Vyhláška Ministerstva dopravy o schvalování technické způsobilosti a technických podmínkách provozu silničních vozidel na pozemních komunikacích

(2) Vnější povrch vozidel nesmí mít špičaté nebo ostré výčnělky směřující ven, které by svým tvarem, rozměry nebo tvrdostí zvětšovaly nebezpečí poranění osob. Části směřující ven, které by mohly zachytit ostatní účastníky silničního provozu, musí být opatřeny ochrannými lištami nebo podobným zařízením tvořícím dostatečný náběh nebo vedení přibližně rovnoběžné s podélnou střední rovinou vozidla. Používání křídlových matic nábojů kol a jejich okrasných napodobenin není dovoleno.

(3) Vozidla kategorií M1, N, O1 a O2 musí z hlediska vnějších výčnělků splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^33) a musí být podle nich homologována. Podmínky stanovené v předpisech pro kabinu vozidel kategorie N platí přiměřeně i pro vozidla kategorií M2 a M3.

(4) Při dodatečné montáži schváleného příslušenství musí být splněny podmínky stanovené v odstavcích 1 a 2 a přiměřeně i v odstavci 3 tohoto paragrafu.

(5) Ustanovení odstavce 1 tohoto paragrafu neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972. Ustanovení odstavce 3 tohoto paragrafu neplatí pro vozidla kategorie M1, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972, a pro vozidla kategorií N, O, M2 a M3, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 1. 1985.

§ 41

(1) Kabina řidiče vozidel kategorií N a M musí mít vnitřní světlou šířku nejméně

jednomístná	750 mm,
dvoumístná	1250 mm,
třímístná	1700 mm,
třímístná a dvoumístná s lůžkem (lůžky)	1900 mm.

(Počtem míst k sezení ve vztahu k šířce vozidla se rozumí počet míst v jedné příčné řadě. Vnitřní světlá šířka se měří ve výšce 490 mm nad bodem H, kterým se rozumí střed kyčelního kloubu zkušební trojrozměrné figuríny, přičemž se vychází z doporučené technické normy).^34)

(2) U vozidel rychlé zdravotnické pomoci světlá výška prostoru určeného pro přepravu pacienta musí být nejméně 1700 mm s výjimkou vozidel zvláštního určení (např. terénní apod.).

(3) U vozidel kategorií N a O s valníkovou, skříňovou nebo sklápěcí karosérií musí být odjištění a zajištění, otvírání a zavírání bočnic, zadních čel nebo dveří a jejich sklápění umožněno takovým konstrukčním provedením kování, závěsů a závěrů, aby jakákoli ruční (svalová) manipulace byla snadná, bez nadměrné fyzické námahy a pokud možno bez jiných pomůcek. U vozidel se sklápěcí karosérií může být otevírání a zavírání zadního čela nebo bočnic, popřípadě zadního čela a bočnic automatické nebo ovládané z místa řidiče. Sklápěcí karosérie musí být konstrukčně provedena tak, aby byla zajištěna proti samovolnému pohybu. Bočnice musí být konstrukčně provedeny tak, aby byly zajištěny proti samovolnému otevírání a odolné proti bočním deformacím způsobujícím změnu vnějšího obrysu vozidla. Při ruční manipulaci se zadním čelem a s bočnicemi nesmí ovládací síla (svalová) přesahovat 245 N.

(4) Každé vozidlo určené nebo použité k přepravě dlouhého neděleného materiálu (tyče, sloupy, roury, klády apod.) s výjimkou deskového nebo hraněného řeziva, který posunem při náhlém prudkém zabrzdění nebo nárazu může ohrozit bezpečnost osob v kabině řidiče, musí být konstruováno nebo vybaveno tak, aby samo nebo jeho ochranné zařízení odpovídalo těmto podmínkám

• a) musí udržet rovnoměrně rozloženou sílu 7850 N z každé započaté tuny nákladu vozidla,

• b) zabránit alespoň v rozsahu celé šířky a celé výšky kabiny řidiče posunu nákladu vozidla.

Při přepravě tyčového nebo trubkového železného materiálu je dovoleno použít pro vnitřní stěnu čela nákladního prostoru vozidla nebo pro ochranné zařízení ocelový plech s minimální tloušťkou 5 mm.

(5) U vozidel kategorie N se sklápěcí karosérií musí být ochranným zařízením chráněn prostor mezi kabinou řidiče a korbou; u vozidel kategorie N3 určených pro práci pod bagrem a k nakládání balvanů, kamení apod. musí být chráněna také kabina řidiče. Toto ustanovení neplatí pro vozidla, která mají v tomto prostoru umístěno zařízení pro zvedání břemene.

(6) U vozidel kategorie N s nedělenou skříňovou karosérií musí být za poslední řadou sedadel pevná přepážka oddělující prostor pro cestující od prostoru pro náklad. Tato přepážka musí být do výšky nejméně 500 mm nad bodem H a od podlahy prostoru pro náklad v provedení z plného materiálu a nad tuto výšku musí být v provedení zabraňujícím vniknutí velkých předmětů (50 x 50 mm) do prostoru pro cestující. V nákladních motorových a přípojných vozidlech s uzavřeným prostorem pro náklad a opatřených ve stěnách a ve dveřích okny mohou být tato okna zasklena bezpečnostními skly nebo zasklívacím materiálem, který musí splňovat podmínky stanovené zvláštním předpisem^31) a musí být podle něho homologovány (schváleny). Tato okna ze strany prostoru pro náklad musí být chráněna dostatečně tuhou a pevnou zábranou (např. mříží s maximálním rozměrem otvorů 50 x 50 mm) proti náhodnému poškození přepravovaným nákladem. Instalace takové zábrany nemusí být u posuvných dveří vozidla, pokud to konstrukční řešení těchto dveří neumožňuje.

(7) Ustanovení odstavců 3 a 4 tohoto paragrafu neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972.

§ 42

(1) Minibusy a midibusy musí z hlediska konstrukce, provedení a vybavení, s výjimkou samoobslužného otevírání dveří, splňovat podmínky stanovené zvláštním předpisem^35) a musí být podle něj schváleny. Obdobně se postupuje u autobusů,^36) které při první evidenci počínaje dnem 1. 7. 1997 musí splňovat i podmínky stanovené zvláštním předpisem^37) a musí být podle něj schváleny. Obdobně se postupuje i u autobusů dvoupodlažních,^36a) které při první registraci musí splňovat i podmínky stanovené zvláštním předpisem^37) a musí být podle něj schváleny. (Homologaci těchto vozidel lze považovat za splněnou, pokud výrobce při schvalování technické způsobilosti doloží splnění podmínek stanovených jiným ekvivalentním národním nebo mezinárodně uznávaným předpisem).

(2) V autobusech třídy II a třídy III vyrobených po 1. 1. 1985 musí být možno snadno vytvořit prostor pro bezpečnou přepravu dětského kočárku nebo invalidního vozíku (v neskládacím provedení) včetně vhodného zařízení zabraňujícího jejich samovolnému pohybu.

(3) Vozidla kategorií M2 a M3 musí být podle obsaditelnosti opatřena nouzovými východy tak, aby jejich celkový počet byl nejméně

- tři	při obsaditelnosti od 9 do 22 cestujících,
- čtyři	při obsaditelnosti od 23 do 30 cestujících,
---	---
- pět	při obsaditelnosti od 31 do 45 cestujících,
---	---
- šest	při obsaditelnosti od 46 do 60 cestujících,
---	---
- sedm	při obsaditelnosti od 61 do 75 cestujících,
---	---
- osm	při obsaditelnosti od 76 do 90 cestujících,
---	---
- devět	při obsaditelnosti nad 90 cestujících.
---	---

Při obsaditelnosti nad 22 cestujících může existence únikových průchodů nahradit jeden z požadovaného počtu nouzových východů. Nouzové východy musí být rozmístěny tak, aby (kromě případných dveří v zadní stěně vozidla) na každém boku vozidla byl v podstatě stejný počet nouzových východů. Na pravém boku vozidla může být o jeden nouzový východ méně, je-li již nouzový východ v zadní stěně vozidla. Každý nouzový východ musí být opatřen zřetelným nápisem „Nouzový východ“ umístěným na dobře viditelném místě uvnitř i vně karosérie; u každého ovladače nouzového východu musí být stručný a jasný návod k jeho otevření. U kloubového autobusu se jeho části posuzují jako samostatné vozidlo. Na dobře viditelném místě uvnitř vozidla musí být vyznačen počet míst k sezení a stání.

(4) Ustanovení odstavce 3 platí i pro autobusové přívěsy a návěsy.

(5) Ustanovení odstavců 3 a 4 tohoto paragrafu neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972, a odstavce 1 tohoto paragrafu pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 1. 1985.

§ 43

Sedadla a lůžka vozidel

(1) Sedadlo řidiče motorového vozidla musí být konstruováno tak, aby řidič při jízdě byl podle zvláštního předpisu,^38) co nejméně psychicky a fyzicky unavován; to platí obdobně i pro sedadla cestujících. Každé sedadlo vozidel kategorie M (včetně zařízení pro jeho uchycení k vozidlu) musí splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^39) a musí být podle nich homologováno. Podmínky stanovené těmito předpisy se vztahují přiměřeně i na sedadla ostatních motorových vozidel. Pevnost sedadel pro cestující a jejich upevnění k vozidlu u vozidel kategorií M2 a M3 s obsaditelností 17 a více cestujících musí pro schválení technické způsobilosti daného vozidla splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^39) a musí být podle nich homologována.

(2) Sedadlo řidiče musí mít šířku činných ploch nejméně 450 mm a jeho sedák musí mít hloubku nejméně 400 mm. Sedadla cestujících musí mít šířku a hloubku činných ploch sedáku pro jednu osobu nejméně 400 mm. Ustanovení tohoto odstavce neplatí pro sportovní modifikace osobních automobilů, dvoukolová motorová vozidla a jejich modifikace.

(3) Sedadlo řidiče u vozidel o celkové hmotnosti větší než 3,5 t musí být samostatné a podle míry odpružení vozidla jako celku též samostatně odpruženo se seřiditelnou tuhostí podle hmotnosti řidiče. Sedadlo musí být seřiditelné v podélném směru v rozmezí nejméně 100 mm, ve svislé rovině musí být seřiditelné v rozmezí nejméně 80 mm, s výjimkou sedadel, jejichž posuv v podélném směru je větší než 100 mm, a musí být zajištěno dosažení nejpříznivějších úhlů tělesných částí řidiče. U vozidel o užitečné hmotnosti nepřevyšující 3,4 t (s výjimkou vozidel kategorie L a jejich modifikací), pokud není zajištěna seřiditelnost sedadla řidiče ve svislém směru 80 mm a v podélném směru 100 mm, musí být sedadlo řidiče samostatné a seřiditelné v podélném směru alespoň v rozmezí 150 mm.

(4) Sklon opěradla sedadla řidiče a sedadla vedle sedících spolujezdců musí být (s ohledem na nejpříznivější fyziologickou polohu sedící osoby) konstruován a proveden nebo seřiditelný - od 1. 1. 1986 konstruován, proveden a seřiditelný směrem dozadu od vertikály

• a) u vozidel kategorie M1 v rozmezí 19° až 25°,

• b) u vozidel kategorií M2, M3 a N v rozmezí 14° až 25°.

Při sklonu opěradla 22° nesmí být úhel mezi sedákem a opěradlem sedadla menší než 95°. Sedák sedadla musí být pro dosažení potřebné stability sezení skloněn dozadu pod úhlem nejméně 2° od horizontály. (Měření úhlů se provádí pomocí zkušební trojrozměrné figuríny).^40)

(5) Sklopná sedadla a sklopná opěradla sedadel musí být vybavena automaticky blokovaným přídržným mechanismem konstruovaným tak, aby zamezil uvolnění opěradla nebo sedadla při zpoždění 20 g ve směru podélné osy vozidla. Stejně musí být konstruováno ovládací zařízení tohoto mechanismu a musí být snadno přístupné osobě sedící na tomto sedadle nebo osobě sedící za tímto sedadlem.

(6) Vozidla kategorie M1 musí z hlediska vztahu mezi sedadlem, volantem a nožními pedály splňovat podmínky stanovené zvláštním předpisem^40) a musí být podle něj homologována. Pedály pro provozní brzdění a spojky vozidel kategorií M2, M3 a N musí být umístěny tak, aby

• mezi nimi procházela podélná střední svislá rovina sedadla; vzdálenosti středů nášlapných ploch těchto pedálů od uvedené roviny nepřekročily 180 mm a součet vzdáleností zmíněných středů od uvedené roviny nepřekročil 320 mm,

• mezi vnitřní částí karosérie nebo kabiny řidiče přiléhající ke spojkovému pedálu a odvrácenou hranou nášlapné plochy tohoto pedálu byl alespoň v rozsahu plného zdvihu pedálu a nejméně 100 mm nad ním volný prostor široký nejméně 130 mm,

• mezi vnitřní částí karosérie nebo kabiny řidiče přiléhající k brzdovému a akceleračnímu pedálu (např. kryt motoru, převodovky) a k ní přivrácenou hranou nášlapné plochy brzdového pedálu byl alespoň v rozsahu plného zdvihu pedálu a nejméně 100 mm nad ním volný prostor široký nejméně 140 mm,

• mezi sousedními hranami nášlapných ploch pedálů spojky a brzdy nebyla vzdálenost menší než 50 mm, pedálů brzdy a akcelerace menší než 60 mm a pedálů spojky a akcelerace menší než 150 mm,

• osa věnce volantu nesmí být vyosena oproti podélné rovině souměrnosti sedáku sedadla řidiče o více než 30 mm.

U vozidel kategorií M a N musí být dostatečný prostor pro odpočinek levé nohy řidiče sedícího na sedadle v uvolněné poloze.

(7) Vnitřek kabiny řidiče nebo karosérie vozidla musí být konstruován takto

• a) vzdálenost mezi bodem H podle doporučené technické normy^34) a stropem měřena v podélné střední svislé rovině sedadla na přímce jdoucí tímto bodem a skloněné o 8° od vertikály směrem dozadu musí být nejméně 1000 mm u kabiny řidiče při nejnižší poloze výškově seřiditelného sedadla a současně v zadní krajní poloze určené výrobcem k sezení a nejméně 820 mm u vozidel kategorií M1 a N1 s výjimkou jejich sportovních modifikací,

• b) kolem volantu musí být volný prostor široký nejméně 100 mm, měřeno v rovině věnce volantu,

• c) ve výši loktů řidiče podle doporučené technické normy^34) musí být volný ovládací prostor řidiče široký nejméně 640 mm, symetricky k sedadlu řidiče, a to v celém rozsahu poloh sedadla určených výrobcem k sezení. (Měřeno ve vzdálenosti 175 mm od bodu H na ose trupu figuríny),

• d) minimální vzdálenost povrchu zatíženého opěradla sedadla od věnce volantu musí být u vozidel kategorie M1 nejméně 380 mm a u vozidel ostatních kategorií 350 mm, přičemž se vychází z doporučené technické normy.^34) (Kontrola tohoto ustanovení se provádí v poloze sedadla odpovídající figuríně 50 % velikostní skupiny při výškovém nastavení sedadla do poloviny rozsahů seřízení),

• e) spodní okraj volantu musí být vzdálen od povrchu nezatíženého sedáku sedadla při všech polohách nastavení sedadla u vozidel kategorie M1 nejméně 120 mm a u vozidel ostatních kategorií (s výjimkou sedáků sedadel, jejichž konstrukce a odpružení umožňuje snadné posazení na sedadlo a odchod z něj) nejméně 180 mm,

• f) rukojeť řadicí páky převodovky nesmí být svým horním okrajem v jednotlivých pracovních polohách níže než povrch řidičova sedadla zatíženého figurínou o hmotnosti 75 kg a seřízeného do nejvyšší a krajní zadní polohy určené výrobcem k sezení,

• g) kolem rukojetí ovládacích pák (páky převodových ústrojí, závěru diferenciálu, parkovací, nouzové a odlehčovací brzdy) ve všech pracovních polohách musí být volný prostor nejméně 70 mm; toto ustanovení se nevztahuje na ovladače vzduchových a hydraulických rozvaděčů a u vozidel kategorie M1 na rukojeti ovládacích pák za podmínky, že je umožněno jejich rychlé a bezpečné uchopení.

(8) Sedadla vozidel kategorií M1 a N a sedadla řidiče a spolujezdce vozidel kategorií M2 a M3 třídy II a třídy III a sedadla cestujících v autobusech třídy III uvedených do provozu po dni účinnosti této vyhlášky musí být vybavena opěrkami hlavy. Opěrky hlavy musí splňovat podmínky stanovené zvláštním předpisem^41) a musí být podle něj homologovány. Pokud opěrka hlavy je integrální částí sedadla homologovaného jako celek podle zvláštního předpisu,^39) nemusí být opatřena štítkem výrobce s vyznačením homologace. To platí i pro vyjímatelné nebo výsuvné provedení opěrek hlavy. U zadních sedadel vozidel kategorie M1 s výškou opěradel nejméně 700 mm se opěrky hlavy při schvalování technické způsobilosti typů vozidla do 1. 7. 1997 a u vozidla uváděného poprvé do provozu do 1. 7. 1998 nevyžadují. Ustanovení tohoto odstavce neplatí pro nesamostatná střední sedadla vozidel kategorií M1 a N1 a pro nouzová sedadla, která svými rozměry nesplňují stanovené požadavky a mohou být využita pro příležitostnou přepravu osob.

(9) Sedadla vozidel, za nimiž se nacházejí další místa k sezení, musí být provedena, zejména v horní části opěradla, tak, aby nemohla zvýšit nebezpečí nebo vážnost zranění cestujících; tato sedadla vozidel kategorie M1 musí splňovat podmínky stanovené zvláštním předpisem^32) a musí být podle něj homologována.

(10) V autobusech a osobních autobusových přívěsech a návěsech vyrobených po 1. 1. 1985 musí sedadla vyhrazená pro osoby tělesně postižené splňovat tyto podmínky:

• před každým z těchto sedadel musí být volný prostor nejméně 600 mm ve směru sezení,

• v případě umístění sedadel proti sobě musí být tento prostor nejméně 1200 mm.

(11) Čalounění a potahové materiály použité v interiéru vozidla v ploše styku s tělem člověka musí být hygienicky nezávadné a prodyšné. Prodyšnost těchto materiálů vodní párou musí být

• na sedadlech vozidla kategorie M1 nejméně 140 g.m^-2.h^-1,

• na sedadlech řidičů a ostatních členů osádky vozidel kategorií M2, M3 a N nejméně 150 g.m^-2.h^-1,

• na sedadlech pro cestující ve vozidlech kategorií M2 a M3 s výjimkou autobusů třídy II a třídy III nejméně 120 g.m^-2. h^-1.

Čalounění a potahové materiály musí odolávat běžným desinfekčním prostředkům, krátkodobě i palivům a mazivům. Potahy sedadel a jejich opěradel přímo vystavených povětrnostním vlivům musí být provedeny z materiálů, které nesají vodu.

(12) Pevná lůžka v kabině řidiče vozidel kategorie N a ve vozidlech kategorií M2 a M3 nesmí mít menší rozměry než 550 x 1900 mm a světlá výška nad nezatíženým lůžkem nesmí být menší než 550 mm. Lůžko musí být vybaveno zábranou proti možnému vypadnutí ležící osoby.

(13) Ustanovení tohoto paragrafu neplatí pro jiná motorová vozidla uvedená v části VI. této vyhlášky, pro vozidla kategorie T a pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972. Ustanovení odstavců 6, 7 a 11 tohoto paragrafu neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 1. 1985.

§ 44

Podlaha a bočnice karosérií vozidel

(1) Bočnice, podlahy a podlahové krytiny, pokud jsou ze dřeva nebo jiného hořlavého materiálu, musí být v místech, která mohou být vystavena vysokým teplotám při poruše funkčních částí vozidla (nezávislé topení, pneumatiky apod.), chráněny ohnivzdorným materiálem. Materiál bočnic, podlah a podlahových krytin musí též krátkodobě vzdorovat palivům, mazivům, vodě a běžným dezinfekčním prostředkům.

(2) Víka v podlaze i bočnicích musí dobře přiléhat a pohyblivá ústrojí procházející podlahou musí být řádně utěsněny proti vnikání prachu, nečistot a hluku; musí být upraveny podle § 40 odst. 3 této vyhlášky. (Pohyblivými ústrojími se rozumějí např. pedály, sloupek řízení, páka řazení, páka parkovací brzdy apod.).

(3) Podlahy a bočnice karosérií vozidel a jejich případné krytiny, potahy a rohože musí být řešeny tak, aby se daly snadno čistit. Podlahy karosérií vozidel kategorií M2 a M3 musí být potaženy vhodnou krytinou nebo rohoží zabraňující uklouznutí. Přechody u kloubových autobusů musí být provedeny tak, aby je mohli cestující za jízdy bezpečně přecházet a na nich stát.

(4) Dřevěné podlahy a bočnice karosérií vozidel musí být zhotoveny beze spár. Podlahy vozidel se sklápěcí karosérií, není-li karosérie celokovová, musí být oplechovány.

§ 45

Dveře, dveřní závěsy a závěry

(1) Dveře vozidel musí být při zavření zajištěny tak, aby se za jízdy samovolně neotevřely a ani nemohly být neúmyslně otevřeny. U bočních jednokřídlových dveří musí být dveřní závěsy vpředu ve směru jízdy; tato podmínka se nevztahuje na automobily, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 1. 1960, a vozidla kategorií T a SS, u nichž je kabina řidiče nebo obsluhy z každé strany nejméně o 200 mm užší, než je největší šířka vlastního vozidla. Systémy dveřních závěsů a závěrů u bočních dveří osobních automobilů musí splňovat podmínky stanovené zvláštním předpisem^42) a musí být podle něj homologovány.

(2) Zavřené dveře vozidel nesmějí být příčinou zvýšeného hluku při jízdě; dveře, dveřní závěsy a závěry musí být provedeny tak, aby při jejich zavírání nevznikaly rušivé zvuky.

(3) Dveře určené pro nastupování do prostoru a vystupování z prostoru pro řidiče nebo cestující musí mít zajištění proti otevření zvenčí se dvěma jasně rozlišitelnými polohami ovladatelné zevnitř vozidla. Toto ustanovení neplatí pro nouzové dveřní východy vozidel kategorií M2 a M3 a pro dveře těchto vozidel, které jsou ovládány dálkově z místa řidiče a které musí mít automatické zajištění proti otevření.

(4) Vstupní dveře k místům řidiče a cestujících musí mít světlou šířku nástupního prostoru nejméně 650 mm podle doporučené technické normy;^35) toto ustanovení neplatí pro sportovní modifikace vozidel kategorie M1 a vozidla kategorie T i pro jiná motorová vozidla uvedená v části IV. této vyhlášky. U bezkapotových automobilů musí mít dveřní otvor na úrovni podlahy světlou šířku nejméně 250 mm. V autobusech musí být z vnější strany vozidla na dobře viditelném místě označeny dveře určené pro nástup osob s omezenou schopností pohybu a orientace k sedadlům pro ně vyhrazeným (§ 43 odst. 10) a dveře určené pro nástup osob na vozíku pro invalidy a s dětskými kočárky do prostoru pro ně vyhrazeného (§ 42 odst. 2). (Tato šířka se měří ve výši ramen zkušební trojrozměrné figuríny. U vozidel kategorií M2 a M3 se světlá šířka provozních dveří měří po celé výšce dveří).

(5) Dělené dveře autobusů musí být uspořádány tak, aby cestující při nastupování nebo vystupování nepřišli do styku s jejich vnější stranou; pokud jsou přidržovací tyče pro usnadnění vystupování a nastupování upevněny na dveřích, musí být na jejich vnitřní stěně. U autobusů a osobních autobusových přívěsů vyrobených po 1. 1. 1985 nesmějí být přidržovací tyče umístěny dále než 200 mm od roviny vymezující největší šířku vozidla ve výšce 1000 mm nad povrchem vozovky.

(6) Jsou-li dveře autobusů dálkově ovládány z místa řidiče, musí zařízení pro dálkové ovládání dveří spolehlivě pracovat i za nepříznivých povětrnostních podmínek a za teplot až -15 °C. V případě potřeby musí být možno dveře otevřít i ručně, pokud nejsou zajištěny. Jsou-li dveře v pohybu, musí být možno je zastavit silou nejvýše 147 N.

(7) Dálkově ovládané dveře autobusů třídy I a třídy II musí mít spáru mezi uzavíracími díly provedenou tak, aby nemohlo při přivření dojít ke zranění prstů ruky cestujícího a aby současně byla zaručena potřebná těsnost.

(8) Stav otevření či zavření dveří u autobusů musí být řidiči spolehlivě oznámen zřetelným optickým znamením. Toto ustanovení neplatí pro autobusy, které jsou vybaveny zařízením zamezujícím rozjezd autobusu při otevřených dveřích.

(9) U skříňových karosérií nesmějí zadní a boční dveře ve zcela otevřeném stavu přesahovat šířku vozidla o více než o vlastní tloušťku dveří.

(10) Ustanovení platná pro autobusy se vztahují i na autobusové přívěsy a návěsy. Ustanovení odstavce 1 poslední věty a odstavců 3, 4, 6 a 9 tohoto paragrafu neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972.

§ 46

Zařízení pro nastupování a vystupování

(1) Do kabiny řidiče a do karosérie vozidel kategorie M musí být umožněn pohodlný a bezpečný nástup a výstup. Nejnižší nástupní a výstupní schůdek do prostoru místa řidiče a spolujezdce u vozidel kategorie N nesmí být u nezatíženého vozidla výše než 650 mm nad vozovkou; u vozidel, jejichž technická způsobilost byla schválena po 1. 1. 1973, s výjimkou vozidel terénních a se sklápěcí karosérií, nesmí být výše než 500 mm nad vozovkou. Schůdky musí být provedeny tak, aby zabraňovaly v co největší míře uklouznutí při nastupování a vystupování. (Náboje kol a ráfky kol se nepovažují za zařízení pro nastupování a vystupování).

(2) Madla pro usnadnění nastupování a vystupování u vozidel kategorie N musí být umístěna tak, aby jejich spodní okraj nebyl výše než 1650 mm nad povrchem vozovky.

(3) U trolejbusů a jiných vozidel s elektrickým pohonem musí být nástupní a výstupní schůdky a madla elektricky odizolovány od skříně karosérie.

(4) Vozidla kategorie N a jejich přípojná vozidla, s výjimkou vozidel se sklápěcí karosérií, musí mít zařízení pro bezpečný vstup na ložnou plochu nebo do ložného prostoru a výstup z nich, jestliže výška jejich podlahy nad vozovkou převyšuje 650 mm při pohotovostní hmotnosti vozidla. Tato vozidla v provedení pro použití plachty pro ochranu přepravovaného nákladu musí umožňovat přiměřeně bezpečnou manipulaci s touto plachtou a s nosnou konstrukcí pro tuto plachtu.

(5) Vstupní dveře vozidel kategorií N a O se skříňovou karosérií musí být vybaveny pevným nebo snímatelným zařízením pro bezpečný a pohodlný vstup a výstup.

(6) Je-li autobus vybaven žebříkem pro výstup na střechu a sestup z ní, musí být žebřík na pravém boku nebo zádi autobusu, je-li žebřík umístěn na boku autobusu, musí být odnímací.

(7) Ustanovení odstavce 2 tohoto paragrafu se nevztahuje na vozidla uvedená do provozu před 1. 1. 1985.

§ 47

Nádrž na paliva

(1) Nádrž na kapalná paliva (automobilový benzín nebo motorová nafta) musí být těsná a odolávat přetlaku nejméně 30 kPa; musí vzdorovat vnější i vnitřní korozi a spolehlivě odolávat namáháním vznikajícím za všech provozních podmínek vozidla. Musí být provedena a umístěna tak, aby z ní palivo nevytékalo při šikmé poloze vozidla, při jízdě v zatáčce nebo při nárazu, při kterém nedošlo k převrácení vozidla nebo porušení (roztržení) vlastní nádrže. Měkce připájené díly na nádrži musí být současně přinýtovány, přišroubovány nebo jinak bezpečně připevněny. Na vozidle smějí být instalovány jen nádrže schváleného provedení.

(2) Přetlak v nádrži, který přesahuje hodnotu provozního tlaku, musí být snižován vhodným samočinným zařízením (otvory, bezpečnostními ventily apod.). Plnicí a odvětrávací otvory musí být vyvedeny mimo uzavřené prostory vozidla tak, aby se výpary nemohly shromažďovat v uzavřených prostorech (např. v zavazadlovém prostoru). Odvzdušňovací otvory musí být snadno přístupné pro čištění a nesmí jimi vnikat nečistota a při údržbě a mytí vozidla i voda do nádrže.

(3) Vozidla kategorie M1, jejichž technická způsobilost byla schválena po 1. 1. 1985, musí z hlediska ochrany proti vzniku požáru splňovat podmínky stanovené zvláštním předpisem^43) a musí být podle něj homologována a schválena. Tento předpis se vztahuje přiměřeně i na ostatní kategorie vozidel a na palivové nádrže nezávislých topení.

(4) Plnicí otvor palivové nádrže musí být snadno přístupný a dimenzován tak, aby bylo možné bez obtíží ručně plnit nádrž z nádoby se záložním palivem. Při plnění nádrže palivem nesmí (s výjimkou dvoukolových motorových vozidel) ani při jejím přelití dojít k polití horkých částí vozidla, výfukového potrubí nebo elektrického příslušenství. Plnicí otvor palivové nádrže u vozidel kategorií L3, L4, L5, M a N musí být opatřen zajišťovacím zařízením proti odcizení nebo znehodnocení jejího obsahu nepovolanou osobou.

(5) Plnicí potrubí palivové nádrže (s výjimkou palivových nádrží pro nezávislé topení a nádrže dvoukolových motorových vozidel) musí být provedeno tak, aby nedocházelo ke zpětnému vystřikování paliva při rychloplnění u čerpací stanice u vozidel,

• a) jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 1. 1976

• rychlostí nejméně 60 l.min^-1 u vozidel kategorií M1 a N1,

• rychlostí nejméně 100 l.min^-1 u vozidel ostatních kategorií,

• b) jejichž technická způsobilost byla schválena po 1. 1. 1976

• rychlostí nejméně 75 l.min^-1 u vozidel kategorií M1 a N1,

• rychlostí nejméně 150 l.min^-1 u vozidel ostatních kategorií.

(6) Palivová nádrž nesmí být umístěna v kabině řidiče a obsluhy, v prostoru pro cestující, pro náklad, popřípadě pro zavazadla a v motorovém prostoru. Oddělení nádrže včetně potrubí od těchto prostorů (s výjimkou prostorů pro náklad u vozidel kategorie N, u nichž je dostatečná vzdálenost mezi dřevěnou podlahou ložného prostoru a palivovou nádrží) musí být provedeno pevnou stěnou z nehořlavého materiálu, která tvoří nedílnou součást konstrukce karosérie nebo je s touto konstrukcí pevně a vodotěsně spojena. U vozidel kategorie M1 nemusí být nádrž oddělena od zavazadlového prostoru pevnou stěnou za předpokladu, že při poruše nádrže (po nárazu apod.) nemůže palivo vytéci do zavazadlového prostoru.

(7) U motorových vozidel kategorií M1 a N1 musí být v palivové nádrži nouzová zásoba paliva, která umožní ujetí nejméně 50 km a nejméně 100 km u vozidel kategorií N2, N3, M2 a M3. Vozidla kategorií M a N musí být vybavena palivoměrem a nouzová zásoba paliva musí být řidiči jednoznačně a zřetelně signalizována optickým sdělovačem umístěným v zorném poli řidiče. Různobarevné provedení ukazatele palivoměru se nepovažuje za optické světelné zařízení. Ustanovení tohoto odstavce neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 1. 1985.

(8) Palivová nádrž dvoukolových motorových vozidel musí mít zařízení pro nouzovou zásobu paliva, která umožní ujetí nejméně 30 km. Po spotřebování hlavní zásoby paliva musí být tato nouzová zásoba paliva jednoznačně a zřetelně signalizována řidiči alespoň uspořádáním přepouštěcích kohoutů nebo polohou jejich ovládacích prvků.

(9) Nádoby na záložní palivo musí být provedeny tak, aby palivo při jakékoli poloze nádoby nemohlo vytékat. Nádoby ve vozidle musí být umístěny tak, aby nepřesahovaly nebo netvořily obrys vozidla a aby byly od rovin vymezujících největší šířku vozidla vzdáleny nejméně 150 mm a od roviny vymezující délku vozidla vpředu nebo vzadu nejméně 250 mm.

(10) Ustanovení tohoto paragrafu neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972.

§ 48

Palivové potrubí

(1) Celistvost a těsnost palivového potrubí nesmí být porušitelná vibracemi, krutovým nebo ohybovým namáháním přenášeným z vozidla v normálních provozních podmínkách; potrubí musí být chráněno zároveň před mechanickým poškozením. Trubkové spoje musí být šroubené nebo spájené natvrdo; přípustné jsou též přesuvné spoje s pružnými, palivuvzdornými hadicemi z těžko hořlavých materiálů zajišťujících těsnost při všech provozních teplotách.

(2) Palivové potrubí a všechny orgány, kterými prochází palivo, musí být chráněny před nadměrným teplem; je nepřípustné, aby palivo z potrubí, popřípadě ze zařízení namontovaných v jeho obvodu odkapávalo a odpařovalo se na horké části vozidla, výfukové potrubí a na elektrické zařízení vozidla.

(3) Motorová vozidla, u nichž se palivo dopravuje z nádrže ke karburátoru nebo vstřikovacímu čerpadlu vlastním spádem, musí mít u nádrže uzavírací zařízení pro přerušení dodávky paliva.

(4) U vozidel kategorií M2 a M3 nesmí být palivové potrubí v prostoru pro cestující ani v prostoru řidiče; palivo nesmí být dopravováno vlastním spádem nebo přetlakem v palivové nádrži.

§ 49

Provozní hmoty

(1) K pohonu motorů vozidel a k plnění mazacích, chladicích a jiných systémů a zařízení vozidel se smí používat pouze provozních hmot předepsaných výrobcem takových systémů nebo zařízení. Pohonné hmoty prodávané pro jejich přímou spotřebu a používané v provozu silničních motorových vozidel musí svými kvalitativními parametry splňovat požadavky stanovené platnými vnitrostátními technickými normami nebo příslušnými mezinárodními normativy s přihlédnutím k daným nebo předpokládaným klimatickým podmínkám.

(2) Automobilové benzíny a motorové nafty dodávané pro jejich přímou spotřebu k provozu silničních motorových vozidel musí splňovat, kromě příslušných technických norem, také následující podmínky:

• a) automobilový benzín olovnatý musí obsahovat nejméně 0,03 g.l^-1 a nejvíce 0,15 g.l^-1 olova,

• b) automobilový benzín bezolovnatý může obsahovat nejvíce 0,005 g.l^-1 olova,

• c) motorová nafta může obsahovat nejvíce 0,50 g.kg^-1 síry.

(3) Počínaje dnem ukončení prodeje olovnatého automobilového benzínu musí být u čerpacích stanic zařízených na výdej benzínu pro motory starších vozidel používajících olovnaté benzíny k dispozici kromě benzínu bezolovnatého také buď bezolovnatý automobilový benzín s přísadami dodanými výrobcem, které umožní spolehlivý provoz těchto motorů, nebo v prodeji přísady, jejichž přidání ve stanoveném množství k určitému druhu bezolovnatého benzínu zabezpečí palivo potřebné pro zážehové motory, pro které výrobce stanovil olovnatý benzín.

(4) Automobilový benzín určený k pohonu spalovacího motoru vozidla musí odpovídat příslušné české technické normě, a to automobilový benzín bezolovnatý ČSN EN 228 (65 6505) a automobilový benzín olovnatý ČSN 65 6505.

(5) Motorová nafta určená k pohonu spalovacího motoru vozidla musí odpovídat české technické normě ČSN EN 590 (65 6506).

(6) K pohonu vznětových motorů lze použít také metylestery řepkového oleje (tzv. biopalivo), a to buď samostatně podle české technické normy ČSN 65 6507 nebo ve směsi s ropnými složkami v množství nad 30 % hm. metylesterů podle české technické normy ČSN 65 6508 anebo ve směsi s ropnými složkami v množství do 5 % hm. metylesterů podle české technické normy ČSN 65 6509. Pro použití směsí s ropnými složkami v množství nad 5 % hm. metylesterů musí výrobce daného motoru vyjádřit souhlas s jejich použitím.

(7) Zkapalněný ropný plyn (LPG) určený k pohonu spalovacího motoru musí odpovídat české technické normě ČSN EN 589.

(8) Stlačený zemní plyn (CNG) určený k pohonu spalovacího motoru musí odpovídat české technické normě ČSN 38 6110.

(9) Při vzorkování uvedených pohonných hmot se musí postupovat pro automobilové benzíny, motorovou naftu a biopalivo podle české technické normy ČSN 65 6005, pro LPG podle české technické normy ČSN EN ISO 4257 (65 6480) a pro CNG dle české technické normy ČSN 38 6110.

(10) Analýzy odebraných vzorků pohonných hmot pro účely ověření jejich kvality ze strany kontrolních orgánů se provádějí v akreditovaných laboratořích.

(11) Shodnost výsledků kontrolních analýz odebraných vzorků provozních hmot ve vztahu k mezím jejich specifikací musí odpovídat příslušné české technické normě ČSN EN ISO 4259 (65 6003).

(12) Používání paliv a maziv podle odstavců 1 až 11 neplatí pro provoz vojenských vozidel.

§ 50

Výfukový systém

(1) Každé motorové vozidlo musí být vybaveno výfukovým potrubím k odvedení výfukových plynů do atmosféry a účinným tlumičem k tlumení hluku vycházejících plynů; tlumič výfuku musí být trvale zapojen do výfukového potrubí.

(2) Výfukové potrubí musí být od podlahy a jiných hořlavých částí vozidla odděleno a k dílům spodku vozidla nebo karosérie připevněno tak, aby tyto díly byly zvukově i tepelně od výfukového systému izolovány.

(3) Je-li vozidlo vybaveno výfukovou odlehčovací brzdou, musí být výfukové potrubí včetně těsnění až k ovládacímu ventilu brzdy dimenzováno pro příslušný tlak a teplotu. Spojovací šrouby a matice výfukového potrubí musí být dostatečně chráněny proti korozi.

(4) Koncová část výfukového potrubí musí být směrována vzhůru nad vozidlo nebo dozadu anebo vlevo. U tahačů návěsů nesmí docházet k přímému ofukování návěsu výfukovými plyny. Koncová část výfukového potrubí musí být vyústěna v blízkosti obrysu vozidla, avšak nesmí jej přesahovat, s výjimkou dvoukolových motorových vozidel. Osa vyústění koncové části výfukového potrubí, s výjimkou potrubí směrovaného vzhůru a vyústěného nad vozidlem, musí být buď rovnoběžná s vodorovnou rovinou, nebo skloněná k rovině vozovky. Vyústění výfukového potrubí musí být vedeno tak, aby bylo co nejvíce omezeno vnikání výfukových plynů dovnitř karosérie a aby výfukové plyny neznehodnocovaly náklad.

(5) Pokud je výfukové potrubí vozidel vyvedeno svisle vzhůru, pak musí být u vozidel uváděných do provozu po dni účinnosti této vyhlášky opatřeno nahoře klapkou nebo odvodňovacím ventilem v nejnižším místě. Jeho vyústění musí být nejméně 100 mm nad střechou kabiny řidiče nebo karosérie motorového vozidla, kromě vozidel kategorií T a SS.

(6) Náhradní výfukové systémy musí splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^46) a musí být podle nich homologovány. U náhradních výfukových systémů pro vozidla, jejichž výroba byla ukončena k 31. 12. 1992, lze homologaci nahradit technickým protokolem podle zvláštních předpisů.^46)

(7) Tento paragraf platí i pro dodatečně montované nástavce výfuku. Ustanovení odstavce 4 tohoto paragrafu neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972.

§ 51

Emise škodlivin ve výfukových plynech

(1) Motorové vozidlo se zážehovým motorem musí z hlediska emisí škodlivin ve výfukových plynech splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^47) a musí být podle nich homologováno. Pro schvalování technické způsobilosti jednotlivého vozidla lze připustit technický protokol podle zvláštních předpisů.^47) (Pro mopedy Předpis EHK č. 47. Pro motocykly Předpis EHK č. 40. Pro vozidla kategorií M1 a N1 uvedená do provozu v České republice do 30. 9. 1985 platí Předpis EHK č. 15.03. Pro vozidla uvedená do provozu po 1. 10. 1985 platí Předpis EHK č. 15.04 a pro vozidla uvedená do provozu po 1. 12. 1989 platí Předpis EHK č. 83.00. Pro vozidla těchto kategorií typově schválená po 1. 10. 1993 a při schvalování technické způsobilosti jednotlivého vozidla počínaje dnem 1. 10. 1994 včetně evidence nových vozidel platí Předpis EHK č. 83.01-B. Limity Předpisu EHK č. 83.02-B platí pro vozidla, jejichž technická způsobilost jako typu vozidla byla schválena po 1. 7. 1994, pro nová vozidla prvně evidovaná po 1. 1. 1995 a pro vozidla jednotlivě schvalovaná po 1. 7. 1995. V těchto předpisech jsou uvedeny přípustné hodnoty sledovaných složek škodlivých exhalací). Pro schválení technické způsobilosti ojetého silničního vozidla platí limity:

• a) pro vozidla kategorie M1 nebo N1 podle homologačního předpisu EHK č. 83.02 B do 31. prosince 1999,

• b) pro vozidla kategorií L1 a L2 podle homologačního předpisu EHK č. 47.00 do 31. prosince 1999,

• c) pro vozidla kategorií L3, L4 a L5 podle homologačního předpisu EHK č. 40.01 do 31. prosince 1999.

(2) Motorové vozidlo se vznětovým motorem musí z hlediska emisí škodlivin ve výfukových plynech splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^48) a musí být podle nich homologováno. Pro schvalování technické způsobilosti jednotlivého vozidla lze připustit technický protokol podle zvláštních předpisů.^48) (Předpisy EHK č. 24.03 a č. 49.02. Pokud vozidla kategorií M1 a N1 se vznětovým motorem nejsou homologována podle předpisu EHK č. 49, musí být homologována podle předpisu EHK č. 83.01-C. Tyto předpisy platí pro vozidla typově schvalovaná po 1. 10. 1993 a pro jednotlivá vozidla schvalovaná po 1. 10. 1994, včetně evidence nových vozidel. Limity předpisu EHK č. 83.02-C platí pro vozidla, jejichž technická způsobilost jako typu vozidla byla schválena po 1. 7. 1994, pro nová vozidla prvně evidovaná po 1. 1. 1995 a pro vozidla jednotlivě schvalovaná po 1. 7. 1995. V uvedených předpisech jsou přípustné hodnoty sledovaných složek škodlivých exhalací). Pro schválení technické způsobilosti ojetého silničního vozidla platí limity:

• a) pro vozidla kategorií M2, M3, N2 a N3 podle homologačního předpisu EHK č. 49.02 A do 30. září 1997,

• b) pro vozidla kategorií M1 a N1 platí limity podle homologačního předpisu EHK č. 83.02 C nebo EHK č. 49.02 A do 31. prosince 1999.

(3) Vozidla uvedená v § 81, 82 a 84 této vyhlášky poháněná vznětovým motorem musí splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^49) a musí být podle nich homologována.

(4) Provozovatel nebo uživatel vozidla nesmí na motoru (vozidle) provádět takové zásahy (např. montáž neschváleného zařízení), které by zvyšovaly emise škodlivin ve výfukových plynech. Při výměně katalyzátoru ve výfukovém systému vozidla může být místo katalyzátoru určeného pro prvovýrobu vozidla (motoru) použito též katalyzátoru vyrobeného pro náhradní potřebu, který musí splňovat podmínky stanovené zvláštním předpisem a musí být podle něho homologován.^49a)

(5) Vstřikovací zařízení palivové soustavy smí seřizovat a opravovat jen osoba pověřená výrobcem daného vstřikovacího zařízení nebo motorového vozidla. Seřizovací prvky ovlivňující množství škodlivých exhalací ve výfukových plynech musí být zajištěny (zaplombovány) proti neoprávněnému zásahu, pokud takové zajištění (plombování) umožňují.

(6) Přípustné limity škodlivých exhalací ve výfukových plynech při kontrolách motorových vozidel v provozu po schválení jejich technické způsobilosti jsou uvedeny v odstavcích 7 a 8 tohoto paragrafu.

(7) U vozidla v provozu se zážehovým motorem se ověřuje přítomnost a množství škodlivých složek ve výfukových plynech (spalinách) po záběhu motoru. (Záběhem vozidla se pro tyto účely rozumí kilometrický proběh vozidla v záruční době do výrobcem určené prohlídky, při které se seřizuje vozidlo z hlediska emisí škodlivin ve výfukových plynech, nejvýše však do 3000 km). Koncentrace oxidu uhelnatého (CO) a koncentrace nespálených uhlovodíků (HC) při tomto ověřování nesmí překročit dále uvedené hodnoty

• a) 6,0 % CO a 2000 ppm HC při volnoběžných otáčkách motoru u vozidel vyrobených do konce roku 1972,

• b) 4,5 % CO a 1200 ppm HC při volnoběžných otáčkách motoru u vozidel vyrobených od roku 1973 do konce roku 1986,

• c) u vozidel vyrobených od 1. 1. 1987 bez katalytického systému nebo s neřízeným katalytickým systémem hodnoty stanovené výrobcem vozidla (motoru) zvýšené max. o 50 % oproti těmto hodnotám, avšak nesmí překročit 3,5 % CO a 800 ppm HC,

• d) u vozidel (motoru) s řízeným třícestným katalytickým systémem hodnoty stanovené výrobcem vozidla (motoru) zvýšené max. o 50 % oproti těmto hodnotám, avšak nesmí překročit 0,5 % CO při volnoběžných otáčkách a 0,3 % CO při zvýšených otáčkách nezatíženého motoru, při nichž hodnota lambda (hmotnostní poměr kyslíku a paliva) musí být 1,0 s tolerancí ± 0,03. Zvýšené otáčky nezatíženého motoru jsou otáčky odpovídající přibližně 1/2 otáček při jmenovitém výkonu motoru a musí být vyšší než 2000 min^-1, pokud výrobcem není stanoven jiný počet otáček.

U motoru mazaného směsí paliva a mazacího oleje se HC nekontrolují.

Ustanovení tohoto odstavce se nevztahuje na vozidla kategorie L s pohotovostní hmotností nižší než 400 kg.

(8) U vozidel v provozu poháněných vznětovým motorem se ověřuje jeho kouřivost metodou volné akcelerace po záběhu motoru. (Záběhem vozidla se pro tyto účely rozumí kilometrický proběh vozidla v záruční době do výrobcem určené prohlídky, při které se seřizuje vozidlo z hlediska emisí škodlivin ve výfukových plynech, nejvýše však do 3000 km);

• a) u vozidel (motorů) vyrobených do konce roku 1980 poháněných nepřeplňovaným nebo přeplňovaným vznětovým motorem naměřená hodnota součinitele absorpce přípustné kouřivosti (XP) nesmí překročit 4,0 m^-1,

• b) u vozidel (motorů) vyrobených počínaje rokem 1981 naměřená hodnota součinitele absorpce přípustné kouřivosti (XP) může být vyšší nejvíce o 0,5 m^-1 oproti hodnotě korigovaného součinitele absorpce (XL) uvedené na štítku vozidla (motoru) nebo v dokumentaci výrobce vozidla (motoru), nesmí však u motoru nepřeplňovaného překročit hodnotu 2,5 m^-1 a u motoru přeplňovaného překročit hodnotu 3,0 m^-1. Pokud štítek nebo údaj hodnoty korigovaného součinitele absorpce (XL) na vozidle nebo motoru chybí a není uveden v dokumentaci výrobce vozidla (motoru) a při měření součinitele absorpce přípustné kouřivosti (XP) u vozidla (motoru) v řádném technickém stavu změřený součinitel u nepřeplňovaného motoru je vyšší než 2,5 m^-1 a u přeplňovaného motoru je vyšší než 3,0 m^-1, pak hodnotu součinitele absorpce kouřivosti (XP) pro daný motor stanoví jeho výrobce podle vlastní dokumentace nebo výpočtem podle odstavce 9 tohoto paragrafu, případně pověřená zkušebna, pokud není výrobce znám.

(9) Součinitel absorpce přípustné kouřivosti (XP) vznětových motorů se výpočtem pro případy uvedené v odstavci 8 písm. b) tohoto paragrafu stanoví následovně

• a) u motoru nepřeplňovaného nesmí být vyšší než 3,2 m^-1,

• b) u motoru přeplňovaného nesmí být vyšší než hodnoty stanovené v závislosti na velikosti motoru vyjádřené jeho vztažným průtokem plynu Vp:

| Vztažný průtok plynu | Přípustná kouřivost | | Vp [dm3.s-1] | Xp [m-1] | | --- | --- | | do 50 | 3,7 | | nad 50 do 100 | 3,3 | | nad 100 do 130 | 3,0 | | nad 130 do 200 | 2,8 | | nad 200 | 2,6 |

Vztažný průtok plynu čtyřdobého motoru se stanoví podle vztahu

Vp=0,45 . Vh.nj 120 dm3 .s-1

kde Vh - zdvihový objem motoru [dm^3]

nj - otáčky motoru při jmenovitém výkonu [min^-1].

(10) Zážehové a vznětové motory upravené na pohon stlačeným zemním plynem (CNG) nebo na pohon zkapalněným ropným plynem (LPG) musí z hlediska škodlivých emisí ve výfukových plynech splňovat přípustné limity stanovené pro dané vozidlo (motor) před jeho úpravou. Tyto limity musí být u dvoupalivových systémů splněny při spalování každého z paliv.

(11) Při namátkových kontrolách motorových vozidel v silničním provozu z hlediska emisí škodlivin ve výfukových plynech podle odstavců 7 a 8 tohoto paragrafu se neprovádí kontrola a seřízení palivové a zapalovací soustavy vozidla podle dokumentace výrobce. Součástí kontroly u vznětového motoru je ověření neporušenosti zaplombování vstřikovacího čerpadla.

§ 52

Hluk vozidel

(1) Vozidla, jejich motory, díly a všechna ústrojí, ve kterých dochází k pohybu částí, větrací a vytápěcí zařízení, sací a výfukové potrubí s tlumiči, výfuková odlehčovací brzda, brzdová zařízení, spojení nástavby s konstrukcí vozidla a vnitřní vybavení vozidla musí být konstruovány a provedeny tak, aby hluk vně i uvnitř vozidla byl co nejmenší.

(2) Z hlediska hladiny vnějšího hluku musí nová vozidla při schvalování jejich technické způsobilosti, při výrobě a při uvádění do provozu splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy.^50) Hladina vnějšího hluku vozidel kategorií T, SS a jednonápravových traktorů s přívěsy nesmí přesahovat za podmínek měření, které stanovuje zvláštní předpis pro vozidla kategorií M a N^50) hodnotu

• 85 dB(A) u vozidel s pohotovostní hmotností do 1,5 t,

• 89 dB(A) u vozidel s pohotovostní hmotností převyšující 1,5 t.

Vozidla kategorie SS musí být při měření v přepravní poloze podle návodu k obsluze a s připojeným vybraným pracovním ústrojím.

Hladina vnějšího hluku vozidla v provozu a po jeho opravě nebo jakémkoli zásahu do výfukového nebo tlumicího systému (zařízení) nesmí být vyšší, než byla při schválení jeho technické způsobilosti. Pro schválení technické způsobilosti ojetého silničního motorového vozidla platí limity vnějšího hluku:

• a) pro vozidla kategorie L1 podle homologačního předpisu EHK č. 63.00 a pro vozidla kategorií L3 a L4 podle homologačního předpisu EHK č. 41.01 do 31. prosince 1999,

• b) pro vozidla kategorií L2 a L5 podle homologačního předpisu EHK č. 9.04 do 31. prosince 1999,

• c) pro vozidla kategorií M1 a N1 podle homologačního předpisu EHK č. 51.01 do 31. prosince 1999,

• d) pro vozidla kategorií M2, M3, N2 a N3 podle homologačního předpisu EHK č. 51.01 do 30. září 1997.

(3) U vozidel uváděných do provozu po 31. 12. 1982 se zapisuje do technického průkazu vozidla referenční hodnota hladiny vnějšího hluku výfukového systému stojícího vozidla zjištěná zkušebnou provádějící homologační zkoušky vozidel z hlediska hluku. [Referenční hodnota se vyčíslí ze zjištěné hladiny hluku stojícího vozidla při homologačním testu přičtením 5 dB(A)]. U vozidel uvedených do provozu do 31. 12. 1982 musí výfukový systém stojícího vozidla splňovat tyto referenční hodnoty hladiny vnějšího hluku v dB(A):

| Kategorie vozidla | schválení technické způsobilosti | | | | před r. 1972 | od 1. 1. 1972 do 31. 12. 1975 | od 1. 1. 1976 do 31. 12. 1982 | | | --- | --- | --- | --- | | Vozidla kategorie L s motorem zdvihového objemu do 50 cm3 včetně | 105 | 103 | 103 | | nad 50 cm3 do 125 cm3 | 107 | 105 | 105 | | nad 125 cm3 do 500 cm3 | 109 | 107 | 107 | | nad 500 cm3 | 110 | 108 | 108 | | kategorie vozidla | schválení technické způsobilosti | | | | před r. 1972 | od 1. 1. 1972 do 31. 12. 1975 | od 1. 1. 1976 do 31. 12. 1982 | | | --- | --- | --- | --- | | Vozidla kategorie M1 | 102 | 100 | 98 | | Vozidla kategorie M2 a M3 celkové hmotnosti - do 3.5 t včetně | 112 | 110 | 108 | | - nad 3,5 t | 116 | 114 | 112 | | Vozidla kategorie N1 | 112 | 110 | 108 | | N2 a N3 | 116 | 114 | 112 |

Referenční hodnota hladiny vnějšího hluku stojícího vozidla nesmí být během provozu vozidla překročena. Způsob a zjišťování referenční hodnoty hladiny vnějšího hluku výfukového systému stojícího vozidla v provozu stanoví zvláštní předpis.^50)

(4) V konstrukci a provedení ústrojí vozidla nesmějí být prováděny takové zásahy (např. montáž neschváleného zařízení), které by zvyšovaly hluk nad stanovené meze.

(5) U vozidel kategorií L3 a L4 smí být pro náhradní potřebu použito tlumicího systému výfuku, který splňuje podmínky stanovené zvláštním předpisem ^50a) a který musí být podle něj homologován.

(6) Ustanovení tohoto paragrafu se vztahuje i na vozidla s nástavbami s motory užívanými k provozu zvláštních zařízení trvale nebo přechodně připojených na vozidlo.

(7) Ustanovení odstavce 5 tohoto paragrafu neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972.

§ 53

Třecí a těsnicí materiály

U dílů, součástí, celků a skupin používaných nebo určených pro motorová vozidla a jejich přípojná vozidla, včetně jiných vozidel a jejich přípojných vozidel, nesmí být použito materiálů obsahujících azbest, a to

• a) u třecích materiálů podléhajících opotřebení při provozu vozidla při první evidenci (uvedení do provozu) nových vozidel kategorií L, M, N, O, T a SS včetně náhradních dílů pro tato vozidla ode dne účinnosti této vyhlášky,

• b) u těsnicích a izolačních materiálů používaných nebo určených pro vozidla kategorií L, M, N, O, T a SS včetně náhradních dílů při první evidenci (uvedení do provozu) nových vozidel ode dne účinnosti této vyhlášky,

• c) u všech třecích, těsnicích a izolačních materiálů pro náhradní potřebu od 1. 7. 1997.

§ 54

Zdrojové soupravy elektrické energie

(1) Akumulátor musí být na vozidlo upevněn a jeho uchycení upraveno tak, aby jeho poloha na vozidle byla zachována i při zpoždění nebo zrychlení nejméně 5 g všemi směry. Akumulátor musí být umístěn tak, aby nemohlo dojít k samovolnému zkratu s vodivými díly vozidla, a nejde-li o bezúdržbový akumulátor, aby k němu byl snadný přístup a aby byla snadná jeho montáž a demontáž.

(2) Akumulátor smí být umístěn jen v takovém prostoru, kde je zaručeno dostačující odvětrávání. Vyústění odvětrávání akumulátoru nesmí být vedeno do prostoru pro cestující, obsluhu, náklad ani do jiného uzavřeného prostoru vozidla ani do blízkosti palivové nádrže a jejího odvětrávání.

(3) Akumulátor musí při stavu nabití na 66 % jmenovité kapacity umožnit spolehlivé spuštění motoru vozidla za podmínek stanovených v § 31 této vyhlášky. Toto ustanovení se netýká dvoukolových motorových vozidel a jejich modifikací a jiných motorových vozidel.

(4) Zařízení vyrábějící elektrickou energii na motorovém vozidle musí mít takový výkon, aby krylo (i na přípojných vozidlech, pokud jsou motorová vozidla k jejich tažení určena) s dostatečnou rezervou spotřebu všech elektrických spotřebičů vozidla včetně doplňků, které výrobce na přání odběratele montuje nebo běžně povoluje dodatečně montovat, a přitom zajistilo řádné dobíjení akumulátoru.

(5) Ustanovení tohoto paragrafu neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972.

§ 55

Elektrická instalace vozidla

(1) Elektrická instalace vozidla musí být izolována a vedena tak, aby bylo zamezeno samovolnému poškození vodičů nebo vzniku zkratu. Izolaci jednotlivých vodičů nutno volit podle prostředí, druhu a způsobu uložení. Vozidla kategorie M1, jejichž technická způsobilost byla schválena po 1. 1. 1985, musí splňovat podmínky stanovené zvláštním předpisem^43) a musí být podle něj homologována.

(2) Motorová vozidla s výjimkou dvoukolových a vozidel kategorií T a SS musí být opatřena zásuvkou pro přenosnou elektrickou svítilnu. Pokud jsou vozidla kategorií M a N vybavena elektrickým zapalovačem cigaret, jehož zásuvku lze použít též jako zásuvku pro připojení přenosné elektrické svítilny, nemusí být vystrojena zvláštní zásuvkou podle první věty tohoto odstavce.

(3) Připojení elektrické instalace pro předepsané osvětlení návěsu a přívěsu k tažnému vozidlu musí být provedeno podle mezinárodního předpisu sedmipólovým elektrickým vedením se sedmipólovou zásuvkou a jí odpovídající vidlicí černé (tmavé) barvy; zásuvka a vidlice pro jiné účely (doplňkové) musí být pro rozlišení bílé (světlé) barvy. Zásuvky a vidlice co do provedení, barvy a umístění musí od 1. 1. 1985 splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^51) a musí být podle nich schváleny. Vozidla s elektrickou instalací 24 V určená k tažení přípojných vozidel, vyrobená do 31. 12. 1990 musí být ode dne 1. 7. 1985 vybavena vhodným zařízením (přechodovým dílem) umožňujícím vzájemné propojení zásuvek a vidlic 24 V se zásuvkami a vidlicemi 12 V dříve používaných i pro napětí 24 V. Propojení elektrické instalace mezi traktorem a jeho přípojným vozidlem může být provedeno pětižilovým elektrickým vodičem, avšak sedmipólovou zásuvkou a jí odpovídající vidlicí, přičemž zapojení jednotlivých vodičů musí být shodné se zapojením jako u vozidel kategorie N.

(4) U vozidel kategorií M, N a O je možné nahradit sedmipólové zásuvky a vidlice pro propojení elektrické instalace zásuvkou a vidlicí třináctipólovou (nebo patnáctipólovou), jejichž provedení musí odpovídat mezinárodním předpisům „Osobní automobily a nákladní automobily s 12 V systémem a 13 kolíkové elektrické spojení mezi tažným a přípojným vozidlem; Nákladní vozidla s 24 V systémem a 15 kolíkové elektrické spojení mezi tažným a přípojným vozidlem“. Je-li tažné vozidlo vybaveno třináctipólovou (nebo patnáctipólovou) zásuvkou a přípojné vozidlo sedmipólovou vidlicí, pak musí být k propojení těchto vozidel použita „redukce“ ze 13, resp. 15 na 7 pólů, jejíž provedení musí být schváleno.

(5) Vozidla kategorií N2, N3, M2, M3, T a SS musí mít elektrické zařízení opatřeno snadno přístupným odpojovačem akumulátoru.

(6) Ustanovení odstavce 1 třetí věty, odstavce 2, odstavce 3 poslední věty a odstavce 5 tohoto paragrafu neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972. Ustanovení odstavce 5 platná pro vozidla kategorií T a SS neplatí pro vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena přede dnem účinnosti této vyhlášky.

§ 56

Světelná zařízení vozidel

(1) Na vozidle se smí používat jen takových světelných zdrojů a zařízení (i co do počtu), která jsou pro daný druh a kategorii vozidla předepsána nebo povolena. Světelná zařízení na vozidlech, jejichž technická způsobilost byla schválena po 1. 7. 1972, světelná zařízení vyrobená nebo dovezená po 1. 1. 1976 a světelné zdroje a zařízení vyrobené nebo dovezené po 1. 1. 1985 musí splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^52) a musí být podle nich homologovány. Jiná světelná zařízení, než jsou povolena nebo dále předepsána, nesmí být na vozidle použita. Dodatečně lze na vozidlo montovat povolená světelná zařízení jen za předpokladů, že nebudou v úhlu 15° směrem ven od obrysu vozidla vyzařovat dopředu červené světlo a dozadu světlo bílé (s výjimkou světla svítilen určených k osvětlení vnitřního prostoru). Na vozidla je možno dodatečně montovat světelná zařízení k označení určitých vozidel, jako jsou vozidla taxislužby, vozidla hromadné veřejné dopravy (prosvětlené směrové a číselné tabule), sanitní vozidla (u sanitních vozidel v provozu se připouští užití označení červeným křížem v bílém poli směrem dopředu i dozadu) apod. Tato zařízení musí vyzařovat nepřerušované světlo neproměnné barvy.

(2) Poloha světelných zařízení a jejich geometrická viditelnost u vozidel vyrobených nebo dovezených po 1. 10. 1985 musí splňovat podmínky stanovené zvláštními předpisy^53) nebo se vychází z doporučené technické normy^53) a musí být podle nich homologována (schválena).

(3) Světelná zařízení musí být na vozidle umístěna tak, aby se jejich poloha a referenční osy samovolně neměnily. Poloha světelných zařízení se stanoví při pohotovostní hmotnosti vozidla a zatížení sedadla řidiče hmotností 75 kg. Dodatečně montovaná světelná zařízení musí být na vozidle umístěna tak, aby byly splněny požadavky na umístění a aby nebyl narušen výhled z místa řidiče ani stanovená geometrická viditelnost ostatních světelných zařízení.

(4) Vertikální nastavení sklonu světlometů s potkávacím světlem, s výjimkou jiných motorových vozidel uvedených v § 11 této vyhlášky, měřeno při stání v rozsahu od pohotovostní do celkové hmotnosti vozidla, musí zůstat v rozsahu sklonů -0,5 % až -2,5 %. Pro zajištění tohoto rozmezí sklonu musí být u vozidel vyrobených nebo dovezených po 1. 1. 1985, pokud není splněn výše uvedený rozsah nastavení, použito zařízení upravující sklon světlometů vzhledem ke karosérii podle zatížení vozidla, které musí být ovladatelné z místa řidiče (ručně) nebo musí pracovat samočinně. Pro každý typ vozidla musí výrobce stanovit základní nastavení, které musí být nejméně v rozmezí -1 % až -1,5 %, a od 1. 10. 1984 musí být tato hodnota základního nastavení s příslušným symbolem uvedena v blízkosti světlometů nebo na štítku výrobce a v návodu k obsluze včetně schéma správného nastavení (seřízení) potkávacích světel.

(5) Každá dvojice téhož druhu vnějšího světelného zařízení musí být na vozidle umístěna souměrně k podélné střední rovině vozidla, ve stejné výši nad vozovkou a musí vykazovat stejné světelné a barevné parametry.

(6) Všechna vnější světelná zařízení, pokud jsou v činnosti, musí svítit stálým a nepřerušovaným světlem, s výjimkou směrových světel (§ 61) a zvláštních výstražných světelných zařízení (§ 65).

(7) Motorová vozidla mohou být vybavena jedním hledacím světlometem se světlem bílé barvy, který nesmí být uveden do činnosti na jedoucím vozidle.

(8) Všechna vnější světelná zařízení musí vyzařovat světlo té barvy, která je pro jednotlivé druhy světel v příslušných ustanoveních uvedena. Vozidla, jejichž technická způsobilost byla schválena před 1. 7. 1972, mohou mít barvu světla vyzařovaného

- světlomety s dálkovým a potkávacím světlem	- žlutou
- předními ukazateli směru	- bílou
- zadními ukazateli směru	- červenou.

(9) Ustanovení tohoto paragrafu neplatí pro světelná zařízení vyzařující světlo bílé barvy určená

• a) k osvětlení ložné plochy vozidla,

• b) k osvětlení spojovacího zařízení pro přípojná vozidla,

• c) na zádi tahačů návěsů k osvětlení návěsů při zapojování vozidel do souprav,

• d) k osvětlení přívěsného nářadí pro práce výlučně mimo veřejné pozemní komunikace.

Činnost těchto světelných zařízení však musí být signalizována dalším nepřerušovaně svítícím sdělovačem žluté barvy v zorném poli řidiče, s výjimkou traktorů, jejichž technická způsobilost byla schválena do 1. 1. 1985.

(10) Vozidla, která nejsou vybavena vlastním vnějším světelným zařízením (pracovní stroje atd.), musí být v provozu na pozemních komunikacích vybavena soupravou přenosných světelných zařízení (obrysová, brzdová a směrová světla) podle zvláštních předpisů nebo se vychází z doporučené technické normy.^53) Souprava musí být opatřena propojovacím kabelem o délce nejméně 10 m s vidlicí umožňující propojení s tažným vozidlem (sedmipólová nebo třináctipólová a nebo patnáctipólová). Držáky této soupravy musí být umístěny tak, aby po nasazení soupravy byly splněny požadavky na umístění světelných zařízení na vozidle.

§ 57

Světlomety vozidel

(1) Každé motorové vozidlo, s výjimkou ostatních motorových vozidel uvedených v části VII. této vyhlášky, musí být vybaveno světlomety s potkávacími a dálkovými světly. Potkávací i dálková světla musí být bílé barvy a mohou být sloučena do jednoho světlometu s jinými světly svítícími dopředu. Činnost dálkového světla musí být signalizována nepřerušovaně svítícím sdělovačem modré barvy v zorném poli řidiče. Dálkovými světly musí být vybavena vozidla, jejichž nejvyšší konstrukční rychlost je vyšší než 40 km.h^-1.

(2) Vozidla kategorií M, N a motorová vozidla kategorií L2 a L5 širší než 1,3 m musí být vybavena dvěma světlomety s potkávacím světlem a dvěma nebo čtyřmi světlomety s dálkovým světlem. Nejvyšší souhrnná svítivost dálkových světel nesmí být větší než 225 000 cd (odpovídá vztažné hodnotě 75) podle zvláštních předpisů.^53) Světlomety s potkávacím světlem musí být umístěny tak, aby bod jejich činné svítící plochy nejbližší rovině vymezující největší šířku vozidla nebyl vzdálen více než 400 mm od této roviny a aby vzájemná vzdálenost jejich nejbližších bodů činné svítící plochy nebyla menší než 600 mm. Světlomety s dálkovým světlem nesmějí být svým vnějším okrajem činné svítící plochy blíže rovině vymezující největší šířku vozidla než vnější okraj činné svítící plochy světlometu s potkávacím světlem.

(3) Dvoukolová motorová vozidla a motorová vozidla se třemi koly uspořádanými souměrně k podélné střední rovině vozidla, jejichž šířka je nejvýše 1,3 m, musí být vybavena jedním nebo dvěma světlomety s potkávacím světlem a jedním nebo dvěma světlomety s dálkovým světlem. Světlomet s potkávacím světlem a světlomet s dálkovým světlem musí být umístěny tak, aby jejich vztažné osy byly v podélné střední rovině vozidla. Je-li vozidlo vybaveno dvojicí shodných světlometů, musí být umístěny symetricky k této rovině. Mopedy musí být vybaveny jedním světlometem s potkávacím světlem a mohou být vybaveny jedním světlometem s dálkovým světlem podle zvláštních předpisů.^53)

(4) Světlomety s potkávacím světlem nesmějí být svým nejnižším bodem činné svítící plochy níže než 500 mm a nejvyšším bodem činné svítící plochy výše než 1200 mm nad rovinou vozovky.

(5) Přepínání potkávacích a dálkových světel musí být provedeno tak, že nesmí dojít k jejich současnému vypnutí. Dálková světla mohou být zapnuta buď všechna současně, nebo ve dvojicích. Po přepnutí z potkávacích světel na dálková musí být zapnuta alespoň jedna dvojice dálkových světel. Potkávací světla mohou svítit současně s dálkovými. Po přepnutí z dálkových světel na potkávací musí být vypnuta všechna dálková světla.

(6) Motorová vozidla kategorií M, N, L2 a L5 vybavená více než jednou dvojicí dálkových světel mohou mít jednu dvojici dálkových světel pohyblivou v závislosti na řízení vozidla. Vozidla kategorií L1, L3 a L4 mohou mít potkávací a dálková světla pohyblivá v závislosti na řízení vozidla.

(7) Rozsvícení potkávacích světel nebo dálkových světel nesmí být možné, nejsou-li současně v činnosti obrysová světla vozidla a osvětlení zadní státní poznávací značky. Tato podmínka neplatí pro použití potkávacích nebo dálkových světel jako světelného výstražného zařízení.

§ 58

Obrysová a parkovací světla

(1) Každé motorové vozidlo, které má nejméně čtyři kola, a každé motorové vozidlo se třemi koly uspořádanými symetricky k podélné střední rovině vozidla musí být vybaveno k vyznačení vnějších obrysů dvěma předními obrysovými světly bílé barvy a dvěma zadními obrysovými světly červené barvy. Zadní obrysová světla červené barvy jsou světly koncovými. Všechna motorová vozidla schvalovaná po 9. 2. 1998 s délkou překračující 6 m, s výjimkou podvozků určených k dostavbě, musí být na obou stranách vybavena bočními obrysovými světly oranžové barvy. Boční obrysové svítilny typu SM1 se užívají na všech kategoriích vozidel, na vozidlech kategorie M1 a od nich odvozených N1 však mohou být užity boční obrysové svítilny typu SM2.

(2) Přípojná vozidla schvalovaná po 9. 2. 1998, s výjimkou postranního vozíku k dvoukolovému motorovému vozidlu, jehož boční obrys přesahuje boční obrys tažného vozidla o více než 100 mm anebo jehož šířka je větší než 1,6 m, musí být vybavena dvěma předními obrysovými světly bílé barvy a každé přípojné vozidlo, s výjimkou přípojných vozidel k dvoukolovému motorovému vozidlu, musí být vybaveno dvěma zadními obrysovými světly červené barvy. Všechna přípojná vozidla s délkou překračující 6 m (včetně tažné oje) musí být na obou stranách vybavena bočními obrysovými svítilnami typu SM1 vyzařujícími světlo oranžové barvy.

(3) Svítilny obrysového světla vozidla nesmějí být svým nejnižším bodem činné svítící plochy níže než 350 mm a nejvyšším bodem činné svítící plochy výše než 1500 mm nad rovinou vozovky. Jestliže tvar karosérie neumožňuje dodržet výšku 1500 mm, může být až 2100 mm nad rovinou vozovky. Bod činné svítící plochy přední obrysové svítilny nejbližší rovině vymezující největší šířku vozidla nesmí být u motorového vozidla dále než 400 mm a u přípojného vozidla dále než 150 mm od této roviny; u zadní obrysové svítilny nesmí být tato vzdálenost větší než 400 mm. Vzájemná vzdálenost nejbližších bodů činné svítící plochy předních obrysových svítilen i zadních obrysových svítilen nesmí být menší než 600 mm. Boční obrysové svítilny nesmějí být svým nejnižším bodem činné svítící plochy níže než 250 mm a nejvyšším bodem činné svítící plochy výše než 1500 mm nad rovinou vozovky. Jestliže tvar karosérie neumožňuje dodržet výšku 1500 mm, může být až 2100 mm nad rovinou vozovky. První boční obrysové svítilny nesmějí být dále než 3 m od předku vozidla (u vozidel kategorie O včetně délky oje); alespoň jedna boční obrysová svítilna musí být umístěna ve střední třetině vozidla. Vzdálenost mezi dvěma sousedními bočními obrysovými svítilnami nesmí přesáhnout 3 m, pokud konstrukce vozidla neumožňuje splnění tohoto požadavku, může být tato vzdálenost zvětšena na 4 m. Vzdálenost od roviny vymezující největší délku vozidla vzadu nesmí být větší než 1 m.

(4) Dvoukolová motorová vozidla, s výjimkou mopedů, musí být vybavena jednou přední obrysovou svítilnou vyzařující světlo bílé barvy a jednou zadní obrysovou svítilnou vyzařující světlo červené barvy. Mopedy musí být vybaveny jednou zadní obrysovou svítilnou vyzařující světlo červené barvy a mohou být vybaveny jednou přední obrysovou svítilnou vyzařující světlo bílé barvy. Přívěsný vozík za dvoukolové motorové vozidlo musí být vybaven jednou zadní obrysovou svítilnou červené barvy. Obrysová svítilna musí být umístěna v podélné střední rovině vozidla. Nejnižší bod činné svítící plochy obrysové svítilny nesmí být níže než 350 mm a nejvyšší bod činné svítící plochy nesmí být výše než 1200 mm nad rovinou vozovky.

(5) Postranní vozík k dvoukolovému motorovému vozidlu musí být vybaven jednou svítilnou vyzařující dopředu světlo bílé barvy a jednou svítilnou vyzařující světlo červené barvy dozadu. Bod činné svítící plochy každé svítilny nejbližší rovině vymezující největší šířku vozidla nesmí být dále než 150 mm od této roviny. Nejnižší bod činné svítící plochy těchto svítilen nesmí být níže než 350 mm a jejich nejvyšší bod činné svítící plochy nesmí být výše než 1200 mm nad rovinou vozovky.

(6) Všechna obrysová světla musí při zapnutí svítit současně. U vozidel, jejichž technická způsobilost byla schválena po 1. 1. 1977, musí být činnost obrysových světel signalizována nepřerušovaně svítícím sdělovačem zelené barvy v zorném poli řidiče; sdělovač se nevyžaduje, je-li možné osvětlení přístrojové desky zapnout i vypnout jen současně s obrysovými světly.

(7) Při stání a parkování se k světelnému vyznačení vnějších obrysů vozidla používá parkovacích nebo obrysových světel. U motorových vozidel, jejichž délka nepřesahuje 6 m a šířka 2 m, (s výjimkou dvoukolových) mohou být parkovací světla v činnosti pouze na straně přivrácené ke středu vozovky. Dvoukolová motorová vozidla mohou mít k světelnému vyznačení vnějších obrysů při stání jedno parkovací světlo v podélné střední rovině vozidla, viditelné zepředu i zezadu. Parkovací světlo musí vyzařovat dopředu světlo bílé a dozadu světlo červené barvy. Parkovací svítilna musí být umístěna podle odstavce 3 tohoto paragrafu, u dvoukolových motorových vozidel podle odstavce 4 tohoto paragrafu a u postranního vozíku k dvoukolovému motorovému vozidlu podle odstavce 5 tohoto paragrafu. Se samostatným parkovacím světlem (světly) nemusí svítit žádná jiná světelná zařízení pro vnější osvětlení a světelnou signalizaci.

(8) Vozidla kategorií M, N a O vyrobená nebo dovezená po 1. 10. 1985

• a) se šířkou větší než 2,1 m musí být vybavena doplňkovými svítilnami s obrysovými světly. Jejich umístění je upraveno zvláštním předpisem,^53)

• b) vozidla kategorií M2, M3, N2, N3, O3 a O4 mohou být vybavena dalšími schválenými zadními svítilnami s obrysovými, brzdovými a směrovými světly pouze v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy^53) (svítilny kategorie D).

Doplňková obrysová světla musí svítit dopředu světlem bílé barvy, dozadu světlem červené barvy a současně s obrysovými světly. U doplňkových svítilen s obrysovými světly umístěných na střeše vozidla se smí vztažná osa těchto svítilen odchýlit od podélné střední roviny vozidla s tolerancí ± 3°.

§ 59

Zařízení pro osvětlení zadní tabulky státní poznávací značky a osvětlení směrových tabulek

(1) Každé vozidlo musí mít zařízení pro osvětlení zadní tabulky státní poznávací značky, pokud jí bude vozidlo vybaveno.^52) Zařízení pro toto osvětlení musí být konstruováno a provedeno tak, aby bylo možno přečíst údaje na tabulce ze vzdálenosti nejméně 25 m od zadního obrysu vozidla. Barva světla tohoto osvětlení musí být bílá. Dodatečnou montáží jakéhokoliv zařízení na vozidlo nesmí být tato čitelnost omezena nebo snížena.

(2) Přední a postranní směrové tabulky na autobusech určených pro veřejnou dopravu musí být osvětleny dopadajícím nebo průchozím světlem bílé nebo slabě žluté barvy tak, aby hlavní údaj byl čitelný zepředu nebo ze strany alespoň ze vzdálenosti 20 m od vozidla; světlo nesmí oslňovat řidiče vozidla ani ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Osvětlení směrových tabulek musí mít zvláštní spínač a jeho zapínání nesmí být vázáno na ostatní světla vozidla. Jas směrových tabulek vzniklý jejich osvětlením musí být v každém místě jejich osvětlené plochy nejméně 2 cd.m^-2.

§ 60

Brzdová světla

(1) Každé vozidlo kategorií M, N, O, T, L2, L5 a jiná vozidla, jejichž nejvyšší konstrukční rychlost je vyšší než 6 km.h^-1, musí být opatřena vzadu dvěma brzdovými světly červené barvy.

(2) Nejnižší bod činné svítící plochy brzdové svítilny nesmí být níže než 350 mm a jeho nejvyšší bod činné svítící plochy nesmí být výše než 1500 mm nad rovinou vozovky. Jestliže tvar karosérie neumožňuje dodržet výšku do 1500 mm, může být tato výška až 2100 mm nad rovinou vozovky. Vzájemná vzdálenost nejbližších bodů činné svítící plochy brzdových svítilen nesmí být menší než 600 mm. Tato vzdálenost se může zmenšit až na 400 mm, je-li celková šířka vozidla menší než 1300 mm.