout a nepomačkal se. Pak se miska položí na stolek mikroskopu a podle níže uvedeného návodu se sledují částice nacházející se na membránovém filtru.

Příprava kontrolního vzorku. Kontrolní vzorek se připravuje za stejných podmínek jako zkoušený vzorek a získá se po filtraci 25 ml vody prosté částic R ve filtračním zařízení.

Kalibrace mikroskopu. Nitková síť se kalibruje pomocí objektivního mikroměřítka (se známou velikostí dílků).

Stanovení. Vzorek se vyšetřuje vizuálním pozorováním nebo pomocí elektronického zapisovače (záznamu). Celý povrch filtru se pozoruje při stonásobném zvětšení a osvětlení pod dopadajícím nebo održeným světlem. Částice se počítají a zařazují do předem zvolených velikostních tříd, ≥ 10 μm. V každé třídě se odpočítá počet částic v kontrolním vzorku od počtu částic v hodnoceném vzorku. Obsahuje-li kontrolní vzorek více než pět částic velikosti 25 μm nebo větších, jsou provozní podmínky zkoušky nevyhovující a zkoušku je nutné opakovat, včetně přípravných prací.

Hodnocení

Kde lze, určí se typ nalezených částic a jejich charakteristiky. V případě potřeby se zaznamenají počty nalezených částic.

3 Obalový materiál a obaly

3.1 Materiály používané pro výrobu obalů

Na výrobu obalů pro farmaucetické použití se používají materiály popsané dále. Materiály neuvedené v lékopise jsou v každém jednotlivém případě schvalovány oprávněnou autoritou v rámci příslušného řízení (registračního, schvalovacího) přípravku v daném obalu.

3.1.1 Materiály na bázi měkčeného polyvinylchloridu pro obaly na lidskou krev a krevní složky a pro obaly na vodné roztoky k intravenózní infuzi

Materiály na bázi měkčeného polyvinylchloridu obsahují kromě vysokomolekulárního polymeru, který se získá polymerizací vinylchloridu, ještě různé přísady.

Materiály na bázi měkčeného polyvinylchloridu pro obaly (vaky) na krev a krevní složky a pro obaly (vaky) na vodné roztoky k intravenózní infuzi jsou definovány povahou a poměry složek použitých při jejich výrobě.

Obsahují nejméně 55 % polyvinylchloridu a mohou obsahovat tyto přísady:

nejvýše 40 % bis(2-ethylhexyl)ftalatu,

nejvýše 1 % oktanoatu zinečnatého (2-ethylhexanoatu zinečnatého),

nejvýše 1 % stearanu vápenatého nebo stearanu zinečnatého nebo 1 % jejich směsi,

nejvýše 1 % N,N’ -diacylethylendiaminů (acylem je zejména palmitoyl a stearoyl),

nejvýše 10 % jednoho z následujících epoxidovaných olejů nebo 10 % jejich směsi:

epoxidovaný sójový olej s obsahem oxiranového kyslíku 6 % až 8 % a číslem jodovým nejvýše 6,

epoxidovaný lněný olej s obsahem oxiranového kyslíku nejvýše 10 % a číslem jodovým nejvýše 7.

K polymeru se nepřidává žádný antioxidant.

Pro barvení polymeru se použije pouze přísada ultramarínové modři. Žádné barvivo se nepřidává do polyvinylchloridu na výrobu obalů pro krev a krevní složky.

Vlastnosti

Prášek, kuličky, granule nebo průsvitné fólie různé tloušťky, bezbarvé až světle žluté.

Zkoušky totožnosti

V případě potřeby se vzorky zkoušeného materiálu rozřežou na kousky, jejichž největší rozměr nepřevyšuje 1 cm.

Ke 2,0 g zkoušeného materiálu se přidá 200 ml etheru prostého peroxidických látek R a vaří se 12 h pod zpětným chladičem. Zbytek (B) a roztok (A) se oddělí filtrací.

Roztok (A) se odpaří do sucha za sníženého tlaku ve vodní lázni při 30 °C. Zbytek po odpaření se rozpustí v 10 ml toluenu R (roztok A1). Zbytek (B) se rozpustí zahříváním na vodní lázni pod zpětným chladičem v 60 ml dichlorethanu R a zfiltruje se. Filtrát se přidá po kapkách a za silného třepání k 600 ml heptanu R zahřátého téměř k varu. Horká směs se zfiltruje horkým filtrem, aby se oddělil koagulát (B1) a organický roztok. Organický roztok se ochladí na pokojovou teplotu, oddělí se vzniklá sraženina (B2) a zfiltruje se zváženým filtrem ze slinutého skla (40).

A. Koagulát B1, se rozpustí v 30 ml tetrahydrofuranu R^a za stálého třepání se přidá po malých dávkách 40 ml ethanolu R. Filtrací se oddělí sraženina (B3) a suší se ve vakuu při teplotě nejvýše 50 °C nad oxidem fosforečným R nebo chloridem vápenatým bezvodým R. Několik miligramů sraženiny B3 se rozpustí v 1 ml tetrahydrofuranu R. Několik kapek získaného roztoku se nanese na destičku chloridu sodného a odpaří se do sucha v sušárně při teplotě 100 °C až 105 °C. Infračervené absorpční spektrum (2.2.24) vysušené látky odpovídá spektru polyvinylchloridu, CRL.

B. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vrstvy silikagelu G R.

Zkoušený roztok. Použije se roztok A1.

Porovnávací roztok. 0,8 g bis(2-ethylhexyl)ftalatu CRL se rozpustí v toluenu R a zředí se jím na 10 ml.

C. Infračervené absorpční spektrum (2.2.24) zbytku získaného ve zkoušce Bis(2-ethylhexyl)ftalat odpovídá spektru bis(2-ethylhexyl)ftalatu CRL.

Zkoušky na čistotu

Roztok S1. 5,0 g se převede do spalovací baňky, přidá se 30 ml kyseliny sírové R a zahřívá se do vzniku černé sirupovité hmoty. Ochladí se a opatrně se přidá 10 ml peroxidu vodíku koncentrovaného R. Směs se mírně zahřeje, nechá se ochladit a přidá se 1 ml peroxidu vodíku koncentrovaného R; opakuje se střídavé odpařování a přidávání peroxidu vodíku do získání bezbarvé tekutiny. Objem tekutiny se sníží asi na 10 ml, ochladí se a zředí vodou R na 50,0 ml.

Roztok S2. 25 g se převede do baňky z borokřemičitého skla, přidá se 500 ml vody R a hrdlo baňky se překryje hliníkovou fólií nebo kádinkou z borokřemičitého skla. Zahřívá se 20 min v autoklávu na (121 ± 2) °C. Po zchladnutí se roztok sleje.

Vzhled roztoku S2. Roztok je čirý (2.2.1) a bezbarvý (2.2.2, Metoda II).

Kysele nebo zásaditě reagující látky. Ke 100 ml roztoku S2 se přidá 0,15 ml indikátoru směsného BMF RS. Ke změně zbarvení na modré se spotřebuje nejvýše 1,5 ml hydroxidu sodného 0,01 mol/l VS. Ke 100 ml roztoku S2 se přidá 0,2 ml oranže methylové RS. K dosažení počátku barevného přechodu se spotřebuje nejvýše 1,0 ml kyseliny chlorovodíkové 0,01 mol/l VS.

Absorbance (2.2.25). 100 ml roztoku S2 se odpaří do sucha. Zbytek se rozpustí v 5 ml hexanu R. Absorbance při 250 nm až 310 nm je nejvýše 0,25.

Redukující látky. Zkouška se provádí do 4 h od přípravy roztoku S2. Ke 20 ml roztoku S2 se přidá 1 ml kyseliny sírové zředěné RS a 20,0 ml manganistanu draselného 0,002 mol/l VS. Vaří se pod zpětným chladičem 3 min a rychle se ochladí. Přidá se 1 g jodidu draselného R a ihned se titruje thiosíranem sodným 0,01 mol/l VS za použití 0,25 ml škrobu RS jako indikátoru. Provede se slepá zkouška s 20 ml vody na injekce R. Rozdíl mezi spotřebami odměrného roztoku je nejvýše 2,0 ml.

Primární aromatické aminy. Ke 2,5 ml roztoku A1 připraveného pro zkoušky totožnosti se přidá 6 ml vody R a 4 ml kyseliny chlorovodíkové 0,1 mol/l VS. Důkladně se protřepe, organická vrstva se oddělí a odstraní se. K vodné vrstvě se přidá 0,4 ml čerstvě připraveného roztoku dusitanu sodného R (10 g/l). Promíchá se a nechá 1 min stát. Přidá se 0,8 ml roztoku amidosíranu amonného R (25 g/l), nechá se stát 1 min a přidá se 2 ml roztoku naftylethylendiamoniumdichloridu R (5 g/l). Po 30 min není zbarvení roztoku intenzivnější než zbarvení porovnávacího roztoku připraveného současně a stejným způsobem za použití 1 ml roztoku naftylaminu R (0,01 g/l) v kyselině chlorovodíkové 0,1 mol/l RS, 5 ml vody R a 4 ml kyseliny chlorovodíkové 0, mol/l RS místo vodné vrstvy (20 μg/g).

Bis(2-ethylhexyl)ftalat. Hodnotí se chromatogram ze zkoušky Epoxidované oleje v ultrafialovém světle při 254 nm a vyznačí se na vrstvě silikagelu místo odpovídající bis(2-ethylhexyl)ftalatu. Silikagel z vyznačeného místa se sejme a protřepe se 40 ml etheru R. Kvantitativně se zfiltruje a odpaří do sucha; zbytek po odpaření je nejvýše 40 mg.

N,Nˊ-diacylethylendiaminy. Sraženina B2 získaná při zkouškách totožnosti se v odváženém filtru ze slinutého skla (40) promyje ethanolem R, suší se do konstantní hmotnosti nad oxidem fosforečným R a zváží se; zbytek váží nejvýše 20 mg.

Infračervené absorpční spektrum (2.2.24) zbytku odpovídá spektru N,N -diacylethylendiaminů CRL.

Epoxidované oleje. Provede se tenkovrstvá chromatografie za použití vrstvy silikagelu G R o tloušťce 1 mm.

Na vrstvu se do pruhu (30 mm x 3 mm) nanese 0,5 ml roztoku A1 získaného při zkouškách totožnosti a vyvíjí se toluenem R po dráze 15 cm. Vrstva se opatrně vysuší a vystaví se na 5 min parám jodu. Na chromatogramu se vyznačí pruh s hodnotou RF 0, případně i druhý pruh s hodnotou RF 0,7, které odpovídají epoxidovaným olejům. Silikagel na vyznačeném místě odpovídající pásu, případně pásům se sejme. Podobně se sejme silikagel v odpovídajícím místě jako kontrolní vzorek. Oba vzorky se 15 min třepou odděleně se 40 ml methanolu R. Oba zbytky se zfiltrují, vysuší a zváží. Rozdíl hmotností je nejvýše 10 mg.

Zaznamenají se infračervená absorpční spektra (2.2.24) obou zbytků. Spektrum zbytku zkoušeného vzorku odpovídá spektru epoxidovaného oleje CRL nebo epoxidovaného lněného oleje CRL nebo jejich směsi. V případě potřeby se berou v úvahu absorpční maxima kontrolního vzorku.

Vinylchlorid. Nejvýše 1 μg/g; stanoví se head space plynovou chromatografií (2.2.28) za použití etheru R jako vnitřního standardu.

Roztok vnitřního standardu. 10 μl etheru R se přidá mikrostříkačkou do 20,0 ml dimethylacetamidu R tak, aby špička jehly byla ponořena do rozpouštědla. Těsně před použitím se roztok zředí dimethylacetamidem R 1 : 1000.

Zkoušený roztok. 1,000 g zkoušeného materiálu se přenese do lahvičky pro opakovaný odběr na 50 ml a přidá se 10,0 ml roztoku vnitřního standardu. Lahvička se uzavře, uzávěr se zajistí a protřepe se, aniž by došlo ke smočení zátky kapalinou. Lahvička se temperuje 2 h ve vodní lázni při (60 ± 1) °C.

Základní roztok vinylchloridu. Připravuje se v digestoři. 50,0 ml dimethylacetamidu R se přenese do lahvičky na 50 ml. Lahvička se uzavře a zátka se zajistí. Lahvička se zváží s přesností 0,1 mg. Polyethylenová nebo polypropylenová injekční stříkačka na 50 ml se naplní plynným vinylchloridem R. Plyn se nechá ve stříkačce asi 3 min, stříkačka se vyprázdní a opět se naplní 50 ml plynného vinylchloridu R. Na stříkačku se nasadí injekční jehla a objem plynu ve stříkačce se zmenší z 50 ml na 25 ml. Těchto 25 ml vinylchloridu se pomalu nastříkne do lahvičky za opatrného třepání tak, aby nedošlo ke smočení jehly kapalinou. Lahvička se opět zváží. Přírůstek hmotnosti je asi 60 mg (1 μl takto připraveného roztoku obsahuje asi 1,2 μg vinylchloridu).

Standardní roztok vinylchloridu. K 1 objemovému dílu základního roztoku vinylchloridu se přidají 3 objemové díly dimethylacetamidu R.

Porovnávací roztoky. Do šesti lahviček pro opakovaný odběr na 50 ml se přenese po 10,0 ml roztoku vnitřního standardu. Lahvičky se uzavřou a zátky se zajistí. Do pěti lahviček se jednotlivě nastříkne 1 μl, 2 μl, 3 μl, 5 μl a 10 μl standardního roztoku vinylchloridu. Šest takto připravených roztoků obsahuje tedy 0 μg, asi 0,3 μg, asi 0,6 μg, asi 0,9 μg, asi 1,5 μg a asi 3 μg vinylchloridu. Lahvičky se opatrně protřepou tak, aby nedošlo ke smočení uzávěru roztokem, a temperují se 2 h ve vodní lázni při (60 ± 1) °C.

Chromatografický postup se provádí obvykle za použití:

nerezové ocelové kolony délky 3 m a vnitřního průměru 3 mm naplněné křemelinou silanizovanou pro plynovou chromatografii R, impregnovanou 5 % dimethylstearamidu R a 5 % makrogolu 400 R,

dusíku pro chromatografii R jako nosného plynu při průtokové rychlosti 30 ml/min,

plamenoionizačního detektoru.

Teplota kolony se udržuje na 45 °C, teplota nástřikového prostoru na 100 °C a teplota detektoru na 150 °C.

Provede se head space nástřik po 1 ml z každé lahvičky pro opakovaný odběr. Vypočte se obsah vinylchloridu.

Celkový fosfor. 0,25 g se žíhá v platinovém kelímku s 0,2 g uhličitanu sodného bezvodého R a 50 mg dusičnanu draselného R. Po ochlazení se zbytek rozvolní vodou R a přenese se do 50ml odměrné baňky. Kelímek se vypláchne vodou R, která se přidá do odměrné baňky. K roztoku se přidává roztok kyseliny sírové R (60 %), dokud roztok šumí. Když roztok vyšumí, přidá se 25 ml zkoumadla molybdenan-vanadičného R a zředí se vodou R na 50,0 ml. Žluté zbarvení zkoušeného roztoku není intenzivnější než zbarvení porovnávacího roztoku připraveného současně smícháním 0,5 ml roztoku dihydrogenfosforečnanu draselného R (0,219 g/1000,0 ml), 10 ml vody R a 25 ml zkoumadla molybdenan-vanadičného R a zředěním vodou R na 50,0 ml (100 μg/g).

Baryum. 2,0 g se žíhají v křemenném kelímku. Zbytek se rozvolní 10 ml kyseliny chlorovodíkové R a na vodní lázni se odpaří do sucha. Tento zbytek se rozvolní dvěma dávkami po 1 ml vody destilované R. Zfiltruje se a přidají se 3 ml síranu vápenatého RS. Opalescence zkoušeného roztoku není intenzivnější než opalescence porovnávacího roztoku připraveného z 1,2 ml základního roztoku barya (50 μg Ba/ml), 0,8 ml vody destilované R a 3 ml síranu vápenatého RS (30 μg/g).

Kadmium. Nejvýše 0,6 μg Cd/g; stanoví se atomovou absorpční spektrometrií (2.2.23, Metoda I).

Zkoušený roztok. 10 ml roztoku S1 se odpaří do sucha. Zbytek se rozvolní 5 ml roztoku kyseliny chlorovodíkové R (10 ml/l), zfiltruje se a filtrát se zředí stejným roztokem kyseliny na 10,0 ml. Porovnávací roztoky. Připraví se ze základního roztoku kadmia (1 mg Cd/ml) zředěním roztokem kyseliny chlorovodíkové R (10 ml/l).

Změří se absorbance při 228,8 nm za použití kadmiové lampy s dutou katodou jako zdroje záření a plamene vzduch-acetylen.

Vápník. Nejvýše 700 μg Ca/g; stanoví se atomovou absorpční spektrometrií (2.2.23, Metoda I).

Zkoušený roztok. 2,0 g se žíhají v křemenném kelímku. Zbytek se rozvolní 10 ml kyseliny chlorovodíkové R a na vodní lázni se odpaří do sucha. Tento zbytek se rozvolní 5 ml vody R, zfiltruje se a filtrát se zředí vodou R na 25,0 ml.

Porovnávací roztoky. Připraví se ze základního roztoku vápníku (400 μg Ca/ml) zředěním vodou R.

Změří se absorbance při 422,7 nm za použití vápníkové lampy s dutou katodou jako zdroje záření a plamene vzduch-acetylen.

Těžké kovy (2.4.8). K 10 ml roztoku S1 se přidá 0,5 ml fenolftaleinu RS a hydroxidu sodného koncentrovaného RS, až roztok mírně zrůžoví, a zředí se vodou R na 25 ml. 12 ml tohoto roztoku vyhovuje limitní zkoušce A na těžké kovy (50 μg/g). Porovnávací roztok se připraví ze základního roztoku olova (2 μg Pb/ml).

Cín. K 10 ml roztoku S1 se přidá 0,3 ml kyseliny thioglykolové R a 30 ml vody R. Po smíchání se přidají 2 ml roztoku laurylsíranu sodného R (10 g/l) a 1 ml čerstvě připraveného roztoku dithiolu R (5 g/l) v ethanolu R a zředí se vodou R na 50 ml. Po 15 min není zbarvení roztoku intenzivnější než zbarvení porovnávacího roztoku připraveného současně stejným způsobem za použití 10 ml roztoku kyseliny sírové R (200 ml/l) a 6 ml základního roztoku cínu (5 μg Sn/ml) (30 μg/g).

Zinek. 1 ml roztoku S1 se zředí vodou R na 100 ml. K 10 ml roztoku se přidá 5 ml tlumivého roztoku acetatového o pH 4,4, 1 ml thiosíranu sodného 0,1 mol/l VS a 5,0 ml roztoku dithizonu R (10 mg/l) v chloroformu R a protřepe se. Po 2 min není fialové zbarvení spodní vrstvy zkoušeného roztoku intenzivnější než zbarvení spodní vrstvy porovnávacího roztoku připraveného současně stejným postupem za použití 2 ml základního roztoku zinku (10 μg Zn/ml) a 8 ml vody R (2 mg/g). Provede se slepá zkouška s 10 ml vody R. Zkoušku nelze hodnotit, jestliže spodní vrstva získaná při slepé zkoušce je zelená.

Zbytek po odpaření. 50 ml roztoku S2 se odpaří na vodní lázni do sucha a zbytek se suší v sušárně při 100 °C až 105 °C. Zbytek váží nejvýše 7,5 mg (0,3 %).

Stanovení obsahu polyvinylchloridu

S 50,0 mg se provede spalování organických látek v kyslíku (2.5.10). Spalné produkty jsou absorbovány do 20 ml hydroxidu sodného 1 mol/l RS. K získanému roztoku se přidá 2,5 ml kyseliny dusičné R, 10,0 ml dusičnanu stříbrného 0,1 mol/l VS, 5 ml síranu amonno-železitého RS2 a 1 ml dibutylftalatu R. Titruje se thiokyanatanem amonným 0,05 mol/l VS do červenožlutého zbarvení roztoku. Za stejných podmínek se provede slepá zkouška.

1 ml dusičnanu stříbrného 0,1 mol/l VS odpovídá 6,25 mg polyvinylchloridu.

3.1.2 Materiály na bázi měkčeného polyvinylchloridu pro hadičky používané v soupravách pro transfuzí krve a krevních složek

Obsahují nejméně 55 % polyvinylchloridu s bis(2-ethylhexyl)ftalatem jako změkčovadlem.

Vlastnosti

Téměř bezbarvý nebo světle žlutý materiál se slabým charakteristickým pachem. Při spalování vzniká hustý černý a štiplavý dým.

Zkoušky totožnosti

A. K 0,5 g se přidá 30 ml tetrahydrofuranu R. Zahřívá se 10 min za míchání na vodní lázni v digestoři. Materiál se zcela rozpustí. Za míchání se po kapkách přidává methanol R a vzniklá zrnitá sraženina se odfiltruje a vysuší při 60 °C. Změří se infračervené absorpční spektrum (2.2.24) sraženiny. 50 mg sraženiny se rozpustí ve 2 ml tetrahydrofuranu R a naleje se na sklíčko. Sklíčko se vysuší v sušárně při 80 °C, film se sejme a upevní v držáku spektrometru. Infračervené absorpční spektrum sraženiny se shoduje se spektrem polyvinylchloridu CRL.

B. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vrstvy silikagelu G R.

Zkoušený roztok. Ke 2 g zkoušeného materiálu se přidá 200 ml etheru prostého peroxidických látek R a vaří se 12 h pod zpětným chladičem. Filtrát se odpaří do sucha za sníženého tlaku na vodní lázni při 30 °C. Zbytek se rozpustí v 10 ml toluenu R.

Porovnávací roztok. 0,8g diethylhexylftalatu CRL se rozpustí v toluenu R a zředí se jím na 10 ml.

Na vrstvu se nanese odděleně po 5 μl každého roztoku a vyvíjí se toluenem R po dráze 15 cm. Vrstva se opatrně usuší a pozoruje se v ultrafialovém světle při 254 nm. Skvrna na chromatogramu zkoušeného roztoku odpovídá polohou a fluorescencí skvrně na chromatogramu porovnávacího roztoku. Vrstva se postříká roztokem fluoresceinu sodné soli R (0,5 g/l) a pozoruje se v ultrafialovém světle při 254 nm. Na startu chromatogramu zkoušeného roztoku je jedna skvrna.

Zkoušky na čistotu

Vzhled roztoku S2. Roztok je čirý (2.2.1) a bezbarvý (2.2.2, Metoda II). Je prakticky bez pachu. Vinylchlorid. Nejvýše 1 μg/g; stanoví se head space plynovou chromatografií (2.2.28) za použití etheru R jako vnitřního standardu.

Roztok vnitřního standardu. 10 μl etheru R se přidá injekční mikrostříkačkou do 20,0 ml dimethylacetamidu R tak, aby špička jehly byla ponořena do rozpouštědla. Těsně před použitím se roztok zředí dimethylacetamidem R 1 : 1000.

Základní roztok vinylchloridu. Připravuje se v digestoři. 50,0 ml dimethylacetamidu R se převede do lahvičky na 50 ml. Lahvička se uzavře a zátka se zajistí. Lahvička se zváží s přesností 0,1 mg. Polyethylenová nebo polypropylenová injekční stříkačka na 50 ml se naplní plynným vinylchloridem R. Plyn se nechá ve stříkačce asi 3 min, stříkačka se vyprázdní a opět se naplní 50 ml plynného vinylchloridu R. Na stříkačku se nasadí injekční jehla a objem plynu ve stříkačce se zmenší z 50 ml na 25 ml. Těchto 25 ml vinylchloridu se pomalu nastříkne do lahvičky za opatrného třepání tak, aby nedošlo ke smočení jehly kapalinou. Lahvička se opět zváží. Přírůstek hmotnosti je asi 60 mg (1 μl takto připraveného roztoku obsahuje asi 1,2 μg vinylchloridu).

Standardní roztok vinylchloridu. K 1 objemovému dílu základního roztoku vinylchloridu se přidají 3 objemové díly dimethylacetamidu R.

Porovnávací roztoky. Do šesti lahviček pro opakovaný odběr na 50 ml se přenese po 10,0 ml roztoku vnitřního standardu, lahvičky se uzavřou a zátky se zajistí. Do pěti lahviček se jednotlivě nastříkne 1 μl, 2 μl, 3 μl, 5 μl a 10 μl standardního roztoku vinylchloridu. Šest takto připravených roztoků obsahuje tedy 0 μg, asi 0,3 μg, asi 0,6 μg, asi 0,9 μg, asi 1,5 μg a asi 3 μg vinylchloridu. Lahvičky se opatrně protřepou tak, aby nedošlo ke smočení uzávěru roztokem, a temperují se 2 h ve vodní lázni při (60 ± 1) °C.

Chromatografický postup se obvykle provádí za použití:

nerezové ocelové kolony délky 3 m a vnitřního průměru 3 mm naplněné křemelinou silanizovanou pro plynovou chromatografii R, impregnovanou 5 % dimethylstearamidu R a 5 % makrogolu 400 R,

dusíku pro chromatografii R jako nosného plynu při průtokové rychlosti 30 ml/min,

plamenoionizačního detektoru.

Teplota kolony se udržuje na 45 °C, teplota nástřikového prostoru na 100 °C a teplota detektoru na 150 °C.

Provede se head space nástřik po 1 ml z každé lahvičky pro opakovaný odběr. Vypočte se obsah vinylchloridu.

Baryum. 2,0 g se žíhají v křemenném kelímku. Zbytek se převede 10 ml kyseliny chlorovodíkové R a na vodní lázni odpaří do sucha. Tento zbytek se dvakrát převede vždy 1 ml destilované vody R. Zfiltruje se a přidají se 3 ml síranu vápenatého RS. Roztok neopalizuje intenzivněji než porovnávací roztok připravený za použití 1,2 ml základního roztoku barya (50 μg Ba/ml), 0,8 ml vody destilované R a 3 ml síranu vápenatého RS (30 μg/g).

Kadmium. Nejvýše 0,6 μg Cd/g; stanoví se atomovou absorpční spektrometrií (2.2.23, Metoda I).

Zkoušený roztok. 10 ml roztoku S1 se odpaří do sucha. Zbytek se převede 5 ml roztoku kyseliny chlorovodíkové R (10 ml/l), zfiltruje se a filtrát se zředí stejným roztokem kyseliny na 10,0 ml. Porovnávací roztoky. Připraví se ze základního roztoku kadmia (1 mg Cd/ml) zředěním roztokem kyseliny chlorovodíkové R (10 ml/l).

Změří se absorbance při 228,8 nm za použití kadmiové lampy s dutou katodou jako zdroje záření a plamene vzduch-acetylen.

Těžké kovy (2.4.8). K 10 ml roztoku S1 se přidá 0,5 ml fenolftaleinu RS a hydroxidu sodného koncentrovaného RS, až roztok mírně zrůžoví. Zředí se vodou R na 25 ml. 12 ml tohoto roztoku vyhovuje limitní zkoušce A na těžké kovy (50 μg/g). Porovnávací roztok se připraví za použití základního roztoku olova (2 μg Pb/ml).

Stanovení obsahu polyvinylchloridu

K 0,500 g se přidá 30 ml tetrahydrofuranu R a zahřívá se 10 min za míchání na vodní lázni v digestoři. Materiál se zcela rozpustí. Za míchání se po kapkách přidá 60 ml methanolu R, vzniká zrnitá sraženina polyvinylchloridu. Ponechá se stát několik minut a pokračuje se v přidávání methanolu R, dokud se tvoří sraženina. Použitím tří malých dávek methanolu R se sraženina převede na filtr ze slinutého skla (40) a propláchne se. Filtr se sraženinou se vysuší do konstantní hmotnosti při 60 °C a zváží se.

3.1.3 Polyolefiny

Získávají se polymerizací ethylenu nebo propylenu nebo kopolymerizací těchto látek nejvýše s 20 % vyšších homologů (C4 až C10) nebo karboxylových kyselin nebo esterů. Určité materiály mohou být směsí polyolefinů.

Mohou obsahovat nejvýše tři stabilizátory, jedno nebo několik maziv nebo separačních činidel a také oxid titaničitý jako zneprůhledňující činidlo, pokud je třeba uchovávanou látku chránit před světlem.

Všechny tyto přísady se vybírají z připojeného seznamu, který určuje pro každý výrobek nejvyšší povolený obsah a příslušnou metodu kontroly. Seznam přísad obsažených v materiálu musí výrobce uživateli sdělit.

Tento text se vztahuje na všechny polyolefiny určené pro lékařské a farmaceutické účely s výjimkou materiálů, jejichž použití je již popsáno v textech lékopisu.

Vlastnosti

Prášek, kuličky, granule nebo fólie různé tloušťky. Jsou prakticky nerozpustné ve vodě, v ethanolu, v hexanu a v methanolu, za horka jsou dobře rozpustné v aromatických uhlovodících. Měknou při teplotách 90 °C až 150 °C. Hoří modrým plamenem s pachem po parafinu.

Zkoušky totožnosti

A. K 0,25 g se přidá 10 ml toluenu R a vaří se asi 15 min pod zpětným chladičem. Několik kapek získaného roztoku se nanese na destičku chloridu sodného a rozpouštědlo se odpaří v sušárně při 80 °C. Změří se infračervené absorpční spektrum (2.2.24). Spektrum zkoušeného materiálu vykazuje maxima zvláště při 2920 cm^-1,2850 cm^-1,1475 cm^-1,1465 cm^-1,1380 cm^-1,1170 cm^-1, 737 cm^-1 a 722 cm^-1; získané spektrum se shoduje se spektrem materiálu zvoleného podle typu zkoušeného vzorku. Jestliže je zkoušený materiál ve formě fólií, lze přímo změřit spektrum odříznutého kousku o vhodné velikosti.

B. Doplňkové zkoušky, viz Zkoušky na čistotu, odpovídající přítomným přísadám jsou zároveň zkouškami totožnosti.

C. Asi 20 mg se smíchá v platinovém kelímku s 1 g hydrogensíranu draselného R a zahřívá se, dokud úplně neroztaje. Po ochlazení se přidá 20 ml kyseliny sírové zředěné RS a mírně se zahřeje. Výsledný roztok se zfiltruje a k filtrátu se přidá 1 ml kyseliny fosforečné R a 1 ml peroxidu vodíku koncentrovaného R. Jestliže je látka zneprůhledněna oxidem titaničitým, vzniká oranžovožluté zbarvení.

Zkoušky na čistotu

V případě potřeby se vzorky zkoušeného materiálu nařežou na kousky, jejichž největší rozměr nepřevyšuje 1 cm.

Roztok S1. 25 g se převede do baňky z borokřemičitého skla se zabroušeným hrdlem, přidá se 500 ml vody R a vaří se 5 h pod zpětným chladičem. Nechá se vychladnout a sleje se. Část roztoku se ponechá pro zkoušku. Vzhled roztoku S1 a zbytek se zfiltruje filtrem ze slinutého skla (16). Roztok S1 se použije do 4 h po přípravě.

Roztok S2. 2,0 g se převedou do kuželové baňky z borokřemičitého skla se zabroušeným hrdlem. Přidá se 80 ml methanolu R a vaří se 1 h 30 min pod zpětným chladičem za stálého míchání. Nechá se ochladit na 60 °C a za stálého míchání se přidá 120 ml methanolu R. Roztok se zfiltruje filtrem ze slinutého skla (16). Baňka a filtr se vypláchnou 25 ml směsi objemových dílů toluenu R a methanolu R (40 + 60), výplachy se přidají k filtrátu a zředí se stejným rozpouštědlem na 250 ml. Připraví se kontrolní roztok.

Roztok S3. 100 g se převede do kuželové baňky z borokřemičitého skla se zabroušeným hrdlem. Přidá se 250 ml kyseliny chlorovodíkové 0,1 mol/l RS a vaří se 1 h pod zpětným chladičem za stálého míchání. Nechá se vychladnout a roztok se sleje.

Základní zkoušky

Vzhled roztoku S1. Roztok S1 je čirý (2.2.1) a bezbarvý (2.2.2, Metoda II).

Kysele nebo zásaditě reagující látky. Ke 100 ml roztoku S1 se přidá 0,15 ml indikátoru směsného BMF RS. Ke změně zbarvení na modré se spotřebuje nejvýše 1,5 ml hydroxidu sodného 0,01 mol/l VS. Ke 100 ml roztoku S1 se přidá 0,2 ml oranže methylové RS. K dosažení počátku barevného přechodu se spotřebuje nejvýše 1,0 ml kyseliny chlorovodíkové 0,01 mol/l VS.

Absorbance (2.2.25). Absorbance roztoku S1 při 220 nm až 340 nm je nejvýše 0,2.

Redukující látky. Ke 20 ml roztoku S1 se přidá 1 ml kyseliny sírové zředěné RS a 20,0 ml manganistanu draselného 0,002 mol/l VS. Vaří se pod zpětným chladičem 3 min a rychle se ochladí. Přidá se 1 g jodidu draselného R a ihned se titruje thiosíranem sodným 0,01 mol/l VS za použití 0,25 ml škrobu RS jako indikátoru. Provede se slepá zkouška. Rozdíl mezi spotřebami odměrného roztoku je nejvýše 2,0 ml.

Extrahovatelné těžké kovy (2.4.8). 12 ml roztoku S3 vyhovuje limitní zkoušce A na těžké kovy (2 μg/g). Porovnávací roztok se připraví za použití základního roztoku olova (1 μg Pb/ml).

Síranový popel (2.4.14). Nejvýše 1,0 %; stanoví se s 5,00 g. Tento limit neplatí pro materiál zneprůhledněný oxidem titaničitým.

Doplňkové zkoušky

Všechny tyto zkoušky nebo jejich část se provádějí pouze tehdy, jestliže je to opodstatněno uvedeným složením nebo použitím materiálu.

Fenolické antioxidanty. Provede se kapalinová chromatografie (2.2.29).

Chromatografický postup se obvykle provádí za použití:

nerezové ocelové kolony délky 0,25 m a vnitřního průměru 4,6 mm naplněné silikagelem oktadecylsilanizovaným pro chromatografii R (5 μm),

mobilní fáze, kterou jsou jednotlivé následující směsi:

mobilní fáze 1 při průtoku 2 ml/min, která je směsí objemových dílů vody R a acetonitrilu R (30 + 70),

mobilní fáze 2 při průtoku 1,5 ml/min, která je směsí objemových dílů vody R, tetrahydrofuranu R a acetonitrilu R (10 + 30 + 60),

mobilní fáze 3 při průtoku 1,5 ml/min, která je směsí objemových dílů vody R, 2-propanolu R a methanolu R (5 + 45 + 50),

spektrofotometrického detektoru, 280 nm.

Chromatografický systém musí zajistit:

rozlišení nejméně 8 mezi píky odpovídajícími butylhydroxytoluenu R a stabilizátoru polymerů R1 s mobilní fází 1,

rozlišení nejméně 2 mezi píky odpovídajícími stabilizátoru polymerů R2 a stabilizátoru polymerů R3 s mobilní fází 2,

rozlišení nejméně 2 mezi píky odpovídajícími stabilizátoru polymerů R4 a stabilizátoru polymerů R9 s mobilní fází 3.

Zkoušený roztok S21. 50 ml roztoku S2 se odpaří ve vakuu při 45 °C do sucha. Zbytek se rozpustí v 5 ml směsi stejných objemových dílů acetonitrilu R a tetrahydrofuranu R. Připraví se kontrolní roztok z kontrolního roztoku odpovídajícího roztoku S2.

Zkoušený roztok S22. 50 ml roztoku S2 se odpaří ve vakuu při 45 °C do sucha. Zbytek se rozpustí v 5 ml dichlormethanu R. Připraví se kontrolní roztok z kontrolního roztoku odpovídajícího roztoku S2.

Z následujících porovnávacích roztoků se připraví pouze ty roztoky, které jsou potřebné pro analýzu fenolických antioxidantů uvedených ve složení zkoušené látky.

Porovnávací roztok (a). 25,0 mg butylhydroxytoluenu R a 60,0 mg stabilizátoru polymerů R1 se rozpustí v 10 ml směsi stejných objemových dílů acetonitrilu R a tetrahydrofuranu R. 2 ml tohoto roztoku se zředí stejným rozpouštědlem na 50 ml.

Porovnávací roztok (b). 60,0 mg stabilizátoru polymerů R3 a 60,0 mg stabilizátoru polymerů R2 se rozpustí v 10 ml směsi stejných objemových dílů acetonitrilu R a tetrahydrofuranu R. 2 ml tohoto roztoku se zředí stejným rozpouštědlem na 50 ml.

Porovnávací roztok (c). 60,0 mg stabilizátoru polymerů R4 a 60,0 mg stabilizátoru polymerů R9 se rozpustí v 10 ml dichlormethanu R. 2 ml tohoto roztoku se zředí stejným rozpouštědlem na 50 ml.

Porovnávací roztok (d). 25,0 mg butylhydroxytoluenu R se rozpustí v 10 ml směsi stejných objemových dílů acetonitrilu R a tetrahydrofuranu R. 2 ml tohoto roztoku se zředí stejným rozpouštědlem na 50 ml.

Porovnávací roztok (e). 60,0 mg stabilizátoru polymerů R1 se rozpustí v 10 ml směsi stejných objemových dílů acetonitrilu R a tetrahydrofuranu R. 2 ml tohoto roztoku se zředí stejným rozpouštědlem na 50 ml.

Porovnávací roztok (f). 60,0 mg stabilizátoru polymerů R5 se rozpustí v 10 ml směsi stejných objemových dílů acetonitrilu R a tetrahydrofuranu R. 2 ml tohoto roztoku se zředí stejným rozpouštědlem na 50 ml.

Porovnávací roztok (g). 60,0 mg stabilizátoru polymerů R3 se rozpustí v 10 ml směsi stejných objemových dílů acetonitrilu R a tetrahydrofuranu R. 2 ml tohoto roztoku se zředí stejným rozpouštědlem na 50 ml.

Porovnávací roztok (h). 60,0 mg stabilizátoru polymerů R2 se rozpustí v 10 ml směsi stejných objemových dílů acetonitrilu R a tetrahydrofuranu R. 2 ml tohoto roztoku se zředí stejným rozpouštědlem na 50 ml.

Porovnávací roztok (i). 60,0 mg stabilizátoru polymerů R4 se rozpustí v 10 ml dichlormethanu R. 2 ml tohoto roztoku se zředí stejným rozpouštědlem na 50 ml.

Porovnávací roztok (j). 60,0 mg stabilizátoru polymerů R9 se rozpustí v 10 ml dichlormethanu R. 2 ml tohoto roztoku se zředí stejným rozpouštědlem na 50 ml.

Jestliže zkoušená látka obsahuje butylhydroxytoluen R nebo stabilizátor polymerů R1, použije se mobilní fáze 1 a nastříkne se 20 μl roztoku S21, 20 μl odpovídajícího kontrolního roztoku, 20 μl porovnávacího roztoku (a) a buď 20 μl roztoku (d), nebo (e), nebo 20 μl roztoků (d) a (e).

Jestliže zkoušená látka obsahuje jeden nebo více následujících antioxidantů:

stabilizátor polymerů R2,

stabilizátor polymerů R3,

stabilizátor polymerů R4,

stabilizátor polymerů R5,

stabilizátor polymerů R9,

použije se mobilní fáze 2 a nastříkne se 20 μl roztoku S21, 20 μl odpovídajícího kontrolního roztoku, 20 μl porovnávacího roztoku (b) a 20 μl každého porovnávacího roztoku antioxidantu v tomto seznamu, který je uveden ve složení zkoušené látky.

Jestliže zkoušená látka obsahuje stabilizátor polymerů R4 nebo stabilizátor polymerů R9 nebo oba tyto stabilizátory, použije se mobilní fáze 3 a nastříkne se 20 μl roztoku S22, 20 μl odpovídajícího kontrolního roztoku, 20 μl porovnávacího roztoku (c) a buď 20 μl porovnávacího roztoku (i), nebo (j), nebo 20 μl roztoků (i) a (j).

Ve všech případech se chromatogram zaznamenává po dobu 30 min; chromatogramy odpovídající roztokům S21 a S22 mají pouze píky antioxidantu uvedených ve složení a menší píky, které se také objevují na chromatogramech odpovídajících kontrolním roztokům. Plochy píků roztoků S21 a S22 jsou menší než odpovídající plochy píků na chromatogramech porovnávacích roztoků (d) až (j).

Nefenolické antioxidanty. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vrstvy silikagelu GF254R

Zkoušený roztok S23. 100 ml roztoku S2 se odpaří ve vakuu při 45 °C do sucha. Odparek se rozpustí ve 2 ml dichlormethanu okyseleném R

Porovnávací roztok (k). 60 mg stabilizátoru polymerů R6 se rozpustí v 10 ml dichlormethanu R. 2 ml roztoku se zředí dichlormethanem okyseleným R na 10 ml.

Porovnávací roztok (l). 60 mg dioktadecyldisulfidu R se rozpustí v 10 ml dichlormethanu R. 2 ml roztoku se zředí dichlormethanem okyseleným R na 10 ml.

Porovnávací roztok (m). 60 mg stabilizátoru polymerů R7 se rozpustí v 10 ml dichlormethanu R. 2 ml roztoku se zředí dichlormethanem okyseleným R na 10 ml.

Porovnávací roztok (n). 60 mg stabilizátoru polymerů R8 se rozpustí v 10 ml dichlormethanu R. 2 ml roztoku se zředí dichlormethanem okyseleným R na 10 ml.

Porovnávací roztok (o). 60 mg stabilizátoru polymerů R7 a 60 mg stabilizátoru polymerů R8 se rozpustí v 10 ml dichlormethanu R. 2 ml roztoku se zředí dichlormethanem okyseleným R na 10 ml.

Na vrstvu se nanese odděleně 20 μl zkoušeného roztoku S23, 20 μl porovnávacího roztoku (o) a po 20 μl porovnávacích roztoků odpovídajících všem fenolickým a nefenolickým antioxidantům zmíněným v typovém složení zkoušeného materiálu. Vyvíjí se hexanem R po dráze 18 cm. Nechá se usušit a vyvíjí se podruhé dichlormethanem R po dráze 17 cm. Vrstva se nechá usušit a pozoruje se v ultrafialovém světle při 254 nm. Postříká se jodem v lihu RS a po 10 min až 15 min se pozoruje v ultrafialovém světle při 254 nm. Žádná skvrna na chromatogramu zkoušeného roztoku S23 není intenzivnější než skvrny na odpovídajících polohách na chromatogramech porovnávacích roztoků. Zkoušku lze hodnotit, jestliže na chromatogramu porovnávacího roztoku (o) jsou dvě zřetelně od sebe oddělené skvrny.

Amidy a stearany. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití dvou desek s vrstvou silikagelu GF254R.

Zkoušený roztok. Roztok S23.

Porovnávací roztok (p). 20 mg kyseliny stearové R se rozpustí v 10 ml dichlormethanu R.

Porovnávací roztok (q). 40 mg oleamidu R se rozpustí ve 20 ml dichlormethanu R.

Porovnávací roztok (r). 40 mg erukamidu R se rozpustí ve 20 ml dichlormethanu R.

Na dvě vrstvy se nanese po 10 μl roztoku S23. Na první vrstvu se nanese 10 μl porovnávacího roztoku (p) a na druhou vrstvu se nanese po 10 μl porovnávacích roztoků (q) a (r).

První vrstva se vyvíjí směsí objemových dílů ethanolu R a trimethylpentanu R (25 + 75) po dráze 10 cm. Vrstva se usuší na vzduchu, postříká se roztokem dichlorfenolindofenolatu sodného R (2 g/l) v ethanolu R a zahřívá se v sušárně několik minut při 120 °C, dokud se skvrny nevybarví. Skvrny odpovídající kyselině stearové na chromatogramu zkoušeného roztoku S23 mají shodnou polohu (RF asi 0,5), ale nejsou intenzivnější než skvrna se stejnou polohou na chromatogramu porovnávacího roztoku (p).

Druhá vrstva se vyvíjí hexanem R po dráze 13 cm. Vrstva se usuší na vzduchu a znovu se vyvíjí směsí objemových dílů methanolu, R a dichlormethanu, R (5 + 95) po dráze 10 cm. Vrstva se nechá usušit a postříká se roztokem kyseliny fosfomolybdenové R (40 g/l) v ethanolu R. Zahřívá se v sušárně při 120 °C, dokud se skvrny nevybarví. Skvrny na chromatogramu zkoušeného roztoku S23 odpovídající erukamidu nebo oleamidu mají shodnou polohu (R F asi 0,2) s odpovídajícími skvrnami na chromatogramech porovnávacích roztoků (q) a (r), ale nejsou intenzivnější.

Látky rozpustné v hexanu. 1,00 g se převede do 250ml kuželové baňky z borokřemičitého skla se zabroušeným hrdlem. Přidá se 100 ml hexanu R a vaří se za stálého míchání 4 h pod zpětným chladičem. Ochladí se v ledové vodě a rychle se zfiltruje přes filtr ze slinutého skla (16) (doba filtrace musí být kratší než 5 min; v případě potřeby může být filtrace urychlena přetlakem), teplota filtrovaného roztoku se udržuje blízko 0 °C. 20 ml filtrátu v předvážené skleněné misce se odpaří na vodní lázni. Odparek se suší 1 h v sušárně při 100 °C až 105 °C. Hmotnost zbytku je v rozmezí 10 % od hmotnosti zbytku typového vzorku a je nejvýše 5 %.

Extrahovatelný hliník. Nejvýše 1 μg Al/g; stanoví se atomovou absorpční spektrometrií (2.2.23, Metoda I).

Zkoušený roztok. 100 ml roztoku S3 se na vodní lázni odpaří do sucha. Odparek se rozpustí ve 2 ml kyseliny chlorovodíkové R a tento roztok se zředí kyselinou chlorovodíkovou 0,1 mol/l RS na 10 ml. Porovnávací roztoky. Připraví se za použití základního roztoku hliníku (200 μg A l/ml) zředěním kyselinou chlorovodíkovou 0,1 mol/l RS.

Změří se absorbance při 309,3 nm za použití hliníkové lampy s dutou katodou jako zdroje záření a plamene oxid dusný-acetylen.

Extrahovatelný titan. Nejvýše 1 μg Ti/g; stanoví se atomovou absorpční spektrometrií (2.2.23, Metoda I).

Zkoušený roztok. 100 ml roztoku S3 se na vodní lázni odpaří do sucha. Zbytek se rozpustí ve 2 ml kyseliny chlorovodíkové R a tento roztok se zředí kyselinou chlorovodíkovou 0,1 mol/l RS na 10 ml. Porovnávací roztoky. Připraví se ze základního roztoku titanu (100 μg Ti/ml) zředěním kyselinou chlorovodíkovou 0,1 mol/l RS.

Změří se absorbance při 364,3 nm za použití titanové lampy s dutou katodou jako zdroje záření a plamene oxid dusný-acetylen.

Extrahovatelný zinek. Nejvýše 1 pg Zn/g; stanoví se atomovou absorpční spektrometrií (2.2.23, Metoda I).

Zkoušený roztok. Roztok S3.

Porovnávací roztoky. Připraví se ze základního roztoku zinku (10 μg Zn/ml) zředěním kyselinou chlorovodíkovou 0,1 mol/l RS.

Změří se absorbance při 213,9 nm za použití zinkové lampy s dutou katodou jako zdroje záření a plamene vzduch-acetylen.

Přísady

Butylhydroxytoluen R, nejvýše 0,125 %,

dioktadecyldisulfid R, nejvýše 0,3 %,

stabilizátor polymerů R1, nejvýše 0,3 %,

stabilizátor polymerů R2, nejvýše 0,3 %,

stabilizátor polymerů R3, nejvýše 0,3 %,

stabilizátor polymerů R4, nejvýše 0,3 %,

stabilizátor polymerů R5, nejvýše 0,3 %,

stabilizátor polymerů R6, nejvýše 0,3 %,

stabilizátor polymerů R7, nejvýše 0,3 %,

stabilizátor polymerů R8, nejvýše 0,3 %,

stabilizátor polymerů R9, nejvýše 0,3 %.

Celkový obsah shora uvedených antioxidačních přísad je nejvýše 0,3 %.

Hydrotalcit, nejvýše 0,5 %,

alkanamidy, nejvýše 0,5 %,

alkenamidy, nejvýše 0,5 %,

křemičitan sodno-hlinitý, nejvýše 0,5 %,

oxid křemičitý, nejvýše 0,5 %,

benzoan sodný, nejvýše 0,5 %,

estery nebo soli mastných kyselin, nejvýše 0,5 %,

fosforečnan sodný, nejvýše 0,5 %,

parafinový olej, nejvýše 0,5 %,

oxid zinečnatý, nejvýše 0,5 %,

mastek, nejvýše 0,5 %,

stearan vápenatý nebo stearan zinečnatý nebo jejich směs, nejvýše 0,5 %,

oxid titaničitý, nejvýše 4 %.

3.1.4 Polyethylen bez přísad pro obaly parenterálních a očních přípravků

Získává se polymerací ethylenu za vysokého tlaku a přítomnosti kyslíku nebo iniciátorů vzniku volných radikálů jako katalyzátoru.

Vlastnosti

Kuličky, granule nebo průsvitné fólie různé tloušťky. Je prakticky nerozpustný ve vodě, dobře rozpustný za horka v aromatických uhlovodících, prakticky nerozpustný v ethanolu, v hexanu a v methanolu. Měkne při teplotách nad 65 °C.

Relativní hustota (2.2.5) materiálu je 0,910 až 0,937.

Zkoušky totožnosti

A. K 0,25 g se přidá 10 ml toluenu R a vaří se asi 15 min pod zpětným chladičem. Několik kapek roztoku se nanese na destičku chloridu sodného a rozpouštědlo se odpaří v sušárně při 80 °C. Změří se infračervené absorpční spektrum (2.2.24). Spektrum vykazuje absorpční maxima při 2920 cm^-1 až 2850 cm^-1, 1465 cm^-1, 730 cm^-1, 720 cm^-1; získané spektrum se shoduje se spektrem materiálu zvoleného podle typu vzorku. Jestliže je zkoušený materiál ve formě fólie, lze přímo změřit spektrum odříznutého kousku o vhodné velikosti.

B. Zkouška Přísady, viz Zkoušky na čistotu, je zároveň zkouškou totožnosti.

Zkoušky na čistotu

V případě potřeby se materiál nařeže na kousky, jejichž největší rozměr nepřevyšuje 1 cm.

Roztok S1. 25 g se převede do baňky z borokřemičitého skla se zabroušeným hrdlem, přidá se 500 ml vody R a vaří se 5 h pod zpětným chladičem. Nechá se ochladit, sleje se a část roztoku se ponechá pro zkoušku vzhledu. Zbytek se zfiltruje filtrem ze slinutého skla (16). Roztok S1 se použije nejdéle do 4 hod přípravy.

Roztok S2. 2 g se převedou do baňky z borokřemičitého skla se zabroušeným hrdlem. Přidá se 80 ml toluenu R a vaří se 1 h 30 min pod zpětným chladičem za stálého míchání. Ochladí se na 60 °C a za stálého míchání se přidá 120 ml methanolu R. Roztok se zfiltruje filtrem ze slinutého skla (16). Baňka a filtr se promyjí 25 ml směsi 40 ml toluenu R a 60 ml methanolu R promývací tekutina se přidá k filtrátu a zředí se stejnou směsí rozpouštědel na 250 ml. Připraví se kontrolní roztok.

Roztok S3. 100 g se převede do baňky z borokřemičitého skla se zabroušeným hrdlem. Přidá se 250 ml kyseliny chlorovodíkové 0,1 mol/l RS a vaří se 1 h pod zpětným chladičem za stálého míchání. Roztok se nechá ochladit a sleje se.

Vzhled roztoku S1. Roztok je čirý (2.2.1) a bezbarvý (2.2.2, Metoda II).

Absorbance (2.2.25). Absorbance roztoku S1 při 220 nm až 350 nm je nejvýše 0,2.

Látky rozpustné v hexanu. 1,00 g se převede do 250ml baňky z borokřemičitého skla se zabroušeným hrdlem. Přidá se 100 ml hexanu R a vaří se 4 h pod zpětným chladičem za stálého míchání. Ochladí se v ledové vodě a rychle se zfiltruje filtrem ze slinutého skla (16), teplota roztoku se udržuje na 0 °C. (Doba filtrace nemá překročit 5 min; pokud je třeba, zrychlí se filtrace přetlakem.) 20 ml filtrátu v předvážené skleněné misce se odpaří na vodní lázni do sucha. Zbytek se suší 1 h při 100 °C až 105 °C. Hmotnost zbytku se neliší o více než 10 % od typového vzorku a nepřevyšuje 5 %.

Přísady. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vrstvy silikagelu G R.

Zkoušený roztok. 50 ml roztoku S2 se odpaří za vakua při 45 °C do sucha. Odparek se zředí 25 ml dichlormethanu R. Připraví se kontrolní roztok z kontrolního roztoku odpovídajícího roztoku S2. Porovnávací roztok. 20 mg dioktadecyldisulfidu R a 20 mg stabilizátoru polymerů R1 se rozpustí v dichlormethanu R a zředí dichlormethanem R na 10 ml.

Na vrstvu se odděleně nanese po 10 μl obou roztoků a vyvíjí se hexanem R po dráze 13 cm. Nechá se usušit na vzduchu a vyvíjí se podruhé směsí objemových dílů methanolu R a dichlormethanu R (5 + 95) po dráze 10 cm. Usuší se na vzduchu a postříká se roztokem kyseliny fosfomolybdenové R (40 g/l) v lihu 96% R a zahřívá se při 120 °C do objevení skvrny na chromatogramu porovnávacího roztoku. Na chromatogramu zkoušeného roztoku nejsou žádné skvrny, kromě skvrny, která může být na čele rozpouštědla z prvního vyvíjení a která odpovídá oligomerům. Nepřihlíží se ke skvrnám odpovídajícím skvrnám na chromatogramu kontrolního roztoku. Na chromatogramu porovnávacího roztoku jsou dvě zřetelně oddělené skvrny.

Extrahovatelné těžké kovy (2.4.8). 12 ml roztoku S3 vyhovuje limitní zkoušce A na těžké kovy (2,5 μg/g). Porovnávací roztok se připraví za použití základního roztoku olova (1 μg Pb/ml).

Síranový popel (2.4.14). Nejvýše 0,2 %; stanoví se s 5,0 g zkoušeného materiálu.

3.1.5 Polyethylen s přísadami pro obaly parenterálních a očních přípravků

Získává se polymerizací ethylenu za tlaku v přítomnosti katalyzátoru nebo kopolymerizací ethylenu s nejvýše 20 % vyšších alkenových homologů (C3 až C5).

Vlastnosti

Prášek, kuličky, granule nebo průsvitné fólie různé tloušťky. Je prakticky nerozpustný ve vodě, v ethanolu, v hexanu a v methanolu, dobře rozpustný v horkých aromatických uhlovodících. Měkne při teplotách mezi 70 °C až 140 °C.

Relativní hustota materiálu (2.2.5) je 0,890 až 0,965.

Zkoušky totožnosti

A. K 0,25 g se přidá 10 ml toluenu R a vaří se asi 15 min pod zpětným chladičem. Několik kapek roztoku se nanese na destičku chloridu sodného a rozpouštědlo se odpaří v sušárně při 80 °C. Změří se infračervené absorpční spektrum (2.2.24). Spektrum vykazuje absorpční maxima při 2920 cm^-1 až 2850 cm^-1, 1465 cm^-1, 1375 cm^-1, 1170 cm^-1 730 cm^-1, 720 cm^-1 získané spektrum je shodné se spektrem materiálu zvoleného podle typu vzorku. Jestliže je zkoušený materiál ve formě fólie, lze přímo změřit spektrum odříznutého kousku o vhodné velikosti.

B. Doplňkové zkoušky odpovídající přítomným přísadám, viz Zkoušky na čistotu, jsou zároveň zkouškami totožnosti.

Zkoušky na čistotu

V případě potřeby se materiál nařeže na kousky, jejichž největší rozměr nepřevyšuje 1 cm.

Roztok S2. 2,0 g se převedou do kuželové baňky z borokřemičitého skla se zabroušeným hrdlem. Přidá se 80 ml toluenu R a vaří se 1 h 30 min pod zpětným chladičem za stálého míchání. Ochladí se na 60 °C a za stálého míchání se přidá 120 ml methanolu R. Roztok se zfiltruje filtrem ze slinutého skla (16). Baňka a filtr se promyjí 25 ml směsi 40 ml toluenu R a 60 ml methanolu R promývací tekutina se přidá k filtrátu a zředí se stejnou směsí rozpouštědel na 250,0 ml. Připraví se kontrolní roztok.

Vzhled roztoku. Roztok S1 je čirý (2.2.1) a bezbarvý (2.2.2, Metoda II).

Kysele nebo zásaditě reagující látky. Ke 100 ml roztoku S1 se přidá 0,15 ml indikátoru směsného MBF RS. Ke změně zbarvení na modré se spotřebuje nejvýše 1,5 ml hydroxidu sodného 0,01 mol/l VS. Ke 100 ml roztoku S1 se přidá 0,2 ml oranže methylové RS. K dosažení počátku barevného přechodu se spotřebuje nejvýše 1,0 ml kyseliny chlorovodíkové 0,01 mol/l VS.

Absorbance (2.2.25). Absorbance roztoku S1 při 220 nm až 350 nm je nejvýše 0,2.

Látky rozpustné v hexanu. 1,00 g se převede do 250ml kuželové baňky z borokřemičitého skla se zabroušeným hrdlem. Přidá se 100 ml hexanu R a vaří se 4 h pod zpětným chladičem za stálého míchání. Ochladí se v ledové vodě a rychle se zfiltruje filtrem ze slinutého skla (16), teplota roztoku se udržuje na 0 °C. (Doba filtrace nemá překročit 5 min; pokud je třeba, zrychlí se filtrace přetlakem.) 20 ml filtrátu v předvážené skleněné misce se odpaří na vodní lázni do sucha. Zbytek se suší 1 h při 100 °C až 105 °C. Hmotnost zbytku se neliší o více než 10 % od typového vzorku a je nejvýše 5 %.

Extrahovatelný hliník. Nejvýše 1 μg Al/g; stanoví se atomovou emisní spektrometrií v argonové plazmě (2.2.22, Metoda I).